Věra Pittermannová

„To jsem taky chtěla vzpomenout, ještě když bylo po válce, těsně po válce, a Rusové jeli tankama přes Slabce, tak pochopitelně, to byli vojáci, byli hrozně hladový. To se vracím do roku čtyřicet pět. Co se hýbalo, tak zabili a sežrali, to se nedá jinak říct. Tam byla taková domobrana a ženy a děti všecky nahnali do lesů a žili jsme dva dny, dvě noci v bunkrech. Tam jsme byli schovaný, protože jsme se báli.“

„Chodila jsem do čtvrté třídy a už bylo vidět, že bude konec války, blížil se rok čtyřicet pět. Měli jsme báječnýho učitele Samu Petránka a ten nám vykládal dějiny českého národa, když se otevřely dveře, vstoupil pan ředitel s dvouma chlapama v kožených kabátech a to bylo gestapo. Milýho pana učitele zatkli, my jsme byli tichý jak pěny, protože jsme se strašně báli, co se bude dít. Pan ředitel ukončil vyučování a museli jsme jít domů. Po válce, to byl rok čtyřicet pět, květen, to bylo báječný, lidi se radovali, tancovali, zpívali a já jsem toho pana učitele potkala. On byl zdravej a živej, přežil Osvětim, tak jsme měli radost, že jsme se potkali.“