Antonín Plachý

„Farář Adolf Petr byl aktivní člověk a koupil v Travné, osamocené vesničce úplně na hranici s Polskem, dům, kde se začala scházet mládež. A nebyla to setkání nějak malá. Začali tam dojíždět i lidé ze zahraničí a kupodivu se tam scházeli Němci z východního a západního Německa. Přijelo třeba pět mladých Němců a dělali tam spolu s námi brigády. Já jsem tam začal jezdit asi od roku 1970. Byl jsem jedním z nejmladších účastníků brigád. Setkávali jsme se tam s těmi Němci a jezdili tam nejen evangelíci z celé republiky. Činnost byla taková, že část lidí pracovala na baráku, snažila se ho zvelebit, aby se dal obývat, a druhá část dělala brigády třeba v zemědělském družstvu nebo v lese. Vydělávali tak peníze, které pak šly do rekonstrukce domu. Tenkrát to v tom Javorníku ještě takto šlo.“

„Asi největší zlom jsem prožil v roce 1968. Bylo mi 12 let a byli jsme s rodiči na prázdninách na chalupě faráře Veselého v Holčovicích. Maminka se vzbudila a říkala nám o snu, který se jí zdál. V tomu snu ležela, měla otevřenou pusu a skákali jí do ní parašutisté. V rodině z toho bylo velké obveselení. Výborně jsme se tím bavili, dokud tatínek nepustil tranzistorové rádio, ze kterého jsme slyšeli o okupaci. Maminka plakala. Lidé ve vesnici začali běhat do obchodu nakupovat potraviny, protože se báli, že bude válka a nebude co jíst. Atmosféra byla hrozná. Uvědomil jsem si, že se stalo něco hrozného, něco, co jsem znal jen z vyprávění z válečné doby, když nás napadlo Německo.“