Marta Plášilová

* 1930

  • „No já říkám, já jsem toho zažila hodně. Já jsem prožila kus první republiky jako malý děcko. To si pamatuju ty žebráky. Jak chodili ze Slovenska, ti vandrovníci, dráteníci. Jak maminka jim dávala polívku, měli hlad.“ – „To si všechno pamatujete z té Libně?“ – „Ano. To si všechno pamatuju.“ – „To je zajímavý. A tam chodili slovenský dráteníci?“ – „Ano, slovenští dráteníci a drátovali. Tehdy se vařilo hodně v těch hliněných hrncích, kastrolech. A ty pukaly a tak a oni to drátovali nebo vám brousili nože. Vždycky měli takovou krosnu na krku a v té krosně měli nářadí. A třeba vám to udělali za polívku, za kus chleba. Ani peníze nechtěli, jen aby se uživili.“ – „Ona je právě ta Libeň tím zajímavá, že to byla chudá čtvrť.“ – „Tam jim lidi peníze nedávali, ale zase jim dali stravu. Hrnek kafe s chlebem... K nám chodili asi dva ti dráteníci neustále k mamince na polívku a tak. To si pamatuji jako děcko. A my jsme byli strašně šťastní, když přišli. My jsme se na to dívali, když něco dělali. To je období první republiky.“

  • „A u nás bylo gestapo. Papíry hledali různý.“ – „A kdy u vás bylo gestapo?“ – „No bylo u nás gestapo poprvé, když byla heydrichiáda, když hledali děvče, které bylo s kolem u toho. Já jsem byla v tom věku a bydlela v Libni, oni chodili po všech těch domácnostech, tak to přišli kvůli tomu a potom asi dvakrát třikrát u nás byli, hledali nějaký papíry zřejmě nebo letáky. Prostě rozházeli celej byt, nic nenašli a odešli.“ – „Pojďme to vzít po pořadě. Tady ta první návštěva, jak si na to pamatujete? Oni k vám najednou vpadli?“ – „Vpadli, nečekaně v noci. Bylo asi tři čtvrtě na jedenáct. Už jsme spali. Sestra už byla v letech, tak šla otevřít. Říká: ‚Tam jsou nějaký chlapi v kožených kabátech a chtějí dovnitř.‘ Oni ji odstrčili, vlítli dovnitř, každej měl pistoli v ruce. Teď nás všechny vytáhli z postele. Bylo nás tam pět. Museli jsme si stoupnout ke stěně volné. Hlavou ke zdi, ruce nahoru, teď nás celý projeli, jestli něco na sobě nemáme, no a pak začali rabovat.“ –„Všecko prohledávali?“ – „Všecko, všecko. Do sklepa, hledali to kolo. Jestli nemáme kolo.“ – „Vy máte skvělou paměť. Nepamatujete si, to byli jenom ti gestapáci, nebo to byli i nějaký čeští policajti s nima?“ – „Ne, čeští policajti tam nebyli.“ – „To je takovej strašlivej zážitek.“ – „To byli chlapi v takových dlouhých kabátech a měli takový klobouky zvláštní, sražený do čela. A teď křičeli: ‚Ruce nahoru, ruce dolů, sednout, lehnout!‘ My jsme plakali s bratrem.“ – „Nic nenašli a odešli?“ – „Nic nenašli. Nějakej papír nám tam nechali, nevím, co to bylo. A odešli.“

  • „To byli přátelé mého otce. Tatínek dělal technického ředitele v tom družstvu Vetka a ten Frýba dělal ekonomického ředitele. To byla rodina Frýbova, pocházeli z Holešova, měli dvě děti, a tak spolu kamarádili. Jezdili jsme na výlety. My jsme měli takovou malou chatičku a zahrádku v Dubči u Běchovic. Oni tam s námi jezdívali. Takový přátelství rodinný. Rodiče si navzájem povídali, my děti jsme si hrály.“ – „To byla nějaká větší rodina?“ – „Dvě děti měli.“ – „Bydleli taky v Libni?“ – „Ne, oni bydleli ve Vysočanech, na Harfě.“ – „Co se s nimi stalo, tady s těmi Frýbovými?“ – „Nejdřív odešel on. Oni měli možnost odcestovat do Izraele. Ale on nechtěl opustit naši zemi. On byl taky v nějaký takový odbojový organizaci. Tak ten šel první do koncentráku. Ona tady zůstala sama s dětma ještě asi rok a půl. Všichni jsme jim pomáhali, protože oni na tom byli špatně. Najednou zůstali bez prostředků. Ona jezdila s vozíkem po Libni a zametala ulice s hvězdou na košili. To bylo krutý.“ – „A vy jste se nepřestali stýkat?“ – „Ne, nepřestali. My jsme je byli i doprovázet, když ona odjížděla s dětma z libeňského nádraží. Tam je nakládali do těch nákladních vagonů. Jak dobytek.“ – „A to bylo v Libni?“ – „Ano, to bylo v Libni. Ono to bylo na různých místech v tom třiačtyřicátým.“ – „Já myslel, že ti pražští Židi museli vždycky do Holešovic, nejdřív.“ – „No, to byly Holešovice a Libeň. Když byly Holešovice plný, tak odjížděli z Libně a tam se to někde spojovalo.“ – „A vy jste šli tady tu paní Frýbovou doprovodit?“ – „Ano, doprovodit. To bylo hrozný. To si jako děcko pamatuju, už jsem byla holka, dvanáct třináct let, jak to bylo hrozný. Ty děti panenky v náručí, hračky v náručí. Každé uzlíček. To bylo otřesný.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 05.04.2023

    (audio)
    délka: 02:03:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Žide Siegle, pověsíme tě na lucerně!“ Přátelství s Židy přinášelo udání i anonymní výhrůžky

Marta Plášilová v roce 2023
Marta Plášilová v roce 2023
zdroj: Paměť národa

Marta Plášilová, za svobodna Sieglová, se narodila 12. prosince 1930 do pětičlenné rodiny. Byla prostřední ze tří dětí. Vyrůstala v pražské Libni, její tatínek Karel Siegl pracoval jako technický ředitel v elektrodružstvu Vetka. Jako malá se zúčastnila pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka. Přátelila se s množstvím židovských rodin, z nichž většina zahynula během holocaustu. Její otec byl pro podezření z napomáhání Židům opakovaně vyslýchán gestapem. Zažila bombardování Prahy. Závěr války strávila spolu s mladším bratrem u prarodičů na Českomoravské vrchovině, nedaleko obce Leskovice, kde 6. května 1945 povraždili nacisté dvacet pět obyvatel obce. V roce 1950 se vdala za Františka Plášila, se kterým strávila většinu života v Olomouci. Měli spolu dvě děti. Manžel František bezprostředně po válce vstoupil do Sboru národní bezpečnosti a tím i do KSČ. Celý život pracoval jako vojenský funkcionář, mezi lety 1967 a 1979 pracoval jako náměstek vojenského prokurátora v Olomouci. Marta Plášilová pocházela z rodiny českobratrských evangelíků. Svou víru si uchovala, ale po celou dobu manželova vojenského působení ji skrývala. V roce 2024 žila Marta Plášilová s dcerou v Olomouci.