Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Plášilová (* 1930)

• narodila se 12. prosince 1930 do pětičlenné rodiny

• vyrůstala v pražské Libni

• tatínek Karel Siegl byl technickým ředitelem elektrodružstva Vetka

• zúčastnila se pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka

• mnoho jejích židovských přátel zahynulo během holocaustu

• zažila bombardování Prahy

• byla nepřímou svědkyní masakru v Leskovicích

• její manžel byl během komunistického režimu vysoký vojenský funkcionář

• je věřící, aktivní členka evangelické církve

• v roce 2024 žila v Olomouci

Na jaře 1942 bylo Martě Plášilové jedenáct let. Byl pozdní večer, celá rodina už spala, když u dveří jejich libeňského bytu zazvonilo gestapo. Otevřít šla starší sestra Ludmila. Na chodbě stáli muži v typických dlouhých kožených kabátech. Neomaleně ji odstrčili a s pistolemi v rukou hlasitě vpadli dovnitř. „Vytáhli nás z postele a postavili čelem ke zdi s rukama nad hlavou,“ vzpomíná pamětnice. „To víte, že jsem se bála. S bratrem jsme oba plakali.“ Gestapo je prošacovalo a pak obrátilo celý byt i sklep vzhůru nohama. Hledali kolo, na kterém Jan Kubiš ujel z místa atentátu na Heydricha a které později, z místa, kde jej zanechal, odvedla Jindřiška Nováková. „Bydleli jsme v Libni a já jsem byla přibližně v tom věku jako ona. Takže prostě hledali i u nás,“ vzpomíná Marta Plášilová na první, ale ne poslední návštěvu nacistické tajné policie.

Víra nás nesla

Marta Plášilová, rozená Sieglová, se narodila 12. prosince 1930 v pražských Vršovicích. Měla dva sourozence, o třináct let starší sestru Ludmilu a o čtyři roky mladšího bratra Pavla. Tatínek Karel Siegl byl vyučený elektrikář a postupně se vypracoval na technického ředitele v elektrodružstvu Vetka v pražské Libni, kde rodina bydlela. Byl praktikujícím českobratrským evangelíkem a víra byla rodině velkou oporou především během válečných let. „Drželo nás to při životě, protože to bylo jediné místo, kde jsme se mohli nějak shromažďovat,“ vzpomíná na důležitost církevního života Marta Plášilová. Celá rodina chodila do sboru, malá Marta navštěvovala nedělní školu a starší sestra docházela do mládeže. Při komunitě fungoval také divadelní kroužek, kde s rodiči hrávali pohádky. Rodinná pospolitost byla pro všechny důležitou hodnotou. Rodiče nebyli příliš společenští, ale měli rádi divadlo a literaturu. Doma si s dětmi nahlas předčítali klasiky z Evropského i Světového literárního klubu. „Jeden četl nahlas a ostatní si u toho dělali, co potřebovali. A takto jsme se společně účastnili na literatuře. Ten zvyk jsem si potom uchovala i ve vlastní rodině,“ vypráví pamětnice.

Karafiáty pro Masaryka a dělnická Libeň

Rodiče se politicky nijak neangažovali, ale ctili hodnoty i osobnost Tomáše Garrigua Masaryka. Po jeho smrti s nimi tehdy sedmiletá Marta stála několikahodinovou frontu u jeho ostatků, aby mu na rozloučenou mohla položit k nohám kytičku karafiátů. Vzpomíná také na velký pohřební průvod Prahou. „Malého bratra nesli rodiče za krkem, mě vláčela starší sestra.“

Určujícím místem jejího dětství byla Libeň, kde pamětnice vyrůstala. Tehdy šlo o dělnickou čtvrť. Spolužáků, jejichž rodiče byli na úřednických postech, měla Marta Plášilová jen hrstku. Kamarádila se ale se všemi, včetně židovských dětí. V Libni se nacházela celá židovská čtvrť a nejbližší spolupracovník a kamarád jejího tatínka pan Frýba byl také Žid. Pracoval jako ekonomický ředitel ve stejném podniku jako tatínek a obě rodiny se přátelily. „Jezdili jsme na společné výlety k nám na chalupu do Dubče u Běchovic nebo i jinam. Měli dvě děti a bylo to takové rodinné přátelství,“ vypráví Marta Plášilová. Když se nad Československem začala vznášet nacistická hrozba, rodina Frýbova měla možnost odcestovat do Izraele, ale odmítla odejít. Ani dospělí, natož děti, si nedovedli představit, co je v nejbližších letech čeká. 

Setkání na „Balabínce“

První vlaštovkou vyostřující se politické situace byla pro malou Martu všeobecná mobilizace v září 1938. Tatínek Karel kvůli zdravotním potížím sice narukovat nemusel, ale snoubenec starší sestry Ludmily Karel Koráb povolán byl. „Ti kluci měli sbalené takové malé černé kufříky. Ženský plakaly a všechno se to stahovalo na nádraží. Já si to pamatuju jako nějaké divadlo,“ vzpomíná na začátek školního roku. O půl roku později, 15. března 1939, šla Marta Plášilová tak jako každé ráno spolu s ostatními dětmi do školy. Bylo zataženo, padal sníh a proti nim se po Královské ulici blížil konvoj Němců na motorkách. „Zabrali celou silnici. Na čepicích i rukávech měli ty hákové kříže a my jsme byly celé divé, co se to děje,“ vzpomíná na vypjatý moment. Okupanti se zastavili na křižovatce přezdívané „Balabínka“. Jedna cesta vedla na letiště Kbely, druhá přes Vysočany na Hradec Králové. „Pokřikovali na lidi, aby se zeptali na cestu, ale všichni hlavu sklopenou, přidávali do kroku a ignorovali je. Velitel nakonec máchl rukou, vydal rozkaz a rozdělili se. Půlka se rozjela na letiště, půlka na Hradec. Motory krátce zařvaly a byli pryč,“ vzpomíná pamětnice. Ve škole pak situaci zvědavým dětem vysvětloval učitel a vlastenec Josef Pavlík, který za svou agitační činnosti později skončil v Osvětimi.

Židovské hvězdy schované pod půjčeným svetrem

Navzdory vysvětlování dospělých děti situaci zpočátku plně nechápaly. Konkrétní dopady nově zřízeného Protektorátu Čechy a Morava se však v jejich životech začaly projevovat velmi brzy. Židovští kamarádi a jejich rodiny byli postupně stigmatizováni a izolováni. Od září 1941 byli povinni nosit na oblečení židovskou hvězdu, postupně nesměli navštěvovat kina, divadla ani sportoviště nebo třeba jezdit veřejnou dopravou. „My jsme různě švindlovali. Půjčili jsme jim třeba svetr, aby tu hvězdu schovali, a vzali jsme je mezi sebe na kluzišti nebo v tramvaji.“ Židovským dětem i mládeži se uzavřely nejprve německé, pak i české a úplně nakonec také židovské školy. Děti tak skončily izolované doma bez možnosti se vzdělávat. Tatínka rodiny Frýbových odvedli do koncentračního tábora. Jeho žena se dvěma dětmi zůstala v Praze sama a bez prostředků. Rodina pamětnice se s nimi nepřestala stýkat a přátelům pomáhala, jak mohla. Děti Frýbovy chodily k Sieglům na oběd. „V té době už do školy chodit nesměly, takže k nám vždycky přišly už brzo dopoledne a já jsem letěla ze školy, jak jsem se na ně těšila. Jejich maminka jezdila s vozíkem a hvězdou na košili po Libni a zametala ulice. To bylo krutý,“ vypráví Marta Plášilová. Poslední spojení s nimi pan Frýba navázal z pracovního tábora v Ravensbrücku. „Tatínek se tenkrát smál, že se dostal do ženského tábora,“ vzpomíná s povzdechem pamětnice. Asi rok a půl po jeho odjezdu byla do Terezína deportována i jeho žena s oběma dětmi. „Byli jsme je vyprovodit. Odjížděli z libeňského nádraží. Mně bylo asi dvanáct nebo třináct let. Děti tam stály, každé mělo svůj uzlíček a v náručí nějakou panenku nebo hračku. Vůbec nevěděly, kam jedou. To bylo opravdu strašný...“ S nikým z rodiny Frýbových už se víc nesetkali, pan Frýba zahynul neznámo kde a maminka s oběma dětmi podlehla v Terezíně tyfové epidemii.

Žide Siegle, pověsíme tě na lucerně!

„Já si myslím, že většina Čechů byla proti té ideologii čisté rasy, že stáli při nich. Alespoň v našem okolí určitě všichni. Ale je pravda, že nám občas chodily do schránky anonymní dopisy,“ přiznává Marta Plášilová. „Žide Siegle, pověsíme tě na lucerně!“ Podobné invektivy adresované tatínkovi se jim občas objevovaly v poště a na Karla Siegla chodila také udání gestapu. Celou válku jej měla německá tajná policie v hledáčku. Chodili za ním do práce i domů. Jednou byl předvolán k výslechu, nikdy jej ale nezatkli, protože nenašli důvod. Marta Plášilová si myslí, že pracoval na tom, aby židovští občané Československa mohli uprchnout do Izraele, ale žádné podrobnosti neví. „Nikdy jsem se ho na to nezeptala, ani po něm nezůstaly žádné deníky. To mě hrozně mrzí. Teď bych to ráda věděla, jestli za války podnikal nějakou odbojovou činnost.“

Bydlet v únoru bez oken a dveří

Na začátku okupace byla Marta Plášilová ve druhé třídě obecné školy a nacistická ideologie se ani v následujících letech do vyučování příliš nepromítla. Když se ale rozhodovalo, kam půjde dál, rodiče navzdory výborným Martiným výsledkům jednoznačně zavrhli gymnázium. „Tam se vyučovalo v němčině, místo pozdravu se hajlovalo, takže nic pro mě. Tatínek mi řekl: ‚Uděláš si měšťanku a pak to dohoníš.‘ Tak jsem souhlasila.“ V prvním roce měšťanky zažila Marta Plášilová také první nálety. Postupně se naučili, jak se v takových situacích chovat. Žáci měli sbalené malé pohotovostní kufříky, se kterými v případě sirény běželi do krytu, kde často strávili celé noci. Libeňská čtvrť byla častým terčem spojeneckých bomb. Spojenci totiž mířili na strategické továrny nebo na vlakovou trať, která vedla kousek od jejich bytu. Celá čtvrť byla ke konci války značně rozbombardovaná a pamětnice znala i pár rodin, které při náletech zahynuly. „Koncem války, jak byly nálety čím dál častější, tak my mladí jsme se přestávali bát. Kolikrát jsme, jako omladina, zůstali na dvorku, kde jsme se zabavovali po svém, místo abychom šli do krytu.“ Při velkém náletu v únoru 1945 se však mladým jejich lehkovážnost málem stala osudnou. Jako obvykle se za zvuku sirén shromáždili na dvoře, když tu jeden z chlapců ukázal do vzduchu s výkřikem, že něco padá. V tu ránu se zvedl tak silný vítr, že je to porazilo. Dospělí je ještě stačili zatáhnout do krytu a pak začaly padat bomby. „Když jsme vylezli, všude byla spoušť. Okna i dveře v našem bytě byly pryč. Spousta domů neměla střechu,“ vzpomíná Marta Plášilová. Po této události ji rodiče poslali s mladším bratrem k prarodičům na venkov.

Konec války na konci světa

„Maminka pocházela z české rolnické rodiny. Bydleli na Hojavě, to byla taková maličká osada na Českomoravské vrchovině,“ vzpomíná pamětnice na domov svých prarodičů, kde strávila konec války. „Čtrnáct chalup. Bez elektřiny, jen svíčky a petrolejky. Když nás k nim tatínek vezl, přibalil pro ně krystalku, tak u nás pak po večerech všichni poslouchali Ameriku.“ Krystalka byl primitivní rozhlasový přijímač, který ke své činnosti nepotřeboval napájení. V chudém kraji představoval pokrokovou technologii. Na Hojavě se pěstovaly jen brambory a žito. Rolníci neměli koně, jen krávy. A pastva se ještě za druhé světové války žala ručně. Martě Plášilové bylo v té době patnáct let, a zatímco všude okolo probíhaly poslední hrůzy války, ona prožívala klidné měsíce na konci světa. Denně chodila do školy šest kilometrů pešky, tam i zpátky, a po večerech sedávala na hrázi s Františkem Plášilem. „On mě vozil v kočárku,“ směje se pamětnice. „Byl o osm let starší, ale počkal si na mě a vydrželo nám to šedesát dva let.“

Masakr v Leskovicích

František Plášil se narodil v roce 1923 na Hojavě. Vyučil se jako krejčí a za války byl totálně nasazený v Drážďanech, odkud utekl. Doma na Hojavě se schovával u maminky na půdě. Párkrát ho tam přišli hledat četníci, ale měl štěstí, nikdy ho nenašli. V nedaleké hájovně Eustach měla zázemí malá partyzánská skupina a František Plášil jim dělal spojku. Právě od nich se obyvatelé Hojavy dozvěděli, že válka končí a v deset kilometrů vzdálených Leskovicích se bojuje. Bylo 5. května, německá vojska ustupovala a nedostatečně vybavení obyvatelé Leskovic se prchajícím Němcům postavili na odpor. Na pomoc jim přišla i partyzánská jednotka z Hojavy včetně Františka Plášila. Když se Němci k večeru z vesnice stáhli, vrátili se domů v domnění, že bojům je konec. Němci se ale bohužel na druhý den vrátili do Leskovic s posilami a 6. května, dva dny před koncem války, zaplatilo pětadvacet leskovických obyvatel za tuto vzpouru životem.

Gusta Fučíková nám lezla na nervy

Po válce zůstaly děti u prarodičů až do konce prázdnin. „Když v létě přijeli rodiče a zjistili, že se scházím s Frantou Plášilem, dostal od tatínka pár facek,“ směje se pamětnice. Karel Siegl si přál, aby jeho dcera šla studovat práva. Když ale pochopil, že po zlém se zamilovanými nic nezmůže, poprosil je, aby si Marta dodělala alespoň maturitu. Pamětnice se tedy po prázdninách vrátila do Prahy, složila rozdílové zkoušky a v září nastoupila do kvarty na libeňské gymnázium, které jí bylo po dobu války z ideologických důvodů zapovězené. Tam se seznámila s Helgou Weissovou, židovskou malířkou, která prošla Terezínem a několika pracovními i koncentračními tábory v Německu. „Už tehdy nám ukazovala obrázky, co tam nakreslila. Měli jsme i židovskou třídní učitelku, jmenovala se Ilza Maršálková,“ vypráví pamětnice. „Dělali jsme si takové hodiny, kde jsme si vykládali a objasňovali ten holocaust.“ Učitelka Maršálková do třídy vodila také svoji kamarádku Gustu Fučíkovou, zapálenou komunistku. „Ta nám lezla na nervy,“ vzpomíná Marta Plášilová. „Pořád nás komandovala. Vyčítala nám, že si jen hrajeme a blbneme, místo abychom se vzdělávali a zaujímali stanoviska k situaci. Prostě agitovala,“ krčí rameny pamětnice. V únoru 1948 se libeňské gymnázium, stejně jako všechny ostatní školy, účastnilo pochodu na Staroměstském náměstí. „Přišli jsme do školy, učitelka nám řekla, co a jak, a pěšky jsme vyrazili. To byl obrovský průvod. Všichni studenti i dělníci z širokého okolí pochodovali na Staromák. Tam jsem taky poprvé viděla Lidové milice. Jejich příslušníci měli modré obleky, pušky a pásky,“ vzpomíná pamětnice. Shromáždění na Staroměstském náměstí, kde Klement Gottwald pronesl jeden ze svých historických proslovů, se později rámovalo jako spontánní podpora studentstva a dělníků komunistické straně. Marta Plášilová ale takový výklad popírá. „My jsme vůbec nevěděli, co se děje. Nám to bylo jedno, nějaká změna vlády... Dělali jsme tam akorát blbosti a dostali jsme za to poznámky. Nebyli jsme tam dobrovolně.“

Pohraniční stráž na Šumavě

V červnu roku 1950 pamětnice úspěšně odmaturovala a v září už se vdávala. V roce 1951 se jí a Františku Plášilovi narodil první syn, pojmenovaný po otci František. Až do roku 1952 bydlela Marta Plášilová se synem u rodičů, protože manžel František sloužil u pohraničníků na Šumavě. Hned po válce měl jít jeho ročník na vojnu, ale on dostal nabídku, aby vstoupil do Sboru národní bezpečnosti. „Stačilo, aby si udělal jen nějaký výcvik, a hned mohl jít k Pohraniční stráži. Šel tam s vidinou, že se bude brzy ženit a že by si mohl vydělat nějaké peníze.“ Na šumavských hranicích sloužil od roku 1946 do roku 1952. Byl velitelem roty, je tedy víc než pravděpodobné, že chytal občany, kteří se pokoušeli o ilegální překročení hranice. „O tom se nemluvilo, co tam dělá. Já jsem to nevěděla. Ale postupně se mu ta práce znelíbila a usiloval o přeložení. Byl rozhodnutý uniformu i svléct, pokud by mu nevyhověli,“ vypráví pamětnice. Františka Plášila nakonec přeložili do Učiliště Pohraniční a Vnitřní stráže ministerstva vnitra v Olomouci a rozpor mezi politickým aspektem jeho práce a vlastním přesvědčením jej provázel po celý život.

Od tovaryšského listu k doktorátu

„Můj muž byl členem KSČ, já jsem ale do strany nikdy nevstoupila. Žila jsem rodinným životem, děti pro mě byly všechno a o politiku jsem se nezajímala,“ vypráví pamětnice a přiznává, že zpětně to vidí jako chybu. S manželem Františkem měli dvě děti a s desetiletou pauzou, kterou strávili v Bruntále, žili celý život v Olomouci. František Plášil, vyučený krejčí narozený v chudé osadě na Českomoravské vrchovině, postupně vystudoval doktorát na právnické fakultě. Před odchodem do důchodu pracoval jako vojenský prokurátor v Olomouci, což byla vysoká funkcionářská pozice. Jeho pohnutky a pocity spojené s prací pro vojenskou složku komunistického režimu Marta Plášilová hodnotit nechce. „Nechci, aby ho někdo pomlouval. Slyšela jsem narážky od lidí, od kterých jsem to nečekala, a nechci to znovu zažít. Sloužil poctivě, ale myslel si svoje,“ uzavírá vyprávění na toto téma. V roce 1979 odešel František Plášil na vlastní žádost do předčasného důchodu. Pracoval potom jako civilní právník pro JZD v Dubu nad Moravou a později pro hygienickou stanici. Na sklonku života onemocněl rakovinou kostní dřeně a oslepl. Jeho žena o něj tři roky pečovala. Zemřel v roce 2011 ve věku osmaosmdesáti let.

Otevřená náruč

Ona sama, jak říká, do komunistické strany nikdy nevstoupila. Důležitá pro ni byla rodina a víra. S manželem měli v padesátém roce svatby dvě, jednu na úřadě a druhou, tajnou, v kostele. Také obě jejich děti nechali tajně pokřtít v Praze, aby to manželovi nezpůsobilo problémy v práci. Dokud byl manžel ve službě, chodila Marta Plášilová na mše, jen když byla v Praze. Evangelický sbor v Olomouci začala navštěvovat až po manželově odchodu z práce a dodnes je pro ni důležitým zdrojem duchovní posily i společenského života. Svého celoživotního nasazení pro rodinu nelituje. „Spousta mých kamarádek trpí samotou, ale já si na to vůbec nemůžu stěžovat. Celý život jsem jim otevírala náruč a oni se mi všichni do té náruče teď vrací,“ uzavírá s úsměvem.

V roce 2024 žila Marta Plášilová s dcerou v Olomouci.