Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Renata Plášilová (* 1928)

• narodila se 19. února 1928 v Lubech

• otec nemohl sehnat zaměstnání, rodina se často stěhovala

• během druhé světové války studovala na tzv. německém učitelském ústavu v Praze

• rodina díky otcově kvalifikaci nemusela po válce do odsunu

• neuměla česky, a tak se jako učitelka po roce 1945 živit nemohla, vykonávala nekvalifikované práce

• na počátku 60. let se s mužem přestěhovala do Děčína, kde se uplatnila jako učitelka ve školkách, ve zvláštní škole a ve školní družině

• naposledy pracovala v dětském domově v České Kamenici

O svém povolání měla Renata Plášilová (za svobodna Sandnerová, narozena 19. února 1928 v Lubech) jasno odmalička – milovala děti, nesmírně ráda si s nimi hrála a toužila stát se učitelkou. Kvůli situaci v poválečném Československu však své vzdělání z německé pedagogické školy nemohla využít a jen souhrou šťastných náhod nebyla její rodina z pohraničí vyhnána. Renata pak vystřídala řadu zaměstnání, vesměs nekvalifikovaných. Svého snu se přesto nevzdala a podobně jako její spolužačka a celoživotní přítelkyně Johanna Sieredzká (roz. Hablaová) se k práci s dětmi nakonec velkým obloukem stejně dostala. 

Sudety mezi bídou a Hitlerem

Zeptáte-li se Renaty Plášilové na nejstarší vzpomínku, přinese vám ukázat podomácku vyrobenou panenku a začne vyprávět, že už ve svých třech čtyřech letech, kdy v Československu vrcholila krize, chodila s maminkou takové prodávat. Renatiny rodné Sudety totiž hospodářský propad postihl ještě silněji než jiné oblasti, a když tatínek jako zkušený výrobce hudebních nástrojů zůstal bez práce, chopila se iniciativy maminka a dala se do vyrábění těchto malých hraček. A protože tušila, že s její dcerkou budou mít lidé větší soucit, na pochůzky, jež vedly až do pohraničního městečka Plesná, ji brala s sebou.

Díky skromným příjmům z prodaných panenek přežila rodina nejkrušnější časy, ani později se jí však smůla nepřestala lepit na paty. O tom ostatně vypovídá Renatina druhá nejstarší vzpomínka: Sotva začala chodit do školy, kde dostala skvělého učitele, musela svou třídu kvůli stěhování opustit, protože tatínek nemohl v Lubech najít stálou práci. Odejít samozřejmě nechtěla a plakala, až se jí třídního zželelo – aby holčičku utěšil, dal jí jablko a později jí za celou třídu napsal krásný dopis, který má Renata dodnes schovaný.

V dětství si vůbec prošla těžkými zkušenostmi. Doma nikdy nebylo peněz nazbyt, otec dlouho měnil zaměstnavatele a rodina co pár let putovala s ním – nejdříve z Lubů do Plesné, čtyři roky nato do Františkových Lázní, potom zpátky do Lubů, následně do Opatova a pak zase do Lubů. Rodiče se navíc k dětem chovali dost odtažitě, příliš si s nimi nehráli, nevyprávěli jim pohádky ani jiné příběhy, ba dokonce je nehladili a zakazovali jim, aby si domů zvaly kamarády. A aby toho nebylo málo, jako prvorozená musela Renata otci a matce pomáhat ještě víc než její mladší sourozenci a na dětské zábavy jí zbývalo málo času. Tím spíš si pak Renata oblíbila svého prvního třídního, který měl k žákům otcovský vztah a nacvičoval s nimi v sudetských krojích divadlo, nebo lubského kněze, jenž s malými farníky jednal taktéž hezky a pořádal pro ně výlety.

Ačkoli starý pan Sandner, Renatin otec, nebyl zrovna srdečný člověk, v politických otázkách se ukázal jako muž pevných zásad – na stranu nacistů se nepřidal v době, kdy získávali příslibem snížení nezaměstnanosti stále větší podporu, ani poté, co byly Luby přičleněny k Říši. A když na něm místní hitlerovci žádali, aby poslal Renatu na slavnostní schůzi recitovat Vůdci básničku, důrazně to odmítl. Otcovy politické postoje sice Renatě ztížily přijetí ke studiu, ale vyloženě ho neznemožnily a na přímluvu ředitele se ke dvoutýdenním zkouškám v Ostrohu u Františkových Lázní přeci dostala – a pak se už jen rozhodovala, jestli jít na střední pedagogickou školu do Chebu nebo do Prahy.

Bezstarostné mládí za světové války

Volba nakonec padla na hlavní město Protektorátu a Renata se ocitla v prvním, pokusném ročníku takzvaného německého učitelského ústavu, určeného adeptům z celé Říše. Škola to byla podle všeho velmi podnětná, moderně koncipovaná, ale také kvalitně vybavená a studentům se zde nabízelo množství volnočasových aktivit, kterých Renata pilně využívala: zapsala se do divadelního kroužku, za zvýhodněnou cenu chodila s vychovatelkou a spolužáky do německé opery, do kina a do divadla, učila se hrát na flétnu, pak přestoupila na kytaru, zaujal ji saxofon a jako poslední vyzkoušela violoncello. Na učitelském ústavu nadto působila řada osobností, na něž Renata stále s láskou vzpomíná – tedy až na jednu výjimku, kterou je učitelka dějepisu. Ta Renatu pořád napomínala, že mluví nesrozumitelně, a říkala, ať prý se místo té své „chebštiny“ naučí správně německy. Kladné dojmy ovšem jednoznačně převařovaly a léta v Praze Renata líčí jako vůbec nejkrásnější období svého života.

Nutno dodat, že v Praze se Renata necítila šťastná pouze kvůli novým obzorům, které jí škola a velkoměsto otevíraly… U Sandnerů doma panovala pochmurná atmosféra, jež dopadala nejen na Renatu, ale především na její matku, která před dětmi mluvívala o tom, že se z žalu oběsí. Právě obavy o matčino zdraví byly tím jediným, co Renatě na internátě kalilo radost z nových zkušeností, přátelství a z toho, že může žít kulturněji i svobodněji než pod otcovým přísným dohledem.

Stejně jako u Johanny Hablaové, studentky nižšího ročníku, vystupuje z výpovědi Renaty Plášilové pozoruhodná postava ředitele Voita, podle všeho přesvědčeného antifašisty a velmi odvážného člověka. Kromě některých momentů, které se shodují se svědectvím její přítelkyně, zmiňuje Renata v souvislosti s ředitelem ještě jednu kapitolu, jejíž význam si plně uvědomila až po válce: Prostřednictvím jistého programu, díky němuž mohli čeští či němečtí žáci požádat studenty pedagogické školy o doučování, jí tento muž sjednal kontakt s chlapcem, který kvůli svému původu už do běžné třídy nesměl.

„Nevěděla jsem, že je Žid, teprve když jsem k němu poprvé přišla, se mě rodina zeptala, jestli mi nevadí, že budu učit židovské dítě. Ten hoch bydlel v moc hezké domácnosti, v domě na menším náměstí na Malé Straně. Jeho rodiče ke mně byli vždycky moc pohostinní, dávali mi zákusky nebo chlebíčky, dokonce jsem dostávala nějaké jídlo i pro kamarádky,“ vysvětluje pamětnice. „Doučovala jsem ho asi čtyřikrát, když jsem přišla popáté, dům byl prázdný. Asi je už odvedli. Nechápala jsem, jak se něco takového mohlo stát. Byli to tak prima lidi! Příjemní, laskaví.“

Kromě setkání s židovskou rodinou ale na Renatu tíseň doby příliš nedoléhala, vše se začalo měnit teprve čtvrt roku před německou kapitulací, kdy válečné běsnění zasáhlo i do Sudet a Protektorátu. Lubská rodačka zažila nejdříve bombardování Prahy, krátce poté Chebu, o Velikonocích se během dobrodružné cesty domů stala svědkyní náletu na Plzeň a pár dní nato jí ze školy dorazilo vyrozumění, aby se do Prahy nevracela. Německých obyvatel se zmocňoval strach, matky oblékaly dcery do starých hadrů, jen při čtení Renatina deníku se zdá, že skutečné nebezpečí bylo u našich západních hranic nepoměrně menší… nebo si je sedmnáctiletá dívka prostě nepřipouštěla. „Sobota. Zase je krásně, svítí sluníčko. Zase jsem po dlouhé době jednou vzala do ruky tento deník,“ zapsala si přibližně ve dnech, kdy rudoarmějci v Praze vraždili německé civilisty a kdy se jednou z jejich obětí patrně stal i ředitel Voit.

Láska k jedinému spravedlivému

Když byly Sudety připojeny zpět k Československu, stěhovala se Renata s rodinou kvůli práci do Opatova u Lubů. Zatímco mnozí jiní museli městečko kvapem opouštět, Maximilianu Sandnerovi jako vysoce kvalifikovanému řemeslníkovi povolila příslušná komise odklad, aby stihl zaškolit nové výrobce violoncell a kontrabasů. Přesto bylo Sandnerovým doručeno předvolání do odsunu, a když se o tom dozvěděla Renata, poprvé v životě se opila. Obchodník, jemuž výměnou za sklenici marmelády občas dávala hodiny hry na tahací harmoniku, jí na rozloučenou nalil griotku, a jelikož Renata nebyla zvyklá pít a kvůli sníženým přídělům málo jedla, i pár kapek alkoholu ji úplně porazilo. Pro otcovu odbornost ale úřady tentokrát i později uznaly rodině výjimku, pak odsuny najedou ustaly – a Sandnerovi zůstali na české straně.

V prvních měsících po válce neuměla Renata ani slovo česky a stejně jako všichni starousedlíci byla odkázaná na libovůli dosídlenců z vnitrozemí, kteří si k Němcům mohli cokoli beztrestně dovolit. Sandnerovi přišli o spoustu věcí, jež jim čeští zlatokopové před jejich očima za bílého dne ukradli, a mohli být rádi, že je nikdo neohrožoval na životě. První z několika zaměstnání, jež Renata do roku 1949 vystřídala, mělo spočívat v poněkud široce pojaté výpomoci v rakvářské dílně. Celý provoz převzal těsně po osvobození český majitel, ten přijímal za 200 korun na měsíc výhradně mladá děvčata a zavedl zvláštní postup: Pomocnice zpočátku pracovala u rakví, potom v úklidu, až skončila v ložnici. Pokud mu nechtěla být po vůli, dostala jako Renata výpověď.

Když Renata opustila rakvářství, přijala místo v přádelně v Libockém Dole a od nových kolegů pochytila základy češtiny. Dále se živila laděním foukacích harmonik a také úřednickou prací v podniku Ligna, orientovaném na produkci a vývoz hudebních nástrojů. Celý svůj výdělek Renata vždy poslušně odevzdávala rodičům a pomáhala tak zajistit to nejpotřebnější pro své mladší sourozence.

Ještě větší problém než finanční nouze ovšem představoval hlad. Když se na české straně nedostávalo potravin pro Němce, chodila Renata se dvěma kamarádkami tajně přes hranice k laskavému sedlákovi, který jim dával chléb, mouku a obilí. Pětkrát měly štěstí, ale pošesté si jich všimla pohraniční stráž, začala po nich střílet a jedno děvče, sotva patnáctileté, zabila. S druhou přítelkyní pak musela Renata za trest týden od rána do večera uklízet na národním výboru.

Od českých dosídlenců neměla Renata pokoj v práci ani v soukromí. Novopečené panstvo jezdilo s velkým halasem na veselky a zabijačky, a když jednoho dne natrefilo na hezkou dívku s harmonikou, nedalo jinak, než aby jim na zábavě zahrála. Při vší té mizerii měla Renata v jedné věci štěstí – našel se alespoň jeden slušný člověk, který se vyděšené paní Sandnerové zaručil, že jí dá na dceru pozor, a potom skutečně dokázal Renatu včas dostat pryč a doprovodit domů. „Vždy jen ke dveřím,“ upřesňuje pamětnice a dodává: „Byl to takový můj anděl strážný.“ Jmenoval se Antonín Plášil. V dětství přišel o rodiče, od šesti let se o něj střídavě starali jeho starší sourozenci, do pohraničí přišel se sestrou a švagrem, který byl členem osidlovací komise, usadil se v Opatově a na živobytí si vydělával jako zámečník v lubské továrně Rotaprint.

Renata a Antonín spolu zůstali po celý život, jejich manželství bylo naplněné a harmonické. „My jsme se do sebe s manželem snad ani nezamilovali… Já jsem mu byla nesmírně vděčná, těšilo mě, že mám člověka, který je na mne na rozdíl od jiných hodný. On zase po mnoha letech znovu získal rodinu a domov, takže jsme byli oba rádi, že jsme spolu. Když se nám narodila dcera, muž pro ni obstaral první poslední. Byl šikovný, dobrý zámečník, uměl to s elektrikou, uměl zkrátka všechno. A poté, co můj tatínek dostal infarkt, mi s ním pomáhal – půl roku jsme se o něj společně starali.“

Paní Sandnerová si Antonína oblíbila, kdežto její manžel si na Renatina nápadníka nijak nepotrpěl, ba spíše naopak. Čekal totiž, že se dcera jednou provdá za člověka studovaného. „Táta neměl radost, že se známe, nikdy ho nepozval dál. Jednou byl Antonín u nás doma a táta přišel zrovna ve chvíli, kdy mi dával pusu. Od té doby se už u nás nesměl ani ukázat.“ Ale ani poté Antonín na pana Sandnera nezanevřel, a když ho na anonymní udání téměř na půl roku uvěznili, dokázal, že obvinění z členství v oddílech Freikorps je křivé, a tak se zasloužil o tchánovo propuštění. Tehdy již Antonín s Renatou věděli, že se chtějí vzít a že starý kněz, k němuž Renata od dětství lnula, má jako Němec Československo vbrzku opustit. Renata si tedy v Chebu vyřídila souhlas, aby si mohla vzít Čecha, a roku 1949 se stala poslední lubskou nevěstou, kterou páter oddal.

… a přece učitelkou

Jako novomanželé si Plášilovi pronajímali byt v Lubech, vlastní dům si koupili až na počátku 60. let u Děčína. Nešli přitom do úplně neznámého kraje – Antonín sem již dříve dojížděl za prací, navíc tu žila Renatina mladší sestra s rodinou a také její přítelkyně ze střední školy Johanna. Zatímco Antonín získal bez potíží místo v děčínském podniku Ferox, Renata zůstala dva roky v domácnosti a až pak se jí naskytla brigáda ve školce u dnešního Masarykova náměstí. Ředitelka byla s její prací spokojená, jenže z právního hlediska se ukázalo na překážku, že Renata studovala výhradně v německém jazyce. Pamětnice tedy při zaměstnání dálkově absolvovala českou pedagogickou školu a potom už ve školství zakotvila – působila v děčínských školkách, následně ve zvláštní škole v ulici 17. listopadu a v družině, nacházející se vedle areálu čokoládovny Diana.

Za celou svou učitelskou kariéru musela Renata Plášilová řešit jen jednu zásadní stížnost, která se dnes zdá absurdní, bohužel však leccos naznačuje o tehdejší společenské náladě, jež v menší míře přetrvává do současnosti. Jednoho dne předvolal Renatu okresní školský výbor kvůli udání, že prý svou dceru vychovává v nacistické ideologii. Při pohovoru se ukázalo, že aféru vyvolal Renatin soused, kovaný komunista, kterého pobuřovalo jednoduše to, že na svou dceru mluvila od narození německy a učila ji německé písničky.

Posledních sedmnáct let před důchodem pečovala Renata Plášilová o svěřence dětského domova v České Kamenici. Šlo o dětský domov rodinného typu, v němž byly děti rozděleny po deseti do tří bytů, a za každou skupinu odpovídala jedna vychovatelka. Renatě Plášilové přirostla její adoptivní rodina k srdci natolik, že například Vánoce slavila s ní i se svou vlastní rodinou zároveň, a oproti biologickým rodičům se o svěřené děti starala tak dobře, že s ní některé stále udržují kontakt.

Zdravotní stav Renaty Plášilové se v důchodu sice zhoršil a nyní jí veškeré aktivity výrazně ztěžuje, ale ještě v roce 2000 se přihlásila na univerzitu třetího věku, a dokud mohla, studovala. Chuť do života a zájem o druhé Renatu neopouštějí ani dnes, mimo jiné se pořád přátelí se svou někdejší spolužačkou Johannou Sieredzkou a ještě na oslavě 80. narozenin jí hrála na tahací harmoniku, tedy na nástroj, jenž ji provázel po celý život a který si jako atribut dala také na navštívenku.

Přes veškerý klid a smířenost zahlédnete ve tváři pamětnice tu a tam i stín smutku. Jestliže ji požádáte, zazpívá vám o něm v již téměř vymřelém nářečí lidovou píseň, jež se zrodila krátce po vyhnání jejích krajanů: „I když mám v cizině hezký život, a kde chodím, kde stojím, všude je něco hezkého, doma je přeci všechno nejlepší. Chebsko, Chebsko, mně se po tobě stýská.“