Renata Plášilová

* 1928

  • „Krátce po válce jsem hrávala na zábavách v Lubech, můj budoucí manžel mě pěšky doprovázel na zábavu a pak zase zpátky, vždy jen ke dveřím domu. Byl to takový můj anděl strážný. Táta neměl zrovna radost, že se s Antonínem známe, nikdy ho nepozval dál. Jednou byl u nás doma a táta přišel zrovna ve chvíli, kdy mi dával pusu. Od té doby se už u nás nesměl ani ukázat. My jsme se do sebe s manželem snad ani nezamilovali… Já jsem mu byla nesmírně vděčná, těšilo mě, že mám člověka, který je na mě na rozdíl od jiných hodný, a byli jsme rádi, že jsme spolu. Když se nám narodila dcera, manžel pro ni obstaral první poslední. Byl šikovný, byl dobrý zámečník, uměl to s elektrikou, uměl zkrátka všechno.“

  • „I když mám v cizině hezký život, a kde chodím, kde stojím, všude je něco hezkého, doma je přeci všechno nejlepší. Chebsko, Chebsko, mně se po tobě stýská.“

  • „Ve škole nám jednou řekli, že někteří rodiče by pro své děti potřebovali doučování a že bychom za hodiny dostali i nějaké peníze. Mně přidělili chlapce. Nevěděla jsem, že je Žid, teprve když jsem k němu poprvé přišla, rodina se mě zeptala, jestli mi nevadí, že budu učit židovské dítě. Ten hoch bydlel v moc hezké domácnosti, v domě na menším náměstí na Malé Straně. Jeho rodiče ke mně byli vždycky moc pohostinní, dávali mi zákusky nebo chlebíčky, dokonce jsem dostávala nějaké jídlo i pro kamarádky. Doučovala jsem ho asi čtyřikrát, když jsem přišla popáté, dům byl prázdný. Asi je už odvedli. Nechápala jsem, jak se něco takového mohlo stát. Byli to tak prima lidi! Příjemní, laskaví…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Česká Kamenice, 08.11.2015

    (audio)
    délka: 04:04:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S manželem jsme se do sebe snad ani nezamilovali

Renata Sandnerová (1940 až 1945)
Renata Sandnerová (1940 až 1945)
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Renata Plášilová, rodným jménem Sandnerová, se narodila 19. února 1928 v Lubech. Dětství prožila v Sudetech těžce zkoušených hospodářskou krizí. Otec jako výrobce hudebních nástrojů dlouho nemohl získat trvalé zaměstnání, a tak se rodina často stěhovala. Renata se chtěla stát učitelkou a během druhé světové války studovala na tzv. německém učitelském ústavu v Praze. Jelikož ale neovládala češtinu, po osvobození neměla možnost své vysněné povolání vykonávat a namísto něj vystřídala řadu jiných prací, vesměs nekvalifikovaných. V Československu zůstala díky tomu, že její rodině úřady pro otcovu kvalifikaci opakovaně odložily povolání do odsunu. Se svým budoucím manželem se seznámila tak, že ji doprovázel a chránil, bylo-li třeba, před jinými českými dosídlenci. Na počátku 60. let se přestěhovala do Děčína, tam se posléze uplatnila jako učitelka ve školkách, ve zvláštní škole a ve školní družině; při povolání dálkově absolvovala českou pedagogickou školu. Jejím posledním a zároveň nejmilejším pracovištěm se stal dětský domov v České Kamenici, někteří z bývalých svěřenců s ní dodnes udržují kontakt.