Libuše Pleskačová, roz. Bendlová

* 1926

  • „Někdy po Vánocích se otevřely dveře a vešel malý člověk. Můj otec řekl: ‚Co si přejete? Vždyť vy jste pan Pick!‘ Byl v mundúru a nesl plechovku s vodou. Otec řekl: ‚Pojďte blíž do bytu.‘ Vešel. ‚Kde se tady berete, pane Pick?‘ My jsme se s ním znali, protože měli velký podnik, vyráběli oděvy, potřebovali věci od truhlařiny a chodili k nám. Přišel do kuchyně, sedl si a klepal se. S velkou chutí snědl ze stolu kůrky od snídaně. Máma mu udělala kafe. ‚Pane Pick, kde se tady berete?‘ ‚Já jdu z Osvětimi.‘ ‚Pane Pick, kdo vás viděl?‘ ‚Nikdo. Potřeboval bych, abyste mi pomohl dostat se do vedlejší vesnice, tam mám známé.‘ ‚Ne. Když jste sem přišel, tak půjdete k nám na půdu, a nesmíte vyjít ven, protože by nás Němci všechny postříleli.‘ Šel na půdu, kde byl dvojitý strop, ve kterém bylo původně uschováno zrní. ‚Musíte jít sem a my se se ženou rozmyslíme, jak to uděláme.‘ Schoval ho do závalu a s matkou se dohodli, že o něm nebudou s nikým mluvit, a tak to bylo. Nosili jsme mu tam jídlo, máma mu tam dala peřinu s polštářem a táta mu tam zavedl elektřinu. Od začátku roku tam vydržel do května.“

  • „Navečer jsem jezdila přes ostrov na Tyršák, měli jsme tam společnost, to víte, mladí lidé. Po válce tu byli Rusáci. My jsme chodili pěšky tam i večer domů. Jednou tři ruští vojáci vylezli z roští. Měli jsme partu, holky a kluci dohromady. Rusáci vylezli a řekli: ‚Davaj panenku!‘ Kluci, můj bratr i ti starší, se před nás postavili a my jsme utekly. Domluvili se s nimi a rozešli se v dobrém. Ale jednou jsem seděla doma u okna, šila jsem a přišel Rusák. Jejich vojsko mělo zázemí v hospodě. Voják řekl: ‚Panenko, pojď se mnou!‘ Řekla jsem mu: ‚Co blázníš?‘ a šila jsem dál. Vytáhl pistoli, a jak jsem šila u otevřeného okna, on vystřelil a střela proletěla kolem mě do stropu. Oklepala jsem se, ze stropu spadaly kamínky. Voják utekl za ostatními do hospody. Když to táta zjistil, šel do hospody a řekl: ‚Teď sem utekl voják, který ji chtěl zastřelit.‘ Major nechal všechny nastoupit a řekl: ‚Podívejte se, který to byl.‘ Byl asi někde schovaný. Takhle to bylo. Bylo léto, teplo. Svlékli si mundúry a nazí skákali do Labe. To tu byl pro všechny otřes, protože to tu neexistovalo. Oni na to byli zvyklí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nymburk - Zálabí, domácnost pamětnice, 08.11.2017

    (audio)
    délka: 52:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsem měla trable, stačilo si vzpomenout na odvahu mých rodičů a všechno šlo snáz

Portrétní fotografie pamětnice; Nymburk; 1945
Portrétní fotografie pamětnice; Nymburk; 1945
zdroj: archiv pamětnice

  Libuše Pleskačová, za svobodna Bendlová, se narodila 10. července 1926 do nymburské truhlářské rodiny Jaroslava a Marie Bendlových. Ona i její mladší bratr Jaroslav se aktivně podíleli na vedení hospodářství a dílny. Byli také členy Sokola. V únoru 1945 Bendlovi na půdě ukryli Žida Františka Picka, který utekl z pochodu smrti. Skrývali ho až do konce války, po válce přesídlil do Izraele. Pamětnice studovala rodinnou školu v Kolíně, následně v Nymburce a praxi krejčové získala v prvních poválečných letech v pražském módním salonu v Pařížské ulici. Rodinná truhlárna byla koncem 50. let Bendlovým znárodněna a bratr Libuše Pleskačové se následně stal vedoucím dílny. Pamětnice se nešťastně provdala do Jablonce, pak se vrátila k rodičům a stala se administrativní pracovnicí v nymburském sklenářství. Po deseti letech se provdala podruhé, za Oldřicha Pleskače, a téhož roku mu porodila dceru. Počátkem 90. let byl Bendlovým v restituci majetek částečně navrácen.