Ivan Pletan

„Tak já pocházím z Podkarpatské Rusi, to byl za první republiky ten východní cíp Československé republiky. Tam jsem se narodil, tam jsem žil do roku 1939, kdy jsem 1. prosince 1939 utekl za hranice do Sovětského svazu. Narodil jsem se 19. října 1922 v obci Bukovec, okres Volové, Podkarpatská Rus. Tam jsem chodil do základní školy v Bukovci. No a po absolvování základní školy jsem absolvoval měšťanku. To byla, dneska tato škola neexistuje, ale bylo to něco mezi obchodní akademií, učitelským ústavem, nebo další nějaká střední škola. Byla čtyřletá, po základní škole. To byla takzvaná měšťanka. Po skončení měšťanky jsem potom dělal doma, pomáhal jsem v zemědělství. Rodiče měli dva hektary půdy, takže jsme měli dvě krávy a koně. Pomáhal jsem doma rodičům do doby, než jsem se potom rozhodl utéct za hranice. Proč jsem utekl za hranice? V roce 1939 Podkarpatskou Rus obsadili Maďaři – horthyovci. Já jsem chtěl pokračovat ve škole na obchodní akademii. Ovšem neuměl jsem maďarsky, tak jsem nebyl v roce třicet devět přijat do obchodní akademie, proto jsme se sebrali ve čtyrech a utekli jsme za hranice, a sice 1. prosince 1939.“

„Nebyl jsem ovšem straníkem. Ve straně žádný jsem nebyl, byl jsem prostě bezpartijní. V tom Ostrovci byl můj známej dobrej, ještě z války, nějakej major Vursta. Zavolal mě a říká: ‚Ivan, ty musíš do strany, jinač se nikam nedostaneš.‘ Já říkám: ‚No jo, ale mně se nechce.‘ Můj táta říkal: ‚Heleďte, do žádný strany nechoďte, strany nechte straníkům, který tomu rozumí. Když tomu nerozumíte, tak do toho se nehrňte, nikdy.‘ Já jsem odolával, to už byl rok padesát šest. Říká: ‚Hele, potřebuješ taky do školy, na jinou funkci.‘ Nakonec já jsem to podepsal, v roce padesát šest. Byl jsem potom, to už byla vyšší funkce, přemístili mě do Budějovic už na divizi, tak jsem byl náčelníkem finanční služby divize, a to už jsem byl majorem. Tam byla předepsaná vysoká vojenská škola, už podplukovnická funkce. Tak tehdy já jsem, v roce padesát osm to bylo, tak jsem šel za velitelem divize a říkal jsem mu: ‚Já chci do akademie do Brna.‘ – ‚Na co ti to je?‘ Říkám: ‚Je tam předepsaná. Jestli to nebudu splňovat, přijdou z akademie a já půjdu a vám by se to taky nechtělo.‘ No, tak jsem ho přesvědčil o tom, aby s tím souhlasil. V roce padesát devět byl nábor, žádost šla na ministerstvo na kádrovou správu a z kádrové správy to vrátili zpátky, že berou jen do pětatřiceti let a že já už jsem starej. Mně už bylo v roce 1959 třicet sedm. Tak velitel divize mě zavolal a povídá: ‚Ivan, podívej se, máš to zamítnutý.‘ Já říkám: ‚Jo? Tak to tedy ne, to já se nedám.‘ – ‚A co chceš dělat?‘ – ‚Žádám jeden den dovolený a já si tam zajedu s nima pohovořit.‘ Říká: ‚Neber si dovolenou, ale napiš si cestovní rozkaz, já tě tam posílám a jeď tam.‘ Tak jsem jel do Prahy na hlavní kádrovou správu ministerstva obrany. Dostal jsem se tam za generálem, jak se jmenoval, už si nepamatuju. Prý, co chci. Říkám: ‚Já chci do školy a mě vy jste nepovolil.‘ – ‚Jak to?‘ – ‚Tady to je.‘ – ‚No jo, jste už přes pětatřicet let starý.‘ Já říkám: ‚Já si myslím, že existujou výjimky. Když moji vrstevníci studovali, tak já jsem prolíval svoji krev za tuto republiku. Já jsem bojoval.‘ – ‚Tak to je něco jinýho,‘ povídá. Zavolal náčelníka sekretariátu, aby to přepsal, dal do obálky, že s tím souhlasí a že dělá výjimku. No a tak souhlasil s tím, že půjdu do vojenskej akademie do Brna.“

„To rozhodnutí utéct do Sovětského svazu nebylo nijak dlouho připravováno. Protože já jsem utekl nikoliv z domova, ale byl jsem na měsíc na praxi ve statku Nižní Verecki. No a tam byli i někteří moji kamarádi. Prostě jsme dělali na statku. No a tam se domlouvali starší, co byli, byl tam nějakej Katrňuk, tomu už bylo, myslím, asi sedmadvacet. Tak ten hlavně organizoval a říkal prostě těm, kterým věřil. Seznámil se s náma a říkal mi: ‚Utečeme za hranice, tam budete moct studovat. Tady prostě nemůžete studovat, neumíte maďarsky, no a tam na ukrajinské řeči budete moct možná i studovat.‘ Tak jsme se domluvili na určitej den. Večer po večeři, večeřeli jsme tam, byla tam společná jídelna v tom statku pro nás, co jsme dělali praxi zemědělskou na měsíc. Povečeřeli jsme, sebrali bochník chleba akorát a šli přes hranice. Nic jsme neměli připraveno, bez jakýkoliv přípravy, tak jak jsme byli oblečení, tak jinýho nic jsme s sebou ani neměli. No a šli jsme přes hranice. Hranice byla blízko. Z Nižních Vereckejch to bylo asi pětadvacet kilometrů. Večer jsme se sebrali a k ránu už jsme byli přes hranice. Věděli jsme, on tedy věděl, on nás vedl. Byli jsme celkem čtyři, on a ještě tři, takový jako já. Mně bylo tehdy sedmnáct let. No a přešli jsme přes hranice, ohlásili jsme se na hraničním postu, kde byli sovětští pohraničníci. Tam jsme se přihlásili. Když jsme se přihlásili, tak hned nás prohlédli, jestli nemáme zbraně. Pokud někdo měl hodinky, no tak sebrali hodinky, nůž nebo tak, to všechno sebrali. Hnali nás do Skola, obec Skolava. To už bylo jako dřívější polský území, ale bylo to potom při polsko-německé válce nějak rozdělený, Hitler tu západní Ukrajinu přenechal Stalinovi. Tam do Skolavy nás odvedli, udělali pořádný vyšetření a byl tam lágr, tak nás zavřeli do toho lágru. V tom lágru jsme byli asi, nevím, dva a půl nebo tři měsíce. Prosinec, leden, koncem ledna nás dávali na nádraží do vlaků, odváželi a vlakem transportovali do Charkova do věznice. Tam se provádělo vyšetřování, zda nejsme škůdci, jestli nás Maďaři prostě neposlali na výzvědy nebo podobně. Tak to vyšetřování trvalo ve vězení v Charkově do června1940. V červnu skončilo vyšetřování a byl vynesen rozsudek, pro mě byl vynesen rozsudek na tři roky pracovního tábora.“

„Denní režim byl takový, že ráno se vstávalo v šest hodin, mezi šestou a sedmou hodinou. Prostě každý se umyl nebo udělal prostě tu ranní hygienu tak, jak uměl a jak mohl. Možnosti tam v podstatě nebyly žádný, protože voda nebyla, to se sníh nabíral do nádoby, co jsem z ní jedl, nabral jsem sněhu, no a u toho kotle se to ohřálo. To byla voda. Do sedmi hodin se muselo se snídaní skončit, v sedm hodin byl nástup a šlo se na trasu, dělat. Nejprv se porážely borovice, pak se to kopalo, pak se dávaly pražce. Ty pražce se dávaly z těch borovic, co jsme káceli, tak se dělaly i pražce a pokládaly se na tu zmrzlou zem. Tak se dělala železnice. A to provizorní nejprv. Až teprve ta provizorní byla, tak jezdily železniční vagony, takové lehké na tu provizorní trať a lehká lokomotiva. Tak teprve potom vedle se stavěla trať stabilní. Za práci bylo jídlo. Podle toho, jak se plnila norma, tak podle toho také se přidělovaly potraviny. Pokud se norma nesplnila, tak bylo 300 gramů chleba na den, ráno kypja tok, to je vařící voda, do toho kostku cukru. Ten cukr nebyl kostkový, to byly homole, tak to oni uloupávali, každý dostal kousek homole a zapíjel kypjatkovým čajem. V poledne polévku dovezli na trasu a večer zase polévka. Pokud se plnila norma, tak potom ještě bylo další jídlo. Pokud se norma neplnila, tak jenom polévka byla. A polévka byla tedy mizerná. To se vařily ryby, prostě vývar z ryby nebo koně, tam se poráželi koně, který nebyli schopni tahat. Strava tedy byla mizerná.“