Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Pletan (* 1922  †︎ 2010)

• narozen 19. 10. 1922 v Bukovci, okres Volové, Podkarpatská Rus

• válečný vězeň (Skolava, Vorkuta) a veterán

• účastník bojů u Kyjeva, Dukly, Slovenského národního povstání

• po válce působil u armádních i mimoarmádních institucí

• v roce 1956 vstoupil do komunistické strany, aby mu bylo umožněno doplnit si vzdělání

• v roce 1960 nastoupil na vysokou školu vojenskou v Brně

• po absolvování působil na velitelství letectva jako náčelník finanční služby

Ivan Pletan se narodil dne 19. října 1922 v Bukovci na Podkarpatské Rusi. Rodiče měli menší hospodářství, se kterým jim pomáhal. Po základní škole chtěl nastoupit na obchodní akademii – bohužel v době, kdy Podkarpatskou Rus obsadila maďarská vojska. Protože neuměl maďarsky, nebylo mu umožněno na akademii nastoupit. Na jeho rodinu okupace podstatný vliv neměla, i nadále se živila zemědělstvím. Především zákaz studia ho přivedl na nápad utéct za hranice, a to spolu s dalšími kamarády, s nimiž se seznámil na měsíční praxi v obci Nižní Verecki: „Já jsem utekl nikoliv z domova, ale byl jsem na měsíc na praxi ve statku v Nižních Vereckých. No a tam byli někerý moji kamarádi, prostě jsme byli na statku a tam se domlouvali starší, co tam byli, byl tam nějakej Katrňuk, tomu už bylo, myslím, sedmadvacet, tak ten hlavně organizoval.“

Útěk a vězení

Na útěk se vydali dne 1. 12. 1939 po večeři. Na cestu si s sebou vzali jen bochník chleba, nic víc. Hranice byla blízko z Nižních Vereckých, zhruba 25 km, takže již ráno byli za hranicemi. Ohlásili se sovětské pohraniční stráži, která je prohledala, jestli u sebe nemají nějaké zbraně. Jeden z nich měl hodinky, které mu okamžitě zabavili. Dovedli je do obce Skolava, kde byl pracovní tábor.

Koncem ledna byl Ivan Pletan transportován do věznice do Charkova. Zde proběhlo vyšetřování, zda není „škůdce“, zda jej neposlali Maďaři. V červnu 1949 byl odsouzen na tři roky v pracovním táboře za ilegální překročení hranice. Lze tvrdit, že měl štěstí, protože sazba tří let byla v tomto případě nejnižší možnou. Z počátku byli ve vězení v Charkově vězni umístěni do velké místnosti, kam se jich vešlo až sto. Zde byli rozdělováni do skupin a ve skupinách chodili do koupelny. Po koupeli dostali vězeňské oblečení a byli rozděleni do menších skupin. V Pletanově skupině bylo kolem 40 lidí. Po čase následovalo další rozdělení, kdy byli vyděleni mladší vězni. Určitou dobu byl pak Ivan Pletan ve skupině čtyř vězňů, spali již na lůžkách. Když ale byli ve větších skupinách, spali i na podlaze. Strava nebyla ideální, ale jak říká Ivan Pletan, nebylo zase tak strašně. Někdy probíhal v noci i výslech.

Během čtrnácti dnů po rozsudku byl transportován do Vorkuty, kde se nacházelo naleziště kvalitního černého uhlí. Cesta byla dlouhá. Vlakem (dobytčáky – 35 vězňů v jednom vagoně, spali na podlaze) jeli z Charkova do Archangelska, v Archangelsku se nalodili na loď a pluli přes Bílé moře do Narjan Mar, odtud říční lodí po řece Pečoře do tundry – Pečorsko-Kotlaské lagira – dále po řece Ust-Use na místo, kde se vylodili a šli 40 km pěšky. Když dorazili na místo, začali stavět tábor: „Tábor se stavěl tak, že stany z tý řeky Ustusy se nesly na zádech, tam doprava žádná nebyla, to byla tundra. Tam byla vytyčena trasa na stavbu železnice Kotlas–Vorkuta, protože na Vorkutě vynalezli v hloubce 600 metrů černý uhlí, kvalitní. Takže se tam stavěla trať, aby se mohlo uhlí dobejvat.“ Jak takový tábor vypadal, si můžeme představit podle následujícího vyprávění pana Pletana: „Když jsme postavili tábor, měl číslo 42. No a káceli jsme ty borovice, co v tundře rostly, ty byly tvrdý a nebyly vysoké, tak čtyry pět metrů, les byl starý tak maximálně 100 let, ale tvrdý to dřevo bylo. V první řadě se kácely ty borovice, prostě na každých pět kilometrů byl lágr. A v každým lágru bylo kolem pěti set lidí. No a na jednu stranu měl pět kilometrů a na druhou stranu měl pět kilometrů. Každý tábor měl deset kilometrů.“ 

Cílem bylo postavit deset kilometrů železnice, aby mohla být spojena s dalšími úseky v jeden, k tomu skutečně došlo 1. 5. 1941. Spojením jednotlivých úseků byla vytvořena železnice o délce 650 km.

Život v táboře se odvíjel od jeho zaměření. V šest hodin ráno se vstávalo, následovala hygiena (voda nebyla, sníh se nabíral do nádoby na jídlo a u kotle se nechal roztát) a v sedm hodin byl nástup na práci, kdy museli být již vězni po snídani. Práce spočívala v kácení borovic a pokládání z nich opracovaných pražců na zmrzlou zem. Nejprve se stavěla provizorní železnice, po níž jezdily lehké vagony, paralelně vedle ní se pak budovala železnice stabilní. Podle toho, jak se plnila norma, se přidělovalo jídlo: „Pokud se norma nesplnila, tak bylo 300 gramů chleba na den a ráno kypja tok, to je vařící voda a do toho kostku cukru. Ten cukr nebyl kostkový, to byly homole. To oni odloupávali, každý dostával kousek homole a zapíjel. V poledne polévku dovezli na trasu, no a večer zase polévka.“ Pokud byla norma splněna, dostávali vězni k polévce ještě další jídlo (pamětník blíže nespecifikuje). Polévka se připravovala z ryb nebo z koní, kteří již nebyli práceschopní.

Vězni žili ve stanech, kam se vešlo až 200 lidí. Stany byly zasypány sněhem. Uvnitř se nacházely sudy, z nichž byla vytvořena kamna. Vězňové spali na patrových palandách a vedle sebe.

Pan Pletan nekácel jen borovice a nepokládal pražce, ale pracoval také v uhelném dole v hloubce 600 metrů ve Vorkutě. Zde pracoval až do propuštění dne 19. 1. 1943.

Cesta na frontu

V době, kdy byl propuštěn, se právě etablovala československá armáda. Byl požádán příslušníky NKVD, jestli by do ní nechtěl vstoupit. Prozatím odmítl. Navrhli mu, jestli nechce odejít do Taškentu. Dostal tzv. puťovku a vydal se na cestu. V Taškentu se ohlásil na policii, a ta ho poslala na kolchoz na práci do Mirke (u Džambulu). Zde byl jen do konce února, protože přišla podruhé nabídka vstoupit do československé armády, nyní již souhlasil. Vlakem se tedy vydal z Džambulu do Buzuluku: „Do Buzuluku jsem přijel 10. března 1943 a od toho 10. března čtyřicet tři jsem příslušníkem armády.“ Jejich první prapor bojoval u Sokolova, v době plukovníkova příchodu byl v Buzuluku náhradní prapor, který sdružoval nové příchozí. Ze začátku nosili anglické uniformy, než se začaly šít československé. Musel projít tvrdým výcvikem, byl zařazen k rotě poručíka Savince. Výcvik probíhal do konce června a začátkem července byli transportováni do Novochapirska: „Když jsme přijeli do Novochapirska, tak tam jsem prostě onemocněl reumatismem. No a byl jsem v nemocnici, až byl červenec, srpen, září, skoro do konce září. No v tý době samozřejmě brigáda, no to byla první brigáda, už byla organizovaná a cvičila.“

Po propuštění z nemocnice se zařadil k rotě a za krátkou dobu odjížděli na frontu. Vlakem jeli z Novochapirska do Priluk a odtud pak pěšky. Od 5. 11. 1943 zaujímali palebné postavení a vystřídali vysílenou sovětskou jednotku. V noci na 6. 11. proběhl útok na Kyjev, byl to první útok jednotky. Při útoku byl Ivan Pletan raněn: „Já jsem byl raněný, měl jsem přeraženou nohu. Samozřejmě, když jsem byl raněný, to bylo těžký zranění – přeražení levej končetiny minometnou střepinou, no tak samozřejmě jsem byl z boje vyřazen.“ Sběrači raněných ho odnesli do sběrného střediska, odtud putoval tři týdny do týlu do nemocnice a zpátky do Buzuluku. Zde mu chtěli nohu amputovat, s tím ale nesouhlasil, proto se mu ji pokusili zachránit. Museli mu narovnat nohu, bez anestezie, dali mu ji do sádry a čekalo se. Po třech dnech se stav nohy zlepšil, takže nakonec amputace nebyla nutná. Z nemocnice byl propuštěn koncem února 1944 a odeslán k II. paradesantní brigádě, která se organizovala z vojáků ze slovenského štátu. Prošel zde výsadkářským výcvikem. Nejprve se skákalo s padákem z balonu, později již z letadla. Výcvik probíhal v Jefremově a trval do konce dubna, pak byli přemístěni k dalšímu výcviku do Proskurova, kde pobývali od května do srpna. Zde plnili funkci frontové zálohy a zůstali do září 1944.

V září 1944 byli zasazeni u Dukly v prostoru Ilava. Bojovali tady zhruba osm až deset dní. V této době byl šifrantem na štábu brigády. V polovině září byla brigáda stažena na letiště Krosna a postupně se přepravovala na Slovenské národní povstání na zvolenské letiště Tri Duby. Pan Pletan byl přepraven 27. září: „A dělal jsem tehdy jako desátník, velitel stráže, osobní stráže generála Viesta.“  Byli jedni z posledních, kteří přistáli na Trech Dubech, potom se již jen seskakovalo. Následoval přesun do Banské Bystrice, kde působil jako velitel stráže štábu 1. československé armády na Slovensku do 27. října: „Sedmadvacátého října Němci to sevřeli, prostě už nebylo možno to udržet, tak velitel vyhlásil, že se rozpouští armáda, už prostě nejsme schopni bojovat dál. Takže každý po skupinkách, velitelé, aby se sebrali a odvedli mužstvo do hor, no a bojovat partyzánskou činností. Tak jsem šel potom také z té Banskej Bystrice na Starý Hory, obec, pamatuju si, Jasiňa. No a v horách potom jsme se prostě sešli. Nějaký poručík Andrejčik, desátník Packan a já.“

Tato skupinka si vykopala u Podbrezové nad Horní Lehotou bunkr. Zde se k nim přidal podporučík Štajner, hospodář brigády se svojí manželkou. Na tomto místě setrvali do 15. března 1945, kdy se v Podbrezové spojili s Rudou armádou, která je odvezla do Popradu, kde se nacházelo velitelství náhradního pluku. Absolvovali lékařskou prohlídku. Pan Pletan nebyl příliš zdráv, proto ho poslali do nemocnice do Vyšných Hág. Ležel tam s bývalým náčelníkem štábu brigády podplukovníkem Hlasným: „‚Ivan, za chvíli seš zdravej, za pár dní tě propustí, to už na frontu nechoď, za chvíli bude stejně konec. Já ti dám lístek,‘ povídá. ‚A ohlásíš se v Popradě u velitele záložní důstojnické školy u majora Uchytila. Dáš mu ten lístek a půjdeš do školy pro záložní důstojníky.‘“ Stal se tedy frekventantem záložní důstojnické školy.

Po válce

Důstojnickou školu ukončil v říjnu. Mrzelo ho, že v době, kdy válka skončila, byl ve škole, kde musel poslouchat a cvičit. Jinak by mohl jít třeba do civilu. Po absolvování školy byl jmenován důstojníkem podporučíkem a byl poslán do Prahy. V Praze se hlásil v Kanceláři čsl. legií. Stále nebyl zdravotně v pořádku, proto ho poslali do vojenské nemocnice ve Střešovicích. Po prohlídce jej poslali do vojenské invalidovny v Malé Chuchli. Velitel invalidovny se ho ptal, jestli ví, co bude dělat, a nabídl mu kurz hajného: „To by se mi tedy hodilo. No tak hned k tej skupince. Skupinka chodila do přípravného kurzu, bylo jich tam sedmnáct. Tak já jsem přišel, bylo nás osmnáct. No a někdy ke konci, myslím v prosinci nebo v lednu čtyřicet šest jsme nastoupili do Tábora do lesnické školy. Bylo to domluveno, ministerstvo národní obrany s ministerstvem zemědělství a ministerstvem školství, že pro válečníky to bude zkrácený.“

Původně studium na lesnické škole trvalo tři roky, pro ně ale bylo podstatně zkrácené. Měli vlastní třídu, bydleli v kasárnách, do školy chodili v uniformách. V této době měl Ivan Pletan hodnost podporučíka, měl skupinu na starosti. Vojenská invalidovna jim platila pomůcky a všechno, co bylo třeba. Školu absolvoval s vyznamenáním 4. října 1946 a vrátil se do invalidovny, kde čekal na umístění. V březnu 1947 dostal umístěnku ke státním lesům do západních Čech do Ostrova u Karlových Varů, dne 1. dubna byl propuštěn z vojenské služby. Sloužil zde do roku 1951, kdy byl povolán zpátky na vojnu jako poručík (v záloze povýšen na poručíka) na dlouhodobé cvičení do Olomouce: „No, a tak abych zůstal na vojně. Mně se nechtělo, dlouho jsem odolával, ale nebyl jsem ani straníkem, v žádný straně jsem nebyl. Byl jsem bezpartijní. Pořád za mnou chodili, abych podepsal, že lepší to bude a že jinač budu dlouhodobě jako záložní důstojník s mužstvem chodit. Neměl jsem nárok na uniformu, na byt, na nic. Nakonec po šesti měsících jsem podepsal.“ Podepsal tedy s podmínkou, že ho přemístí do Karlových Varů k týlové službě směr finanční a že nebude v bojové činnosti. Žádost vyřizovalo ministerstvo, ale vrátili ji zpátky. Odpověděl jim dopisem, že na své žádosti trvá. Nechtěl k bojové činnosti kvůli zranění z války a bolestem páteře. Nakonec jej tedy přijali a přemístili do zmíněných Karlových Varů, a to již v hodnosti nadporučíka. Byl mu přidělen byt, mohl nosit uniformu, chodil s důstojníky do důstojnické jídelny.

Velitelem útvaru byl kapitán Šádek. Pan Pletan pracoval jako pokladník pluku. Dostal nabídku dělat náčelníka s tím, že musí odjet na 10 měsíců do Žiliny, kde byla škola pro týlové důstojníky směr finanční. Domů jezdil jednou za měsíc. Po absolvování byl umístěn do Ostrovce u Písku (zde byl samostatný prapor), kde dělal již náčelníka. Zde působil až do roku 1955. V roce 1955 byl přemístěn do Olomouce, kde působil jako náčelník finanční služby v ústředním skladu. Na tomto postu měl již hodnost majora.

Nebyl stále straník. V Ostrovci měl dobrého známého z války, majora Vursta: „Zavolal si mě a říká: ‚Ivan, ty musíš do strany, jinač se nikam nedostaneš.‘ Já říkám: ‚No jo, ale mně se nechce.‘ Můj táta říkal: ‚Heleďte, do žádný strany nechoďte, strany nechte straníkům, který tomu rozumí. Když tomu nerozumíte, tak se do toho nehrňte.‘“ Odolával, ale nakonec do strany v roce 1956 vstoupil. Byl přemístěn do Českých Budějovic na divizi, kde působil jako náčelník finanční služby. Zde už ale bylo nutné absolvovat předepsanou vysokou školu vojenskou s podplukovnickou hodností. V roce 1958 zašel za velitelem, že chce na vysokou školu do Brna. Velitel s tím souhlasil. V roce 1959 podal žádost na kádrovou správu na ministerstvo obrany. Žádost se však vrátila zpátky. Důvodem byla skutečnost, že na akademii brali jen do 35 let. Panu Pletanovi bylo v této době 37 let. Nedal se a osobně jel do Prahy, aby záležitost vyřídil. Jednal s jistým generálem, ale nevzpomíná si na jeho jméno: „‚No jo, vždyť vy jste přes pětatřicet let starý.‘ A já na to říkám: ‚Já si myslím, že existují výjimky. Když moji vrstevníci studovali, tak já jsem prolíval svoji krev za tuto republiku. Já jsem bojoval.‘ – ‚Jo, tak to je něco jiného,‘ povídá.“ Generál zavolal náčelníka sekretariátu, aby byla panu Pletanovi udělena výjimka. Byl povolán třikrát na konzultace do vojenské akademie. Nástup byl v dubnu 1960. Akademii absolvoval v roce 1963. Od 15. 7. 1967 může používat titul ing. Po absolvování akademie byl přemístěn do Prahy, kde dělal na velitelství letectva náčelníka finanční služby. Pracoval zde až do své penze.