Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Tomáš Podaný (* 1941)

• narozen 14. prosince 1941 v Malovicích

• v květnu 1945 prožil osvobození Malovic Rudou i americkou armádou

• během invaze v roce 1968 debatoval se studenty na gymnáziu, kde učil

• v roce 1989 se účastnil protirežimních demonstrací v Českém Krumlově

• v roce 2019 žil v Českém Krumlově

Dopoledne přijeli Rusové a odpoledne Američané

Tomáš Podaný se narodil 14. prosince 1941 v Malovicích nedaleko Netolic. Přišel na svět za druhé světové války, kdy byl nad Československem vyhlášen nacistický protektorát. „Doba, do které jsem se narodil, nebyla dobrá, ale to vím hlavně od rodičů.“ Před koncem války do Malovic přijeli další němečtí vojáci, kteří byli vytlačeni partyzány. Ubytovali se v jednotlivých chalupách. K Podaným se nastěhovali čtyři vojáci. Tomáš vzpomíná, že se k nim chovali slušně.

Autobus, kterým němečtí vojáci dorazili, byl zaparkovaný před jejich chalupou a na střeše měl nakreslený velký hákový kříž. Rodiče se báli, že by to mohla být záminka pro bombardování od spojeneckých letadel. „Když začali nalétat ty hloubkoví letci, tak jsme se báli, aby to neviděli shora.“

V květnu 1945 v Evropě skončila válka. Malovice obsazovala Rudá armáda. Než sovětští vojáci dorazili, tak ti němečtí odjeli. Tomáš vzpomíná, že Rusové u nich na vsi lovili v rybníce ryby za pomocí granátů. „Dopoledne přijeli Rusové a ten samý den večer přijeli Američani. My jsme to tu měli docela zajímavý.“ Nedaleko Malovic ležela totiž tzv. demarkační čára, která rozdělovala americké a sovětské oblasti vlivu. Na Američany už má Tomáš příjemnější vzpomínky. „Američané rozdávali žvýkačky a čokolády.“

Do matematiky se komunismus nepromítne

V roce 1947 začal Tomáš chodit v Malovicích do tzv. dvoutřídky. Od šesté třídy dojížděl už do Netolic na osmiletou střední školu. Následně absolvoval ještě tři roky na střední škole ve Vodňanech. Po maturitě nastoupil na vysokou školu pedagogickou do Prahy, kde si zvolil obor deskriptivní geometrie. „Bylo to dobré i proto, že do matematiky se nepromítne to komunistické pojetí.“

V 50. letech probíhala v komunistickému Československu kolektivizace zemědělství podle sovětského vzoru. Komunisté se snažili všechny zemědělce přinutit ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Těm, kteří nevstoupili, zvyšovali povinné dodávky plodin tak, že nakonec vstoupit museli. Tomášovi rodiče byli malozemědělci, vlastnili jen čtyři a půl hektarů půdy. „Dali za úkol zemědělcům, že musí zasadit tolik a tolik cukrovky. Byla to hloupost, protože v těchto podmínkách se cukrovce moc nedaří.“ Tomášovi rodiče dodávky splnit nemohli a museli platit pokutu.

Samotné sdružování do JZD probíhalo v Malovicích tím způsobem, že do vesnice přijel autobus s úředníky z okresního výboru. Ti se rozeběhli do chalup a přesvědčovali zemědělce ke vstupu do družstva. „Přesvědčovali i takovým způsobem jako: ,Co ten váš kluk? On chce jít teď na výšku, no, kdybyste nevstoupili do družstva, tak kdoví, jak by to dopadlo s tím přijetím.‘“

Na 50. léta má Tomáš ještě jednu vzpomínku. Když foukal správný vítr od Rakouska, tak přes hranice přelétali balónky. Ty časem nad územím Československa praskaly a z nich vypadávaly letáky. Na letácích byly například protikomunistické vtipy nebo nějaké informace ze Západu, které přes komunistickou cenzuru neprošly. Tomáš s kamarády tehdy běhali po polích a letáky sbírali. Tomáš Podaný je schovával doma a v roce 2019 je předal do muzea v Českém Krumlově.

Na vojnu mi přišel dopis z gymnázia

Na vysoké škole byl Tomáš donucen vstoupit do Československého svazu mládeže (ČSM). „Přišel někdo z těch vyšších ročníků a řekl, že musíme vstoupit, jinak se nedostaneme na vysokou školu. No, tak jsme vstoupili.“ Po absolvování vysoké školy dostal Tomáš umístěnku na základní školu do Frymburku. „Tomu jsem se hodně zpěčoval, protože jsem chtěl učit matematiku na vyšší úrovni.“

Brzy musel však nastoupit na vojnu do Stříbra u Plzně. Jako vysokoškolák měl vojnu jen na rok a před tím výcvik vždy jen jeden v týdnu. „Byl to pluk bojový. Měli jsme noční poplachy a tak dále.“ V době, kdy byl Tomáš na vojně, proběhla tzv. kubánská krize, tedy konflikt mezi Spojenými státy a Sovětským svazem poté, co Chruščov nechal umístit rakety na Kubu v dostřelu na území USA. Kvůli mezinárodní situaci byla Tomášovi prodloužena vojenská služba o 35 dní. „Na vojnu mi došel dopis z krumlovského gymnázia, že by měli zájem, abych nastoupil.“ Po návratu z vojny nastoupil Tomáš Podaný jako učitel na gymnázium v Českém Krumlově a zůstal tam následujících 41 let.

V tu dobu stáli lidé při sobě

V Krumlově prožil Tomáš i srpen 1968, kdy zemi obsadily armády Varšavské smlouvy. „To si pamatuju, jak tu na náměstí stály tanky a měly hlavně namířeny na domy... Myslel jsem si, že po tomhle tom už nikdy nemůžeme být kamarádi se Sovětským svazem.“ Bohužel Československo zavedlo po roce 1968 opět politiku ve shodě se Sovětským svazem. „Pak přišla normalizace a zase jsme s nimi byli zadobře. Zase nevím, co ten národ měl dělat proti takovému silnému národu.“

Když zemi obsadila cizí armáda, tak o tom Tomáš debatoval se svými studenty. Nikdo tehdy samozřejmě nevěděl, jak se situace bude vyvíjet. „Když přišli Rusové, tak mi řekli, ať jdu za studenty, že mi věří. Tak jsme si povídali o tom, co se stalo a jak to asi bude vypadat dál.“ Tomáš vzpomíná, že zoufalství z roku 1968 lidi spojovalo a společnost byla tehdy poměrně sjednocená. „V tu dobu byli lidé hodně při sobě, ale pak to zvládli komunisté zase zlomit.“

Studenti si z toho dělali legraci

„Ta doba byla taková, že se něco jiného říkalo doma, ve škole a něco jiného na veřejnosti. Já jsme byl ve škole upřímný, ale nikdy jsem za to neměl žádný postih. Studenti věděli, že o tom nemají mluvit.“ Normalizace s sebou přinesla především všudypřítomnou přetvářku a plnění nesmyslných pravidel, kterými režim udržoval ideologii. „Nahoře na jízdárně hrála nějaká známá ruská zpěvačka. Bylo jasný, že tam nikdo nepřijde. Tak nastoupili na školy, že musí každá dodat nějaký počet studentů... Studenti tam pak vzadu jásali a tleskali. Na výboru byli pak nadšení, jak se to studentům líbilo, přitom oni si z toho jen dělali legraci.“

Jedním z povinných rituálů socialismu byly průvody na 1. máje. Vždy poté byli zavoláni ředitelé škol na výbor a hodnotilo se, jak moc se která škola zapojila do slavnosti. Krumlovské gymnázium dostalo jeden rok vynadáno, že studenti nemávali směrem k tribuně. Následující rok tedy studenti nadšeně mávali směrem k tribuně a opět z toho měli zábavu.

Říkal jsem jim, ať se nebojí

Tomáš Podaný poslouchal denně vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Orientoval se tedy poměrně dobře v tom, co se ve světě děje. „Neudržel jsem se a v těch hodinách jsem řekl často o lecjaké události, která tady v novinách nebyla.“ S radostí tedy Tomáš vzpomíná na listopad 1989. „To byly moje nejšťastnější dny... Mrzí mě, že se roku 1989 nedožil můj otec. Ten se vždycky hádal, když říkali nějaké lži v televizi.“ O potlačení demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 se dozvěděl z rozhlasu. „V rádiu jsem slyšel o tom zákroku na Národní třídě, tak jsem si řekl, že už to mají sečtený. V den výročí Opletala a zákroku proti studentům tohle udělat!“

V Českém Krumlově probíhala po 17. listopadu shromáždění proti komunistické vládě. „Jezdili k nám studenti z Prahy, co u nás studovali a měli jsme informace, jak to v té Praze přímo probíhá.“ Na shromáždění na náměstí Tomáš pravidelně chodil. „Vždy se tam zpívala ta píseň Jednou budem dál.“ Tomáš Podaný opět debatoval se svými studenty o situaci v republice. „Říkal jsem jim, ať se nebojí, že to dobře dopadne.“

Dny sametové revoluce hodnotí Tomáš jako nejhezčí období v životě. Skončila tak doba komunismu, kde byl nucen například psát hodnocení na každého svého studenta. „Pořád jsou lidi, který byli zvyklí, že to za ně někdo řeší, že nemusí sami se rozhodovat.“  Tomáš Podaný  žil v roce 2019 v Českém Krumlově a radost mu dělal syn, dcera a vnoučata.