Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Hodně lidu padlo na kolena, líbali zem, a pak nás rozmístili do táborů
narodila se 27. září 1926 v obci Mokriz v Sovětském svazu
1942 – transportována na nucené nasazení poblíž Kolína nad Rýnem
byla lehce zraněna během spojeneckého bombardování
1945 – osvobozena americkou armádou
vrátila se do Běloruska
1945 – internována v táboře Kartuz-Bereza ve městě Byaroza
1946–1951 – vystudovala německou filologii v ukrajinském Lvově
nebyl jí umožněn návrat do Běloruska
1953 – provdala se za Čecha Podhajského
pracovala v Rivne a v Hlinsku jako učitelka německého jazyka
rodná obec Mokriz byla zlikvidována kvůli černobylské havárii
v současnosti žije ve Zdolbunově
Původem Běloruska
Taťjana Podhajská se narodila 27. září 1926 v obci Mokriz[1] v Gomelské oblasti v tehdejším Sovětském svazu. Pochází z běloruské části a otec i maminka byli běloruské národnosti: „A praděd byl cirkusový umělec. Byl silný a mohl dokonce narovnat podkovu. Druhý jeho bratr byl bondar. Dělal bečky na pivo, na med, na vše. Měl hodně zakázek.“
Maminka pracovala na hospodářství a tatínek jako učitel. Po revoluci v roce 1917 se však tatínkova situace změnila a stal se účetním. Pamětnice měla dvě sestry, jedna se později stala učitelkou a druhá vedla účetnictví v traktorovém závodě, a také bratra, který se stal inženýrem. Taťjana Podhajská se naučila od své sestry trochu číst i počítat a poté vychodila devět tříd. Její další studium však v roce 1941 přerušila válka. Také hospodářská situace ve vesnici se vinou bojů začala zhoršovat: „Němci přijeli v nákladních autech, potřebovali maso a krávy se u nás pásly ve stádu. Tak začali vybírat krávy, zabrali je a hnali je deset kilometrů do nějaké zahrady s plotem. Naše kráva plot hlavou položila a přišla domů.“
V té době se na území dnešního Běloruska objevilo hned několik partyzánských skupin, prý včetně jednoho českého partyzána Vaška, ale osvobození se pamětnice v Bělorusku nedočkala. V roce 1942 byla odvezena do nacistického Německa na nucené nasazení.
U německé rodiny Steinhofových
Taťjanu Podhajskou odvezli do Mnichova a poté do Kolína nad Rýnem. Spolu s ní jeli i další tzv. ostarbeiteři, pracovníci z východní Evropy, kteří mířili na nucené práce. „Přivezli nás do Kolína a byl alarm. Každý vagon měl německého vojáka s automatem, oni běželi do bunkrů a nás nechali ve vagonech. Bomby padaly a my jsme se báli. A na koho ses podíval, tak byl bílý od strachu.“
Pracovníky odvezli do nedalekého města, kde na ně již čekali němečtí sedláci a další bohatší lidé, kteří chtěli služebníka. „My jsme vyšli a Němci hledají, kdo je větší a kdo je silnější, aby mohl pracovat. Já byla malá a unavená. Cesta byla dlouhá. Tak mě nikdo nevzal. Až se jeden sedlák zpozdil, a tak mě vzal. Tak jsem šla se svou sestřenicí. Jedna paní domácí ji vzala do vesnice, která byla od našeho místa pouze jeden kilometr, a tak jsem mohla být s ní.“
Taťjana Podhajská měla na šatech značku „Ost“, což označovalo původ z východní Evropy. Musela pracovat na hospodářství, dojit krávy, nakupovat jídlo a vařit. U rodiny Steinhofových měla vlastní ložnici a musela uklízet celý dům včetně obchodu, dvora a ulice. „Po obědě byly dvě hodiny volna, tak já přišla za sestřenicí nebo ona ke mně. Bylo strašné, pokud byl nálet letadel s bombami. To ještě dvakrát byl v noci nálet, tak jsme museli vstát a z druhého patra běžet do sklepa. A sem a tam. Pak nebyl čas, půl šesté, musíš jít za krávami, potom na pole s motykou, pracovat do šesti a v šest jsem musela být zpět a dojit krávy.“
Pamětnice byla v důsledku bombardování jednou i lehce zraněná: „Když jsme sbírali brambory, tak jsme byli na poli a už slyším alarm. V rádiu povídají, že letadla už jsou nad Aachen. To znamená u nás. To je strašné, co dělali. Já nevím, co u nás hledali. Tam pole, brambory a lidi. Utíkali jsme, ale na poli není kam utíkat. Tak já sedla pod živý plot a bomba spadla nějakých dva nebo tři metry ode mě. Tak jsem byla zasypaná zemí. Bomba byla moc velká, že v jámě už byla voda jako ve studni. Zranila mě na hlavě, nohy byly v jámě a já tam ležela na břichu. Tak jsem chtěla odtud vylézt, ale nemohla jsem se postavit na nohy. Tak jsem se kroutila, vrtěla a běžím. A krev tekla zle.“
Následně se prý setkala s panem Steinhofem, který ji odvezl do nemocnice. Zde ji doktor sešil zranění a do práce nechodila dva nebo tři dny. I poté ji však stále bolela hlava.
Jídlo během nuceného nasazení prý nebylo dostatečné, často měla pouze řepu a nejlepší prý byla marmeláda. Taťjana Podhajská si ani nepamatuje, že by se setkávala s Romy nebo se Židy, nejvíce se viděla s Francouzi, Holanďany, Moldavany, Rusy, Bělorusy a Čechy. Jakmile prý pracovníci uměli německy, byli zařazeni do lepších pozic.
„Nechytrou komunistkou“ z Východu
Pamětnice byla kvůli svému původu zařazována do kategorie „Ost“ a to mělo svůj specifický význam. Lidé si totiž mysleli, že se jedná o komunisticky smýšlejícího pracovníka: „Byl tam jeden soused a on byl komunista. Když jsem byla na ulici, on vyšel, podíval se sem a tam, podal mi ruku a: ‚Heil Moskau.‘ Já jsem souseda neznala a povídám tomu Steinhofu, co to vytáhl, a on říká: ‚To je komunista, to je pijan.‘“
Němci si kvůli nacistické propagandě také mysleli, že pracovníci z kategorie „Ost“ jsou negramotní a umějí pouze fyzicky pracovat. Kromě fyzické práce prý nic jiného neznají. Taťjana Podhajská však byla v jejich očích výjimkou, naučila se německý jazyk a uměla číst, psát i počítat: „Oni si mysleli, že nejsme rovnocenní kvůli Goebbelsově propagandě, že neumíme nic dělat, jenom pracovat. Když jsem přijela, tak jsem seděla, pila kafe a tam byla dvířka a napsáno ‚kafe‘, tak já čtu: ‚Kafe.‘ ‚Ty umíš číst?‘ Oni běželi a nesli mně noviny: ‚Tady čti.‘ Tak já také pročetla: ‚A máte školy?‘ ‚Jo,‘ povídám. Já jsem musela mluvit německy a musela jsem vzpomínat, co bylo ve škole. Tak mně to šlo dobře.“
Na druhou stranu si všímala, že všichni Němci nevstupovali do Hitlerjugend nebo do Schutzstaffel kvůli nacistickému přesvědčení, ale ke vstupu byli „donuceni“ okolnostmi: „Byl takový chlapec, nebyl veliký, asi chodil do druhé třídy. (...) [Říká]: ‚Já chodím v Hitlerjugend.‘ Takový spolek tam byl. Tak já povídám: ‚A proč tam chodíš?‘ ‚Tam dávají jídlo a potravinové lístky nestačí. Maminka pořád chodí a prosí: Děti nemají co jíst.‘“
Kapitulace Německa a konec války
Přišel konec války, západním Německem procházela fronta a Američané bojovali s ustupujícími Němci: „Přišli Američané, stříleli Němci, Američané také postavili svoje a tam byla velká nemocnice a lidé, kteří byli ve městě, museli jít do nemocnice. A začali střílet po té nemocnici. Byli jsme na čtvrtém patře, tam seděla ženská, manžel a její vnuci a přiletěl náboj. Jak bouchnul, tak ženskou prostřelil. Střela dále pokračovala a vybouchla. Ti všichni byli zabití.“
Konec války
Německá kapitulace přišla 8. května 1945: „To bylo v rádiu slyšet. Tak já se smála a oni povídají: ‚Ty jsi ráda, ty jsi ráda.‘ A já jsem ráda, že už je po válce.“
Ačkoliv všichni „ostarbeiteři“ byli následně vsazeni do internačního tábora, pamětnici se internace vyhnula díky přímluvě místních německých obyvatel. Rodina Steinhofových navíc chtěla, aby Taťjana Podhajská zůstala v Německu. Pan Steinhof jí říkal: „Válka už je ukončená, budou jezdit vlaky sem a tam, pojedeš domů a přijedeš zpátky. Všechno, co tady je, bude tvoje. Půjdeš do školy do Handelsschule na Landwirtschaftliche Schule.[2] Možná bych tam i zůstala, ale chtěla jsem vidět rodinu. Myslela jsem si, že když bude špatně doma, tak pojedu do Německa.“
Návrat domů
Když přijela zpět do Sovětského svazu, tak ji – stejně jako mnohé další navrátivší se „ostarbeitery“ – vsadili do internačního tábora. Taťjana Podhajská byla v táboře Kartuz-Bereza ve městě Byaroza v brestské oblasti. V jeho okolí byly pusté lesy: „Strašný les. V noci to šumělo a tam někdo křičel a tam toho chytili. Prověřovali nás a u mě bylo hodně fotek, tak jsem všechny vyhodila, abych je u sebe neměla. (...) Hledali ty, co spolupracovali s Němci.“
Jakmile se po propuštění dostala domů, dozvěděla se o smrti sestry kvůli tyfu zanesenému vojáky Rudé armády. Poválečná situace v Sovětském svazu prý byla navíc hrozivá, nebyly základní potraviny, sůl ani petrolej. Do Německa se však pamětnice kvůli politické situaci vrátit nemohla, a tak se rozhodla dokončit sovětskou školu. Po absolvování odešla do Lvova studovat německou filologii, protože díky pobytu v říši uměla dobře německy. „Já nechtěla tady [v Rivnenské oblasti] být, já chtěla jet do Minska. Tam byl bratranec, který mi povídal, abych přijela, že mi obstará práci. Potom prý dostanu byt a budu tam žít. Tak jsem žádala o povolení odjet [z Ukrajiny], a povolení mi nedali. Měla jsem tady odpracovat dva roky. Když jsem zde odpracovala dva roky, tak jsem šla do Rovna pro povolení a oni povídají: ‚Tak si najdi na své místo někoho, aby za tebe pracoval.‚ Tak mě nepustili.“
S českým manželem po boku
V Rivnenské oblasti se seznámila se svým manželem Podhajským, který byl české národnosti, v roce 1947 nereemigroval a zůstal na západní Ukrajině. V době reemigrace totiž onemocněl tuberkulózou: „Babičky sestry tady taky zůstaly. Bratři odjeli, a ony ne. Josef a Alexandr odjeli do Čech a babička a její sestry zůstaly, jedna byla vdaná za Poláka, druhá byla vdaná za Rusa.“
Taťjana Podhajská pak žila s manželem ve Zdolbunově, naučila se od něj česky a do Československa jezdili už od šedesátých let 20. století: „On tady nechtěl být, povídal, že pojedeme. Ale maminka tady byla a ta nechtěla, povídá: ‚Máte dům a žijte si.‘ (...) V Branticích [u Krnova] žil strýc Josef, on měl dva baráky a povídal: ‚Jeden bude náš a jeden bude pro vás.‘“
V profesním životě pamětnici navíc uškodilo nucené nasazení v Německu. Zatímco ostatní filologové získali zaměstnání v institutech, na vysokých školách nebo v jiných prestižních organizacích, ona pracovala jen krátce jako učitelka německého jazyka na vysoké škole v Rivne a poté se stala učitelkou v Hlinsku. Manžel pracoval jako učitel a poté přešel na pozici ředitele školy ve Zdolbunově. V Hlinsku, v původně české vesnici, odkud pocházel i manžel, zůstalo po reemigraci v roce 1947 jen málo Čechů. Taťjana Podhajská navštívila Německo v roce 1988 a setkala se zde s dcerou rodiny Steinhofových: „Paní Steinhofová, pan Steinhof prý brečeli, že si už nemohli najít takovou holku, aby u nich pracovala.“
Rodná obec pamětnice Mokriz dnes již neexistuje. Osudnou se jí stala černobylská havárie: „Baráky zbourali a vykopali jámy, je to zaházené zemí a už tam roste les. Sosny tam rostou. Už vesnice není. (...) Tam bylo krásně, byl takový lesíček vedle domu.“[3] V současnosti žije Taťjana Podhajská s rodinou své dcery ve Zdolbunově.
[1] Nenašel jsem jakýkoliv záznam o rodné obci, a nejsem si tak jistý jejím názvem.
[2] Na obchodní zemědělskou školu.
[3] Hovoří dcera.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Luděk Jirka)