„Z těch posledních si pamatuji apel 1. května. Všichni nastoupili, vybrali třicet lidí a počítalo se s jejich popravou. A oni je pustili. Druhý den, 2. května, byl zase nástup a každý počítal, že když někoho vyvolají, tak ho pustí. Lidé se úplně dopředu drali. Já mám konkrétní případ mého bývalého podzemního velitele Dvořáka. Při vyvolávání slyšel ‚…slav Dvořák‘, a hned se hnal dopředu. Jeho soused, středoškolský učitel kreslení, který Dvořáka znal, ho zadržel. Slyšel ‚…slav Dvořák‘ a myslel, že je to on. Učitel ho zadržel, takže nenastoupil. Místo něj hledali Jaroslava Dvořáka, nikoliv Miroslava. Nemohli ho najít, protože byl na marodce, a tak ho přitáhli z marodky. Byl o deset let mladší, starý jako já, a byl z Předvoje. Vybraní byli skutečně popraveni. Takže ten můj Dvořák měl štěstí, že se neprohrabal dopředu a že ho zadržel středoškolský profesor.“
„Nejdříve jsme byli samostatně a pak jsem se obrátil na bývalého skautského vedoucího, to byl rotmistr Kovařík. Tomu jsem se svěřil. Furt jsem nevěděl, na koho se obrátit, až jsem se s Kašíkem rozhodl, že se obrátíme pro radu k rotmistru Kovaříkovi. Ten byl v roce 1940 až 1941 nepřipravený a pravil, abychom se cvičili v šermu a tak dále. Bral to s humorem. My jsme to tak dělat nechtěli. Tak on se po nějaké době obrátil na svého známého France, pracujícího na městském úřadě, protože vojáci byli většinou rozmístění na těchto úřadech. Tím se to rozjelo. Franc byl nejdříve osobně zapojen v Obraně národa, pak se to komplikovalo a organizace se později přeměnila na organizaci nazývanou Severočeské hnutí. Ze začátku se hnutí nijak nejmenovalo. Tím jsme navázali kontakt a Franc po vzoru první světové války chtěl, abychom po revoluci dělali různé spojky. Řekli jsme, že to pro nás není, že máme určité zbraně a máme možnost dělat zpravodajskou službu. Nakonec nás vzal k sobě a my jsme byli skutečným jádrem organizace, protože Francovi ostatní odbojáři byli jednotlivci.“
„Jmenuji se Jaroslav Podlipný, narodil jsem se v Mladé Boleslavi 15. června 1922. Rodiče měli zděděné řeznictví a uzenářství, sami prodávali a nikoho nezaměstnávali. Své nejútlejší mládí si samozřejmě nepamatuji, ale bylo dobré. V roce 1927 se situace zhoršovala, už trochu začínala krize v Boleslavi. To jsme ještě bydleli přímo v centru města, v Riegerově ulici. Potom tam byla první skleněná budova Škodovky. Na rohu byl barák, ve kterém jsme vedle hospody měli řeznictví. Nechci to nějak zveličovat, ale to nemáte představu. Měli jsme s tou hospodou společný záchod. Když jste chtěl jít pro vodu, tak jste musel s kýblem do hospody a nalít vodu do kýblu. Záchod byl společný, a to se nedalo chodit, od hostů byl celý pozvracený. Velmi nerad na to vzpomínám, poněvadž to bylo zoufalé. Když jsme se chtěli koupat, tak jsme dali plechovou vanu do kuchyně, nosili jsme tam vodu ze společné hospodské síně a pak zase ven. To orientovalo můj zájem podle osobní zkušenosti doleva. Ty protiklady… měli jsme vedle kuchyně ložnici, kde bylo slyšet, jak hosté po uzavření hospody pokračují dále a dále. Na toto mám neblahé vzpomínky, které mě od začátku formovaly. Po roce 1927, to bylo kolem roku 1930, jsme museli zlikvidovat krám, protože se v blízkosti objevili řezníci a uzenáři s vlastním barákem a finančně jim to daleko lépe vycházelo…“
„Nataša Gollová se – jako všechny herečky za války – zkompromitovala s Němcem. Ona také cítila vinu, tak se přihlásila po válce jako sestra (na ošetřování bývalých terezínských vězňů – pozn. autora). Nebyla u lůžka, ale podávala nám do vozu čaj. Vyšla o ní brožurka od jednoho mladého spisovatele, velmi hezky to napsal, ale o její pomoci do Terezína tam nebylo ani slovo. Napsal jsem mu, jestli něco bude dále, aby nezapomněl, že se zúčastnila této pomoci. On mi neodepsal a nic nebylo dále. Pro nás to tehdy bylo, když nám podávala čaj do okének vagonů, první seznámení s někým, koho jsme brali jako reprezentanta svobodné vlasti. Nás to strašně dojalo.“
„Tu školu jsem vedl dobře, tak mě dali na ústředního metodika, až jsem se dostal na ministerstvo sociální péče, tehdy pečující o učně. Ministrem byl Erban a dodnes si pamatuji první přijetí. Byl jsem ještě vyjukaný, že se poprvé dostanu před někoho vládního, a dodnes vím o takové jemné vůni tabáku, když mě představoval vedoucí ministrovi. To se tehdy přijímalo přímo u ministra. Dodnes rozliším ministrův tabákový parfém, z něj to vyzařovalo. Já byl celkem vyjukaný, co bude, ale vše proběhlo dobře a na rozdíl od praktiků jsem dělal pedagogickou fakultu, tak jsem navíc měl k dispozici jiné přednosti. Tak jsem v odborné kariéře pokračoval, pak to přešlo na ministerstvo pracovních záloh. Ty pracovní zálohy dodnes považuji za instituci, která budoucí kluky opravdu dobře připravovala. Byli přidělení k dělníkům a dělníci museli mít pedagogický kurz alespoň pro první dva roky. Pak šli do provozu a to už bylo něco jiného. To bylo dobré. Poté se název přeměnil na pracovní zálohy a pak se to rozpadlo. Při tom rozpadu jsem se dostal na školství.“
Paedr. Jaroslav Podlipný se narodil 15.6. 1922 v Mladé Boleslavi v rodině řezníka a legionáře z první světové války. V mládí ostře vnímal rozdíly mezi bohatými a chudými, což znamenalo levicovou politickou orientaci. V roce 1936, ve 14 letech, vstoupil do dorostu Národní gardy, kde probíhala vojenská cvičení, a v roce 1938 se přihlásil ke skautům. Roku 1940 založil Jaroslav Podlipný s dalšími 3 kamarády odbojovou organizaci nazývanou Gardová skupina a stal se jejím hlavním představitelem. V zimě 1941 začala Gardová skupina spolupracovat se skupinou rotmistra Jana France angažovaného v Obraně národa. Jan Franc později přešel do Severočeského hnutí. Gardová skupina tvořila jádro Francovy skupiny, společně vytvářeli soupisy kolaborantů a připravovali se na možné povstání. V říjnu 1944 byl Jaroslav Podlipný přemístěn jako strojní technik do pražské Avie, kde již pracoval jeho dlouholetý kamarád a spolupracovník z odboje Vladimír Kašík, díky kterému vstoupil do odbojové skupiny Předvoj. Předvoj prováděl sabotáže na strojích posílaných na frontu nebo nastražoval výbušniny. V dubnu 1945 byl Jaroslav Podlipný zatčen a transportován do Terezína, kde setrval do konce války. Dostal však tyfus a záškrt a až do července roku 1945 musel zůstat v nemocnici. Po ukončení války vstoupil dobrovolně do KSČ a stal se učitelem technických předmětů na učňovské škole v Mladé Boleslavi a posléze v Praze, kam se přestěhoval. V letech 1947 - 1953 studoval při zaměstnání pedagogickou fakultu, studijní obor psychologie. Ještě v době studií se stal vedoucím základním odborné školy v podniku Praga a poté metodikem a inspektorem v rámci automobilového průmyslu. Kolem roku 1950 začal pracovat na ministerstev, postupně prošel ministerstvem sociální péče za Erbana, pracovních sil (později záloh) a školství. V době normalizace, v roce 1970, byl za neuposlechnutí příkazu ministra Hrbka upravit národní výbory vyloučen z KSČ a minsterstva. Nakonec se uchytil jako pracovník v podniku pro expedici školních pomůcek a potřeb za zhoršených životních podmínek. Do důchodu odešel v roce 1987 a po roce 1989 pracoval 2 roky na poloviční úvazek jak tajemník rehabilitační komise na ministerstvu školství, kde spolurozhodoval o řešení rehabilitací. V současnosti je čestným členem mladoboleslavské Československé obce legionářské a členem Českého svazu bojovníků za svobodu.
