„[U kovolisu] pracoval nějaký Venca Boček, který byl zaměstnanec SSM. A myslím si, že když ti svazáci pochopili, že režimu začíná odzvoňovat, tak se snažili hledat si svoje místečko. Snažili se trošku zalíbit a vlastně pro nás udělali takovou úlitbu. A my jsme měli tedy velkou kliku, že jsme tam jako lékařská fakulta nastoupili. Řekli jsme: ‚Heleďte, prostě nám to musíte dát k dispozici, my to budeme využívat. A Václav Boček, který je tam teď tiskař, tak ten to bude dělat. A hotovo.' A oni: ‚Jo, jo, jo, budeme to dělat.' Václav Boček byl v pohodě, v té době to byl pro nás takový starý chlap, bylo mu třeba pětačtyřicet. Říkal: ‚No, tak jo, budu s vámi spolupracovat.' On měl takový zvláštní životní styl, on tam v podstatě v té tiskárně bydlel. Takže fajn. Nevím, jestli měli v pozadí nějaké plány, že to začnou nějak manipulovat, že to začnou ovládat, že nám budou diktovat, co tam má být vytištěno, aby se jako svazáci zachránili... Myslím si, že tam nějaká takováto kalkulace v pozadí byla, ale my jsme se tím nenechali nějak [rozhodit]. My jsme byli tak sebevědomí a tak sebejistí, že jsme se tím nenechali vůbec ovlivnit. Prostě jsme tam začali každý den vydávat toho Plzeňského studenta. [Takže] takhle vznikl Plzeňský student. A jeli jsme až do třicátého nebo jednatřicátého [prosince], prostě [zhruba] do toho momentu, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem Československé socialistické republiky.“
„My jsme začali dělat takovou činnost v kolejním rozhlasovém studiu. Bydleli jsme na kolejích v Bolevecké ulici na Lochotíně. Byly to koleje L1, L2, L3 a tam byl kolejní rozhlas. Organizovalo to SSM, že tam je rozhlas a že se tam dělají nějaké pořady. A my jsme ještě s mým spolužákem a spolubydlícím Karlem Moravcem pochopili, že můžeme kolejní rozhlas využít k tomu, že tam budeme dělat nějaké pořady, které budou v rámci té glasnosti trochu politicky angažované. No ale byla to taková hra s ohněm. Měl jsem v životě obrovskou kliku, že jsme na to nedojeli. Ale je fakt, že oni už ti komunisti tehdy byli, když to řeknu možná trošku blbě, vykastrovaní. Už to nebyla taková ta perzekuce, to se vůbec nedalo srovnat ani s padesátými léty ani se začátkem normalizace – se sedmdesátými léty. Oni už byli v podstatě úplně zdegenerovaní. Takže to nám nahrávalo. No a my jsme tam v tom osmaosmdesátém, devětaosmdesátém začali dělat takové pořady. Ta zkratka je KRS – kolejní rozhlasové studio.“
„Dědeček od tatínka se jmenoval Zdeněk Podlipný. Byl to významný herec. K tomu je třeba říct, že byl v Divadle Emila Františka Buriana. Tam měl takové, dalo by se říct, hvězdné období v druhé polovině třicátých let. A když potom v roce 1941 [Němci] zavřeli [Městská] divadla pražská, tak se pohyboval v jiných angažmá po Praze. Ale to podstatné se stalo potom v roce 1945, kdy se rozhodl v podstatě aktivisticky, že bude zakládat české divadlo v Opavě. Takže s mým tatínkem, pětiletým synem, který se narodil v roce 1940, a svou ženou odešel do Opavy. Jenomže tam bohužel zvládl jenom jednu sezónu, protože zemřel na nemoc, na tromboembólii. Je pochovaný v Opavě. Četl jsem o něm nějaké pojednání, že byl v Opavě oblíben. Nevím, jak je to za ten jeden rok možné. Ono to asi bylo tehdy hodně jednoduché, protože to bylo hodně německé město a většina obyvatelstva byla v tom pětačtyřicátém roce vyhnána. Takže nějaká ta česká menšina, která tam byla, a potom ti, kteří tam přišli do těch Sudet, spolu prožili jednu divadelní sezónu. Takže je takhle jmenován jako zakladatel českého Slezského divadla v Opavě.“
Hlavní náplní časopisu Plzeňský student bylo, že jsme chtěli lidem říkat pravdu
Jiří Podlipný se narodil 9. září 1969 v Plzni Květoslavě Podlipné, dívčím jménem Hodanové, a Janu Podlipnému. Jeho dědečkem byl významný herec a režisér meziválečné avantgardy Zdeněk Podlipný. Oba rodiče vystudovali Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni. Tatínek předtím pracoval, a tak díky němu Jiří Podlipný získal dělnický původ. Po narození vyrůstal v Karlových Varech a na chalupě v Krušných horách se spřátelil s několika sudetskými Němci všech generací. Po studiích tamějšího gymnázia absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni. Se spolužákem Karlem Moravcem vytvářeli politicky angažované pořady v kolejním rozhlasovém studiu. Podepsal petici za uveřejnění Charty 77, kterou zorganizovali spolužáci na lékařské fakultě. O sametové revoluci v roce 1989 se stal členem stávkového výboru na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, rovněž působil v redakční radě časopisu Plzeňský student. Po práci v cestovním ruchu začal od roku 1994 odborně působit ve Fakultní nemocnici v Plzni a zároveň jako odborný asistent na Psychiatrické klinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V letech 2002-2008 byl radním obvodu a předsedal Výboru pro Roudnou. V době natáčení v roce 2024 žil s manželkou Martinou Podlipnou, za svobodna Paulíkovou, v Plzni na Roudné. Vychovali spolu dvě dcery.