Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Podzimková (* 1933)

• narodila se 25. listopadu 1933 v Praze-Čimicích

• vzpomíná na druhou světovou válku, nedostatek potravin a bombardování Prahy

• její maminka byla svědkyní atentátu na Heydricha

• zažila příjezd Rudé armády do Prahy a u příbuzných v severovýchodních Čechách odsun Němců

• cvičila na Všesokolském sletu v roce 1948

• pracovala na ekonomickém oddělení na ministerstvu vnitřního obchodu

• z ministerstva vyhozena kvůli manželovi, bývalému politickému vězni

• její otec byl od roku 1958 vězněn v Příbrami-Bytízu

• po politických prověrkách roku 1958 a narození syna pracovala jako prodavačka a pak jako účetní v několika podnicích

Irena Podzimková, rozená Hornová, se narodila v Praze-Čimicích 25. listopadu 1933. V Čimicích prožila většinu svého života a velmi dobře zná historii této části Prahy, stejně jako sousedních Bohnic, Kobylis a Ďáblic. Své vzpomínky vyprávěla v chronologickém pořadí v souvislosti s historickými událostmi, které prožila, a z vyprávění je znát, že si o nich později i mnoho nastudovala. Žákyním v rámci projektu Příběhy našich sousedů tak ukazovala kromě fotografií i knihy a dokumenty, které si později ze zájmu opatřila. Celý život se sama vzdělávala i v profesním životě.

Její nejstarší vzpomínka je na dobu mobilizace před podepsáním mnichovské dohody, když se s ní její otec loučil a odjížděl bránit hranice. Po několika dnech se ale vrátil domů.

Do školy začala chodit v září roku 1940 v Bohnicích. „Ještě si pamatuju, že na závěr první třídy jsme zpívali hymnu Kde domov můj a na závěr druhý třídy už ne a hrozně jsem se divila, pořád jsem přemýšlela, proč jsme tu hymnu nezpívali. To mně tenkrát nějak nedocházelo. A ve třetí třídě už jsme se museli naučit německou hymnu, i když jsme německy neuměli ani slovo, tak už jsme museli znát německou hymnu.“ Školní docházka byla ovlivněna válečnými událostmi, byla například o rok kratší, aby se mladí lidé mohli rychleji zapojit do práce. Když však Irena Podzimková základní školu dokončovala, válka už dávno skončila, a tak jim naopak jeden rok školy přidávali.

Ve vyšších třídách chodila do školy v Kobylisích a vzpomíná, jak se spolužáky pozorovali vojenská letadla, která letěla nad Prahu, a že už podle jejich zvuku poznali, zda nesou bomby, nebo je už někde shodila. Tato okrajová část Prahy ale nebyla jejich cílem, a proto se nikdy neschovávali do krytu do sklepa: „Měli jsme pocit, že je snad i lepší umřít venku než být zasypaný ve sklepě.“ Ze školy chodili okolo německého vojenského letiště v Čimicích, na které prováděli útoky letci, tzv. kotláři, kteří jinak útočili na parní lokomotivy a tím blokovali tratě. Děti se při takovém útoku schovávaly v poli a pamětnice přiznává, že to pro ně bylo vlastně takové dobrodružství.

Za války byl velký nedostatek potravin a lidé snáze podléhali nemocem, například tuberkulóze, ze které se mnoho lidí léčilo i dlouhé roky po válce. V bohnické léčebně pro choromyslné tak byla vyčleněna část právě pro pacienty s tuberkulózou. Otec Ireny Podzimkové, který pracoval jako dělník v Orionce, továrně na cukrovinky, jezdil shánět potraviny na venkov. „Byla doba války, tak to nebyl jednoduchý život, protože co na mě nejvíc působilo, bylo jídlo. Neměli jsme dostatek jídla, měli jsme všichni hlad. A tak otec, protože pocházel od Pardubic, to znamená, že to bylo Polabí, byl z vesnice, kde byly velké statky, tak tam měl nějaké známé, a tak tam jezdili, to nejezdil sám, tak jezdila spousta lidí, co tam měla známé, ale peníze ti lidi tam na venkově nechtěli, ty neměly cenu. To znamená, že se tam vozilo prádlo, šperky, prostě na výměnu. Otec dělal v Orionce, to byla továrna, existuje pořád – značka Orion, čokoláda, bonbony. A oni i ve válce fasovali určité množství čokoládových bonbonů, takže to vyměňoval za jídlo v té vesnici, jmenovala se Přelovice. Ovšem problém byl to dovézt do Prahy, protože v Praze na Masarykově nádraží dneska, kam dojížděl, tak tam už stáli Němci, němečtí vojáci, a pokud někoho chytli s kufrem a tam bylo jídlo, tak z toho byl koncentrák a smrt. Takže lidi si dávali echo, jestli na tom nádraží už někdo hlídá, nebo nehlídá, oni někdy byli schovaný, ale to už zase třeba ti nádražáci upozorňovali, tak vlastně ti lidi ty kufry nechávali v těch vagonech a utekli sami, bez ničeho.“

Z války si Irena Podzimková vzpomíná ještě na jednu událost, kterou silně vnímala už jako malá. Její maminka byla totiž svědkyní atentátu na Reinharda Heydricha, který se odehrál vlastně nedaleko jejich bydliště. Vzpomíná si, jak pak vojáci prohledávali celou čtvrť a každý dům od sklepa po půdu. „Maminka jela zrovna čtrnáctkou z Libně, když se ten atentát stal, a říkala, že na plošině stál nějaký pán a slyšeli tu ránu a ty výstřely, protože po nich ještě střílel Heydrich, a ten pán říkal: ‚To byl Heydrich, snad ho trefili!‘ Měl radost, ten člověk. A všichni byli vcelku vyděšení, dívali se na to a ten jeden z nich, nevím, jestli Gabčík, nebo Kubiš, běžel kolem té tramvaje mezi ty zahrady k zahradnictví. U plotu měl opřené kolo, to tam zůstalo, na něj už nenasedl… Maminka přijela domů a v ulici bydleli v jednom domě dva policajti a ona tam zazvonila a říkala: ‚Připravte se, budete mít pohotovost.‘ A oni říkali: ‚Jak to?‘ A ona: ‚Teď udělali atentát na Heydricha, já jela v tramvaji, já to viděla.‘ Pak vyzývali všechny lidi, co jeli v té tramvaji, aby se přihlásili, protože chtěli popis toho člověka, který běžel, nebo nějaké podrobnosti. A maminka měla strach, aby to neřekli, protože ona všude řekla, že jela v té tramvaji, ale nikdo to neřekl a nikam ji pak nevolali. Takže to docela dobře dopadlo.“

Dne 9. května 1945 vítali v Kobylisích Rudou armádu a Irena Podzimková má na tu dobu hezké vzpomínky, s ruskými vojáky má i fotografii. Po válce začali dostávat na příděl trvanlivé potravinové balíčky UNRRA ze Spojených států amerických, na které se jako malí velmi těšili: „To byly pro nás nevídané lahůdky, to jsme vůbec neznali.“ Naopak velmi špatné vzpomínky má na odsun Němců v roce 1946 a 1947, kterého byla svědkyní na prázdninách u strýčka v Arnultovicích u Trutnova. Arnultovice jsou malá horská vesnice, kde žilo české a německé obyvatelstvo pospolu několik staletí. Na odsun německých sousedů tak vzpomíná jako na velkou nespravedlnost: „Seděli jsme tam u nich u stolu, to byl takový obrovský stůl v té světnici a měl vysokou desku. A já jsem obdivovala tu desku, to už mi bylo třináct roků, a on říkal, že ten jeho rod sedá u toho stolu přes tři sta let. Protože na tom stole se křtily děti. Když někdo umřel, na tom stole byla vystavena rakev, a když chalupa hořela, tak první, co se vynášelo, byl vždycky ten stůl. Ten Němec ale musel do odsunu, bez ohledu na to, že vlastně zachránil toho Francouze, který pak dělal u mého strýčka ve mlýně.“ Podobné to bylo v Jablonci nad Nisou, kde žila teta pamětnice: „Každý den s tím strejdou vždycky plakali a říkali: Tamti se oběsili, ti spáchali sebevraždu, ti Němci nechtěli do odsunu, byli to starší lidé… V tom odsunu se stávala strašná nespravedlnost.“ Velmi ji proto potěšilo, když se prezident Václav Havel v devadesátých letech za odsun Němců omluvil.

Irena Podzimková si vzpomíná jak na ně, ještě jako na žáky základní školy, působil nástup komunistů k moci. Chodila tehdy do dívčí školy a ve třídě byly rozdělené na pravici a levici, podle toho, co slýchaly doma. Často se mezi sebou hádaly. V té době také chodila cvičit do Sokola a vystupovala i na Všesokolském sletu na Strahově v létě 1948: „Když jsme čekaly na nástup, tak nám říkali, že západní tribuna je ta hlavní, tam už seděl prezident Gottwald, a že na té východní tribuně, naproti, ta byla členská a byla tenkrát dřevěná, ten stadion nebyl dostavěný před válkou, takže tam se členové chodili zdarma dívat. A mezi těmi členy Sokola že je prezident Beneš, a až se obrátíme čelem vzad a dostaneme povel k pochodu, tak abychom začaly křičet: ‚Ať žije prezident Beneš!‘ Samozřejmě jsme poslechly, že jo, tak jsme celý stadion, to jsou tisíce dětí, tak jsme křičely: ‚Ať žije prezident Beneš!‘ A za námi na tribuně seděl Gottwald.“ Náčelnici sokolů pak prý rovnou zatkli a prezident Beneš, jak nad tím teď Irena Podzimková přemýšlí, tam pravděpodobně vůbec nebyl, ale všechny děti tomu tenkrát věřily.

Po základní škole chtěla jít pamětnice studovat na střední grafickou nebo na střední hospodářskou školu, ani na jednu ji však nepřijali. Našla si tedy práci, nejdříve jako úřednice v Československých čokoládovnách, kde pracoval i její otec, a rozhodla se, že se bude vzdělávat sama. Po večerech chodila na kurzy těsnopisu, ze kterého složila i státní zkoušky, a mohla si proto přivydělávat jako písařka v Národním shromáždění. Byla pak přijata do ekonomického oddělení na ministerstvu vnitřního obchodu, kde se mnoho věcí naučila od starších a zkušenějších kolegů. Začátkem padesátých let ale byli na ministerstvo dosazeni poradci z Ruska a obměňovalo se vedení, na místa zkušených odborníků nastupovali dělničtí kádři, kteří pak, jak Irena Podzimková vzpomíná, dávali podřízeným nesmyslné úkoly. Jedním z nich bylo například povinné zavedení ruských počítadel, tzv. sčotů, na ekonomické oddělení. Sčoty tak nahradily mnohem praktičtější, přesnější a modernější, většinou už elektrické přístroje z Německa nebo Ameriky. Pamětnici také od práce zdržovaly časté a nekonečné schůze. Bylo to v době, kdy se zaváděla měnová reforma a rušilo se ještě poválečné lístkové hospodářství.

V roce 1953 byla přeřazena na místo asistentky ředitele hlavní správy, což byl zároveň náměstek ministra vnitřního obchodu. Ve dvaceti letech a v podstatě bez oficiálního vzdělání tak měla na starost sekretariát ředitele, k ruce osm pracovníků a kontrolovala veškeré dokumenty o dodávce potravin a zásob. Pracovala tam tři roky, pak byla přeřazena na nižší místo a nakonec v roce 1957 vyhozena kvůli svému budoucímu manželovi, bývalému politickému vězni, který byl zavřený na Pankráci ve stejné době jako Milada Horáková. „Seznámila jsem se se svým manželem, nastávajícím, ale ještě jsme spolu nechodili, ale hráli jsme tady v ulici, tam bylo hřiště, tak jsme tam chodili hrát volejbal. Ale on byl politický vězeň propuštěný na podmínku. Zatčený byl už v roce 1949 na podzim, takže velice brzy, ale teprve za tři roky, v roce 1952, byl odsouzený na dvanáct let. Kdyby to bylo o jeden odstavec, tak to byl trest smrti. To byla velezrada, vlastizrada, špionáž, já nevím, co všechno. A na mě přišlo udání, já jsem to věděla, že on byl politický vězeň a že je v podmínce, protože předtím tam chodil hrát několik let jeho bratr a on říkal, že má zavřeného bratra. A pak ho propustili, tak tam chodil taky hrát. Přišlo na mě udání, s kým se to stýkám, takže si mě tenhle ředitel předvolal a že kdo to je? A já jsem odmítla říct to jméno, řekla jsem, že to je moje věc. Děsně se rozzuřil, poslal sem inspektory, kterým já jsem velela, tomu jednomu jsem nikdy neodpustila... Tak přišel sem, tady zjistil u nějakých drben, s kým se jako stýkám, nechali si udělat výpis z trestního rejstříku, to mohli, kádrové oddělení to mohlo. A znovu mě předvolali, to už jich tam byla celá svita, a říkali mně s velkým potěšením, abych věděla, s kým se stýkám, že byl odsouzený podle toho a toho paragrafu, a že kdyby to byl ten a ten odstavec, tak visel a kdesi cosi. A já na všechno řekla: ‚Mě to nezajímá.‘ Pořád jsem říkala: ‚Mě to nezajímá.‘ Ale on byl v podmínce, tak jsem měla strach, aby ho nesebrali. (…) Tak se rozzuřili a okamžitě pryč. To jsem se nedivila, protože tam jsem měla přístup k tajným věcem, potraviny, zásobování armády čili počty vojáků a tak dále, byla doba studené války, to byla velice citlivá záležitost. Takže mě vyrazili a ten výpis z trestního rejstříku mi dali do kádrového materiálu. Takže to jsem tam měla asi až do důchodu, předpokládám, že jo. (…) Ale jemu jsem to neřekla, že vlastně kvůli němu jsem byla vyhozená z tohohle místa, on to nevěděl. On se to dozvěděl vlastně až po roce 1989, to jsem mu to teprve řekla. To už jsme se tomu mohli smát.“ Společně také pak často navštěvovali hřbitov v Ďáblicích, kde jsou pohřbeny jak oběti války, tak bývalí političtí vězni. Některé z nich její manžel znal.

S manželem měli svatbu v roce 1957 v kostele v Bohnicích a v roce 1958 se jim narodil syn. Složitě sháněli v té době bydlení, manžel pamětnice byl jako bývalý politický vězeň bez práce, její maminka onemocněla a otce zavřeli do Příbrami-Bytízu. Byla ho tam několikrát i s malým synem navštívit a vzpomíná na hrozné podmínky, ve kterých vězni žili. Ve stejném roce byly také velké politické prověrky a kvůli nim pak nemohla Irena Podzimková po mateřské sehnat žádné zaměstnání. V kádrových materiálech měla totiž vložen manželův výpis z trestního rejstříku a kvůli tomu měla zakázáno pracovat v státních úřadech a kdekoliv v Praze. Nakonec našla místo jako účetní a prodavačka v Domě potravin, po večerních kurzech se tedy vyučila na prodavačku. V druhé polovině šedesátých let pracovala v kanceláři centrálního skladu potravin v Malešicích. Tam byla zaměstnána i v srpnu 1968: „To už pro mě nebylo dobrodružství, když jsem viděla ty tanky, ne jako v roce 1945, nebo ta letadla, když tady lítala. To už je člověk zainteresovaný jinak, máte zodpovědnost za svoje dítě a už to není žádné dobrodružství. Já jsem šla přesto do práce, tam jsme byli deset dní ve dne v noci, všechno fungovalo, nevědělo se: bude válka, nebude válka? Prostě tady všude vojsko a lidi si pamatovali válku, tak věděli, že musí mít doma jídlo. Takže jsme se snažili to jídlo dostat z toho skladu co nejvíc ne do prodejen, ale aby lidi měli doma. Zásobovalo se ve dne v noci, rozváželo se zboží z velkoobchodů a ti prodavači v prodejnách spali, aby mohli hned otevřít, když dostali zboží. A prodávalo se.“

V sedmdesátých letech pracovala na oddělení pro výzkum trhu v národním podniku Pramen, který spravoval síť obchodů s potravinami a jídelen. Pamětnice měla mimo jiné se svými spolupracovníky, aranžéry, fotografy a několika desítkami učňů na starost výzdobu výloh ke komunistickým výročím. I přesto, že ani ona, ani její nejbližší spolupracovníci nebyli v komunistické straně, naopak všichni měli s režimem problémy. S humorem vzpomíná na to, že velmi často řešili případy, kdy výlohu s výzdobou někdo schválně rozbil: „Ředitel samozřejmě nemohl nikoho sehnat na to vyndávání střepů, každý se na to vykašlal, měl radost, že je to takhle rozsekané, aby to vidělo co nejvíc lidí. Ředitel pak musel jít sám z těch výloh vyndávat ty politické plakáty.“ Později pracovala jako účetní v podniku Klenoty a doplňovala si vzdělání dalšími kurzy. Nikdy ale nemohla být povýšena, protože neprošla prověrkami v roce 1958, a aby ji jako dobrou pracovnici alespoň nějak odměnili, bylo jí uděleno vyznamenání. To ale hned vyhodila.

Irena Podzimková také vzpomíná, jakou měli s manželem radost ze sametové revoluce, Občanského fóra a svobody po roce 1989.