Irena Podzimková

„Teď vám, děvčata, řeknu, proč mě vyhodil. Já jsem se seznámila se svým manželem, nastávajícím, ale ještě jsme spolu nechodili, ale hráli jsme tady v ulici, tam bylo hřiště, tak jsme tam chodili hrát volejbal. Ale on byl politický vězeň propuštěný na podmínku. Zatčený byl už v roce 1949 na podzim, takže velice brzy, ale teprve za tři roky, 1952, byl odsouzený na dvanáct let. Kdyby to bylo o jeden odstavec, tak to byl trest smrti. To byla velezrada, vlastizrada, špionáž, já nevím, co všechno. A na mě přišlo udání, já jsem to věděla, že on byl politický vězeň a že je v podmínce, protože předtím tam chodil hrát několik let jeho bratr a on říkal, že má zavřeného bratra. A pak ho propustili, tak tam chodil taky hrát. Přišlo na mě udání, s kým se jako stýkám, takže si mě tenhle ředitel předvolal a že kdo to je? A já jsem odmítla říct to jméno, řekla jsem, že to je moje věc. Děsně se rozzuřil, poslal sem inspektory, kterým já jsem velela, tomu jednomu jsem nikdy neodpustila. Tak přišel sem, tady zjistil u nějakých drben, s kým se jako stýkám, nechali si udělat výpis z trestního rejstříku, to mohli, kádrové oddělení to mohlo. A znovu mě předvolali, to už jich tam byla celá svita, a říkali mně s velkým potěšením, abych věděla, s kým se stýkám, že byl odsouzený podle toho a toho paragrafu, a že kdyby to byl ten a ten odstavec, tak visel a kdesi cosi. A já na všechno řekla: ‚Mě to nezajímá.‘ Pořád jsem říkala: ‚Mě to nezajímá.‘“

„Byla doba války, tak to nebyl jednoduchý život, protože co na mě nejvíc působilo, bylo jídlo. Neměli jsme dostatek jídla, měli jsme všichni hlad. A tak otec, protože pocházel od Pardubic, to znamená, že to bylo Polabí, byl z vesnice, kde byly velké statky, tak tam měl nějaké známé, a tak tam jezdili, to nejezdil sám, tak jezdila spousta lidí, co tam měla známé, ale peníze ti lidi tam na venkově nechtěli, ty neměly cenu. To znamená, že se tam vozilo prádlo, šperky, prostě na výměnu. Otec dělal v Orionce, to byla továrna, existuje pořád – značka Orion, čokoláda, bonbony. A oni i ve válce fasovali určité množství čokoládových bonbonů, takže to vyměňoval za to jídlo v té vesnici, jmenovala se Přelovice. Ovšem problém byl to dovézt do Prahy, protože v Praze na Masarykově nádraží dneska, kam dojížděl, tak tam už stáli Němci, němečtí vojáci, a pokud někoho chytli s kufrem a tam bylo jídlo, tak z toho byl koncentrák a smrt. Takže lidi si dávali echa, jestli na tom nádraží už někdo hlídá, nebo nehlídá, oni někdy byli schovaný, ale to už zase třeba ti nádražáci upozorňovali, tak vlastně ti lidi ty kufry nechávali v těch vagonech a utekli sami, bez ničeho.“