"To byla nejtěžší práce. Nejtěžší, nejhorší práce ze všech byla Kerč. Byla tam i 89. arménská divize. Já byl v 250. dělostřeleckém pluku. Přišel příkaz od samotného Stalina dobýt Kerč. Přišlo i velení přímo z Moskvy, aby dohlídli nad operací a aby se nestalo, že Kerč nedobudeme. Stalinův příkaz zněl: ‚V noci z jedenáctého na dvanáctého dobýt přímo Kerč!‘ Dělostřelectvo! Kaťuše! Ivan Hrozný! Vše šlo na Kerč. Dvě hodiny. Pak nám řekli, že naše baterie půjde na Kerč. Naše baterie. Byl tam závod, bunkr a ulice. Nikdo tam ale nebyl. Nikdo! Jen bunkr a ulice. Tak jsme šli. A na té ulici leželo asi 20 až 25 vyrovnaných těl. Všichni mrtví. Nevím, kdo je tam dal. A potom koukáme a v jednom směru byli Němci. My začali střílet z minometu. Byli jsme tam sami dva. Vzali jsme minomet a: ‚Davaj, davaj!‘ A to už najížděly naše tanky. Přestali jsme střílet. Jeden malý člověk začal alarmovat rotu a vydal rozkaz se stáhnout. ‚Běžte, tam nezůstávejte!‘ My jsme se stáhli a naše pozice okamžitě začali bombardovat. Kdybychom tam zůstali, tak z nás nic nezbyde."
"Zbraně jsme neměli, velitele taky ne. Byl tam batalion a na něj jeden major. A ten nevěděl, co má dělat. Velitelé nebyli. I ve městě bylo málo velitelů. Velitel pluku se zeptal: ‚Kdo dříve sloužil v armádě, ať vystoupí!‘ Já také sloužil. Byli jsme celkem čtyři. Říkal, že budeme bránit Oděsu. ‚Každému 25 mužů!‘ Mně je dali také. My jsme měli alespoň základní znalosti boje. Oni nevěděli nic. A v noci jsme útočili. ‘Urá!’ V noci, a Němci utíkali. Já koukám a tam se něco blýskalo. Byl to jejich samopal, tak jsem ho vzal. Jejich samopaly se jen blýskaly. Oni utekli. My jsme nic nepili, nic nejedli. Nevěděli jsme ani, kam jdeme. Velitel pluku nás postavil a měl víno z Oděsy. Stál tam sud: ‚Každému hrneček! Vypijte to!‘ Já nepil. Nic jsem nejedl – přijde Němec a co potom? Rusové to vypili a hned šli spát. A znenadání nás napadli Němci. Došlo na boj na bodáky. Ti tam všichni spali a Němci zaútočili. My zvedali jeden druhého a do toho jsme se s Němci navzájem bodali."
"Já jsem byl v armádě od roku 1939. Jeden rok jsem sloužil a válka začala. My byli v Besarábii [dnešní Moldávie] ve městě Izmail. Byla tam hraniční řeka. Tam jejich a tady naši. A 22. června začala válka. Já už jsem byl kulometčík. A Gríša křičí: ’Fašisti jdou z tohoto směru!’ Vzali jsme seno a dobře jsme zakopali kulomet. Ten jsme zamaskovali tím senem. A to Němci už přicházeli. U kulometu byly dva pásy, každý po 250 nábojích. Když Němci přišli na 100 metrů, začali jsme pálit. Kolik jich tam zůstalo, nevíme. Pálili jsme, dokud jsme nevypálili oba dva pásy. Oni útočili velmi úporně. Můj kamarád říkal: ‘Podívej se, kde je náš batalion.‘ Ten byl za námi. A my jsme se k němu museli vrátit. A museli jsme se zorientovat, kde se nachází náš batalion. Ten byl za námi. My bránili náš batalion. Vyšli jsme a koukali, jestli tam nezůstal někdo živý, aby po nás nestřílel. Nikoho jsme neviděli. Nevěděli jsme, kam jít. Kulomet jsme tam nechali a došli na cestu. Jeden náš člověk šel doleva a druhý doprava. Z jedné strany přicházeli dva lidé. ‘Mluvíte rusky nebo jinak?’ zeptal jsem se. ‘Rusky!’ zněla odpověď. Tak jsme se vydali tím směrem k našemu batalionu."
Mesrov Uspaelovič Pogosyan se narodil 12. dubna 1920 ve vesnici Vankovo v Martakertské oblasti
v Náhorním Karabachu v tehdejším Sovětském svazu. Během druhé světové války se v řadách Rudé armády v roce 1941 zúčastnil bojů na hranicích s Rumunskem a u Oděsy. Na oděské frontě byl postřelen do nohy a po vyléčení převelen do severního Kavkazu, kde absolvoval dělostřeleckou školu. Následně se v roce 1944 účastnil bitvy o Kerč, kde utrpěl vážné zranění v obličeji, které ho vyřadilo z dalších bojů. Konec války tak prožil v nemocnici. Brzy po skončení války byl demobilizován. Doma pracoval jako předseda Všesovětu a poté 22 let ve sféře obchodu.
