Anna Pokorná

„Za tři dny jsme se ocitli v Drážďanech a tam nás už lifrovali dál. Já jsem čekala, co bude, a najednou do našeho kupé vrazili tři chlapi: ‚Ven, ven, raus, raus!‘ Vylezli jsme ven. Počítali nás po desíti – vždycky: ‚Deset, dál.‘ Nevěděli jsme kde, co, nic. Zase dalších deset. My jsme se s Marií držely za ruce a byl tam menší člověk a já jsem si říkala: ‚Páni, ten má modré oči jako můj tatínek.‘ A teď počítal devět, deset – jako by nás měl rozdělit. Podíval na mě, podíval se na Marii, podíval se na ty ruce a udělal tak - takže jsme tam vlétly spolu. ‚Konečně jeden člověk!‘ jsem si myslela sama pro sebe. Ale Marie se mi ztratila a já jsem nevěděla, kde je. Jeli jsme dlouho a najednou jsem ji objevila. Tak jsme se zase chytly za ruce a zůstaly jsme spolu. Zas nás počítali a (dozorce) nás počítal zase dobře, že jsme byly spolu. Ocitly jsme se v Glashütte u Drážďan v lágru – das Gemeinschaftslager. Teď jsme se držely, abychom se dostaly na stejnou světnici. Neměly jsme tlumočníka, prostě všecko německy a jeden řval něco na druhého, a tak jsme si říkaly, že uvidíme. Nacpali nás do jednoho auta a někde nás potom vysypali. Byla už tma, nic jsme neviděly, jen velký osvětlený barák. Vlezly jsme do něj a tam voněly bramborové placky, což mě hrozně uklidnilo. Říkala jsem si: ‚Bramborové placky, to není špatná věc.‘ Byla tam silná Němka, taková dobrá babka, každému nám plácla jednu velkou placku a trochu čaje do hrnku a měli jsme jídlo za sebou. Pak nás odvedli do velké místnosti, kde nás bylo padesát. Měli jsme palandové postele. Najednou jsem slyšela hrubší hlas: ‚Panny nahoru, kurvy dolů, doprostřed fajnovky.‘ To bylo přivítání! Já říkám: ‚Ježišmarja, co to je?‘ A (dívka) s hrubým hlasem povídá: ‚Holky, nedivte se, ale my vás musíme zajistit, protože nevíme, co bude. A už je to tak.‘ A taky jo. Všecky jsme se začaly škrábat nahoru, tak nám ještě pomohly.“

„Do pohraničí přišli lidé, kteří mnohdy neuměli, co bylo třeba. Oni uměli udělat něco, ale neuměli všechno. Neznali osevní postupy. Například někdo byl kdysi zaměstnaný na statku, přišel do pohraničí a zde získal na starost celý statek. Nevěděl, co s tím. Neměl osivo ani nic jiného a musel to všechno zařídit. Každý na to neměl, protože každý člověk má určitou mez svých možností – teď nemyslím možnosti osevní, ale možnosti hlavy. Někdo osevní postupy neznal, někdo znal, ale ten zas třeba neměl dobytek nebo něco jiného, potřeboval pomoct. Nakonec řekl: ‚Já se na to vykašlu. Já to tam dám a budu mít pokoj.‘ Když uměl opatrovat krávy, šel ke kravám. Když uměl opatrovat telata, šel k telatům. Když uměl slepice, tak dělal slepice. Takže pro ně to bylo dobré. My jsme tam měli jednu celou vesnici, jmenovala se Svatoňovice a to byla vesnice takzvaných kulaků. To byli lidé, kteří jim doma dělali nějaké neplechy. Tak je přestěhovali do Svatoňovic. To byly vyloženě – jak se říká – negativní typy. Přišel za mnou farmář a říká: ‚Ježišmarja, co mám dělat? Chlap mi tam chová holuby. Má jich plno a nechce mi chodit do práce.‘ Já jsem řekla: ‚Má holubů plno?‘ ‚Má.‘ ‚A co s nimi dělá?‘ ‚Nic, chová je.‘ ‚Tak chová holuby, tak mu nechte farmu holubů a je pokoj.‘ ‚Ne, my ho potřebujeme do práce.‘ Tak jsem za holubářem šla. Nechtěl mě vůbec pustit dovnitř. Řekla jsem mu: ‚Nebudu překračovat váš práh, jen se vás chci zeptat, jak to máte s těmi holuby? Na co je chováte?‘ Říkal: ‚Po tom nikomu nic není. Já jsem choval holuby doma a chovám je i tady. Nic jiného dělat nebudu.‘ ‚Dobře, ale mohl byste nám alespoň pomoct. Holubům musíte taky dát něco žrát, ne? Tak nám pomozte alespoň za to.‘ ‚No jo, to víte, celý nakřivo.‘ Ale když přijeli mladí a pracovali u holubů, tak řekl: ‚Já se na to nemůžu dívat, jak je to všechno levé!‘ Sebral se, mladým vynadal a ukázal jim, jak to mají dělat. Nakonec jsme ho z toho dostali. A bylo to dobré. Měli jsme problém, ale všechno se vyřešilo. Mladí dělali a já si dodnes pamatuju na jednu písničku, kterou si zpívali: ‚Pod horou, pod horou...‘“

„Pomaličku jsem se seznamovala a najednou přišla další dávka. O dvě místa dál posadili pěknou holčičku. Říkala jsem si, že vypadá jako Česka. A ona to opravdu Češka byla. Jarča. Řekla nahlas: ‚Jestlipak je tu někdo Čech?‘ Tak jsme se ohlásili - já i (kluk) za mnou. Sláva, jsme tu tři. Jarča byla krásná holka a náš mistr z ní byl celý pryč, to bylo samé: ‚Jarčo, Jarčo!‘ Ona na něj: ‚Jejejej, ty telátko jedno. Ty telátko, copak po mně chceš?‘ On si myslel, jak pěkně mu neříká. Říkal: ‚Was ist das telátko?‘ Jarča: ‚Miláček.‘ A on z toho byl celý pryč. Ten Čech za mnou řekl: ‚Až přijde na to, co to je, tak běda tobě, člověče.‘ ‚Tak já mu přestanu říkat telátko.‘ On na ni trpěl jak na větry. Najednou, když bylo ticho, ozvalo se česky: ‚Dejte si pozor. Tady rozumí česky všichni. Dejte si pozor, protože bude zle!‘“

„Svůj život dáváme po kouskách, nevíme, kolik nám ještě ho zbývá, jen někdy čas připomíná, že se už připozdívá, že i kruh života se pomalu a tiše uzavírá. Než přijde soumrak, třeba se rozhlédnout, zda uklizen je každý kout. Bude se účtovat, má dáti, dal. Nechť silnou čarou je podtrženo slovo: přesně se vyrovnal. Jedinou prosbu k vám ostatním máme, ochraňte vše, co vám dáváme, přidejte ze svého něco též navíc, ať mají potomci zas větší krajíc, učte je skromnosti, lásce a svornosti, oběti pro druhé, práci pro kraj a bude na zemi skutečný ráj.“

„Vzpomínám, jak jsem šla večer spát a najednou asi tak kolem deseti hodin – bydleli jsme v barákách, které byly stavěné ze dřeva a z překližek, kolikrát bylo vidět na hvězdičky – jsme viděli, že se udělalo veliké světlo, a nevěděli jsme, co se děje. Vlezli jsme do oken a najednou jsme viděli, že se udělaly takové krásné barevné stromečky. Tam, tam, všude seděly stromečky a po zemi bylo takové světlo, že mohl špendlík hledat. Říkám si: ‚Co se děje?‘ Najednou hukot. Mysleli jsme, že to je hřmění, ale bylo nám divné, že v únoru hřmí. A teď přeletěla jedna letka a za ní další. Už bylo osvětlené celé (nebe). A já říkám: ‚Ježíš, Máňo, podívej se, to je jak vánoční stromečky. Hleď, to je krásné!‘ Obdivovali jsme to. A pak to začalo. Celá obrovská řada, jedno letadlo vedle druhého. Letěly. Přiletěly asi tak doprostřed (nebe) a začaly padat (bomby). Slyšeli jsme jenom obrovské dunění. Najednou vytryskly ze všech stran ohromné ohně, tak si říkáme: ‚Ježíšmarjá, to je bombardování.‘ Sirény nestačily ani zavýt. Někdo tam říkal, že Rössen má najednou československou vlajku. Povídám si: ‚Aha, tak teď se ukazuje, jak to opravdu je.‘ Jedna řada (letadel) odtekla, obrátila se a už jela druhá. Takhle za sebou to šlo - kobercové bombardování. Bylo to hrozné. Nešlo z toho utéct. Řekla jsem: ‚Tady nemůžeme být, když sem spadne bomba, bude po nás.‘ Chtěli jsme utéct, ale byla tam stěna, hluboká rokle a pak plot. Když začaly padat (pumy), já dodnes nevím, jak jsem přelezla stěnu, jak jsem spadla, jak na mě padali další. Je to úplně mimo paměť. Jenom jsme se chtěli z toho pekla dostat ven. Jana, Máňa. Věra říká: ‚Pojďte sem, holky, tady můžeme (přelézt), tady je to možné.‘ Nakonec jsme se dostali do lesa. Jak jsme se z něj dostali, vůbec nevím, jenom vím, že jsme se ocitli v Drážďanech u hlavního kostela – rozbitého. Oni vlétli do kostela a já jsem říkala: ‚Já tu nebudu, já jdu pryč.‘ Sebrala jsem se a šla jsem ven na druhou stranu. Vtom kostel dostal zásah. To byla hrůza. Pak jsem se vzpamatovala. S Máňou jsme se pořád držely za ruce – ona chodila s takovým šikovným chlapcem, měli se rádi – a ten nás tahal jako dvě mrchy. Říkal: ‚Pojďte sem, děcka, pojďte sem.‘ Tak jsme se dostali až na hřbitov básníků nad Drážďany. Jedině tam jsme měli klid. Odtamtud jsme se potom dostali dál, ale to už jsem nevnímala, to už jsem se nechala tupě jako dobytek vést.“