„Když budovu ČTK Rusové vyklidili, musela nejdřív přijít úklidová četa, ta pracovala snad tři dny, protože to tam bylo strašně zaneřáděné. A když jsme se vrátili, ukázalo se, že všechno, co kdo měl ve stole k snědku, bylo pryč. Dokonce nakousali i takovou zvláštní gumu na čištění zanesených klapek na stroji. Jeden kolega měl v práci kytaru, ta samozřejmě zmizela taky. A velké překvapení bylo, když v jedné místnosti našli lístek s nápisem: ,Izvini, Praga,‘ což znamená: ,Odpusť, Praho.‘“
„(Došlo po komunistickém převratu na ministerstvu k nějakým čistkám nebo výslechům?) U mě zrovna, v té Petschkárně. Já jsem absolvovala asi čtyři nebo pět výslechů, pak jsem byla i v Bartolomějské. Celou tu dobu jsem nosila rezervní prádlo a tabulku čokolády – naivně, protože by mi to byli všecko vzali. Počítala jsem s tím, že mě mohou kdykoli zavřít. Doma jsem o tom nemluvila, ale bylo mi to jasné. Právě když jsem měla jít do Bartolomějské, byla sobota, to jsme vždycky měli bramborovou polévku a buchty. Těsně po obědě se ozvalo zvonění: přišli pro mě. A to jsem u oběda říkala, že myslím, že už to snad přestane… Výslechy byly velice nepříjemné. Nebyly spojeny s žádným fyzickým příkořím, protože tam ještě nebyli sovětští poradci, ale stačilo to.“
„V Petschkárně jsem nesnášela, když jsme dole, kde gestapáci mučili lidi – dokonce tam byly i nějaké zbytky krve a Fučíkova busta – měli povinné cvičení komunistických častušek nebo něčeho takového. Na sobotu a na neděli, kdy byly možné prohlídky této místnosti, tam vodili lidi. To bylo… Můžeš si to představit, že máš v takové místnosti být.“
„V osmašedesátém roce časně ráno telefonoval váš dědeček z Olomouce, že nás obsazují Rusové. Já jsem vyhlédla z okna a už projížděli. Tak to víš, zastavilo se ve mně srdce. Ale do práce jsem šla – stejně jako ostatní. Ale dlouho jsme na pracovišti nezůstali. Poslední zpráva, kterou se podařilo odvysílat, byla, že nás právě obsazují Rusové; a poslední zpráva přijatá od Reuters byla, že to dostali. Pak nám nezbylo než vyklidit pozice a zmizet. Nějakou dobu jsme byli na víceméně utajeném místě, kde jsme se snažili nouzově dělat svou práci. (Nevzpomněla by sis, kde to bylo?) Víťo, jsou věci, které člověk kouká vytěsnit z paměti. I pro nějaké další vyšetřování…“
Milena Pokorná se narodila 3. listopadu 1921 v Londýně. Její otec František Pokorný pracoval na tiskovém odboru československého vyslanectví, a když v polovině dvacátých let získal vysokou funkci v Báňské a hutní společnosti, rodina se přestěhovala do Československa. Během války Milena Pokorná pracovala v Hospodářské skupině železa a kovů. Po osvobození byla přijata na ministerstvo zahraničního obchodu, kde po převratu zažila období politických procesů. V šedesátých letech pracovala v Ústavu bytové a oděvní kultury a následně v ČTK, tiskovou agenturu musela opustit během normalizačních čistek. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se vrátila do Ústavu bytové a oděvní kultury a působila zde až do odchodu do důchodu. Zemřela 5. 2. 2017 v Brandýse nad Labem.
