Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pokorný (* 1933)

• narozen 6. října 1933 v Praze

• jako adventista odmítal na vojně pracovat v sobotu

• 1955 - první odsouzení (11. února 1955); vězněn na Špilberku a Cejlu a v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší; propuštěn na amnestii

• 16. listopadu 1955 opět povolán na vojnu do Komárna

• 1956 - druhé odsouzení; vězení na Špilberku, na Cejlu a v Jáchymově (vězeň číslo A028614) - jeden rok Barbora, necelé dva roky Vykmanov

• aby se vyhnul třetímu nástupu na vojenskou službu a následnému trestu, podepsal smlouvu na deset let práce v dolech na Kladně; těžký úraz

• žije v Praze, bezdětný

Jiří Pokorný byl od mládí silně věřící. Právě příslušnost k církvi měla zásadní vliv na celý jeho život. Jako adventista odmítal pracovat v sobotu, což ho dvakrát přivedlo do vězení. Přesto na to všechno dnes vzpomíná s velkým nadhledem a nachází na těch letech i mnoho dobrého a kladného: „Prošel jsem vězeními po naší krásné vlasti. Navázal jsem mnoho nových přátelství s našimi lidmi. Jako věřící se na mnoho věcí dívám jinak.“

Narodil se 6. října 1933 v Praze. Otec byl strojní topič na lokomotivě. Matka se starala o čtyři děti, domácnost a dle možností i příležitostně pracovala, aby přispěla do rodinného rozpočtu. Své potomky vychovávala ve víře v boha: „Maminka byla hodná, učenlivá žena a věřící adventistka. Od mládí nás, děti, vedla k víře.“ Rodina příslušela k Církvi adventistů sedmého dne. Do Čech se adventismus sedmého dne dostal na počátku 90. let 19. století. V roce 1919 vzniklo nové správní uskupení Československá unie Církve adventistů sedmého dne. Po základní škole v pražských Holešovicích absolvoval pan Pokorný jednoroční zednický učební kurz. Poté pracoval jako zedník do podzimu 1953, kdy nastoupil na vojnu.

Před nástupem na povinnou vojenskou službu byl Jiří Pokorný pokřtěn. Příslušnost k církvi a především snaha o nekompromisní dodržování náboženských pravidel silně ovlivnila celý jeho život. „Jako adventista se snažím žít podle bible a respektuji desatero, kde se mluví o sobotě. Odmítal jsem pracovat v sobotu, byl zásadový, a tak začaly problémy. Podíval jsem se do mnoha vězení po naší krásné vlasti.“ Pamětník popisuje, že jako adventista neměl žádný problém sloužit v armádě, jen odmítal službu v sobotu. Během týdne byl ochoten plnit veškeré své povinnosti, při výcviku dosahoval dokonce nadprůměrných výsledků. Pro tehdejší režim to však bylo nedostačující. „Kdyby byli ti komunisti trochu chytří a ekonomičtější, tak by si řekli: ‚Vždyť to nemá cenu. Máme zkušenosti s těma adventistama, že pracovat umí dobře. Necháme je teda pracovat.‘ Jenže na to oni nekoukali. Oni tady prostě vládli a my jsme byli zásadoví, tak nás posílali do vězení.“ Po dvou třetinách vojenské služby v Havířově podal poručík vojenské kontrarozvědky Novakovski na pana Pokorného trestní oznámení. Ten pak byl u vojenského soudu odsouzen podle paragrafu 270/b za vyhýbání se vojenské povinnosti na osmnáct měsíců nepodmíněně. Po rozsudku byl eskortován z Havířova do vojenské věznice na Špilberku, kde 11. února 1955 nastoupil k výkonu trestu.

Po krátké době byl převezen nejprve do věznice na Cejlu v Brně. Následně byl přemístěn do pracovního tábora ve Rtyni v Podkrkonoší, kde pracoval na stavbě obytných domů pro bachaře. „To byl asi nejhorší tábor, co jsem poznal. Taková pastouška. Primitivní. Dalo by se to přirovnat k tomu, jak žijí někteří Romové. Ani nevím, kolik tam bylo baráků, asi tři. Lidí tam bylo několik set. Celý den jsme pracovali na stavbě,“ hodnotí pamětník zdejší podmínky. Adventisté se kromě jiného také snaží žít zdravě a jíst střídmě, řada potravin je pro ně zapovězena. Proto měl nejen ve Rtyni, ale i jinde často potíže také s jídlem: „S jídlem to bylo tak: lidé, co jedli všechno, tak říkali, že to bylo na umření. Většinou prý nešlo poznat, co to bylo. Taková šedá omáčka. I pro ty vězně, co jedli všechno, to bylo špatné, a my adventisté navíc všechno nejíme…“ Vzpomíná, že zde kromě kriminálních vězňů pracovalo i množství kněží, kteří v táboře tajně sloužili mše. Ve Rtyni byl vězněn pouze tři měsíce do 11. května 1955, kdy byl v rámci amnestie propuštěn. „Propustili nás. Chlapi šli do obchodu nakoupit alkohol a cigarety, což se mě netýkalo, a šlo se na vlak. Jízdenku jsme si nekoupili. Přišla průvodčí a my na ni, že jdeme z basy a nemáme jízdenku. Ona si k nám sedla a nevím kolik stanic s námi seděla. Taky měla někoho z rodiny ve vězení, tak jsme měli společnou notu.“

Následujících šest měsíců strávil Jiří Pokorný jako dělník na stavbě. Šestnáctého listopadu 1955 přišel nový povolávací rozkaz na vojnu. Společně s kamarádem Jendou Filou, rovněž adventistou, nastoupil k vojenskému útvaru v Komárně. Netrvalo dlouho a historie se opakovala. „Ze svých zásad jsme prostě nemohli slevit. I tentokrát jsme odmítali službu v sobotu.“ Na oba dva bylo podáno trestní oznámení, opět poručíkem Novakovským, za vyhýbání se vojenské povinnosti. Znovu následoval vojenský soud. Také druhý trest si Jiří Pokorný odpykával nejprve na Špilberku. „Už to byl druhý trest, tak už jsem věděl, o čem to je, tak jsem si tam sednul a jedl jsem nějakou sušenku. Na starosti nás měl nějakej četař, mladej kluk, a on mi povídá: ‚Hele, ty si tady počínáš jako doma!‘ A já mu na to říkal: ‚No, proč ne, já už jsem tu byl! Já už to tady znám.‘ “ Dále byl znovu vězněn na Cejlu v Brně. Se smíchem popisuje, jak byli přes Brno vedeni do této věznice: „Pak nás mladej kluk, takovej bažant, odvedl přes město do věznice na Cejl. Samopal měl na nás namířenej. Tak jsem mu povídal: ‚Hele, kamaráde, ten samopal si hoď na rameno, nebo my ti utečeme. My nejsme žádný zločinci, my jsme nic neudělali. My ti utečem a půjdem na Cejl sami. A tebe zavřou!‘ No, chvíli to trvalo, než si to rozmyslel, ale pak to hodil na rameno. Pak jsme klidně šli. Pak tam byla někde oprava tramvajových kolejí. Mně tenkrát nohy chodily dobře, tak já jsem tu tramvaj předběhl a Jenda Fila zůstali s tím vojákem vzadu. Ten vojáček se tak bál, jestli jsem mu neutek’. Řekl jsem mu ‚Kamaráde, klid!‘ “

Po krátkém intermezzu ve věznici na Pankráci v Praze byl spolu s dalšími vězni převezen do Jáchymova. „Do Jáchymova jsme dojeli, myslím, v lednu. Ta Barbora byla pověstná. Tábor na vršku, nejvýše položené místo, z kterého šla hrůza. Byly asi tři metry sněhu. Tak jsme tam stáli, nevím, kolik autobusů nás přijelo. My v těch hadříkách, klepali jsme se. Bachaři kožíšky, válenky… Já si pamatuji, že jsem říkal: ‚Pane, bez tebe to tady nezvládnem. Prosím tě, ty musíš pomoci!‘,“ vzpomíná pan Pokorný na příjezd do neblaze proslulého lágru.

Tábor Barbora byl zřízen v létě 1951. Podobně jako Vojna a Nikolaj proslul nelidským týráním vězněných. S nadmořskou výškou téměř 1000 metrů nad mořem byl nejvýše položeným táborem na Jáchymovsku. Tvořily jej pouze tři dřevěné baráky, obývané zpočátku 250 až 450 vězni. V protokolu o předání funkce náčelníka tohoto tábora z 1. října 1956 se dokonce uvádí stav vězňů 828. Tábor Vršek (Barbora) byl zlikvidován 30. března 1957. Obytné budovy tábora pak sloužily civilním zaměstnancům dolu Barbora. V současné době se na místě tábora nachází rekreační komplex.

Po příjezdu do tábora Barbora si Pokorného společně s dalšími adventisty vybral Tonda Áť, vězeňský vedoucí cimry na jednom z baráků. Přednostně si vybíral právě jehovisty a adventisty, ač sám nebyl věřící. Na soužití s jehovisty pan Pokorný rád vzpomíná. „Jehovisté byli hodní hoši. Když jsme si my, adventisté, někde tajně v rohu na cimře něco četli, tak jeden svědek chodil po chodbě a hlídal nás, aby nás bachař nepřekvapil. Měli jsme takové smluvené gesto. Když šel bachař, tak svědek kopnul do dveří nebo přišel a křiknul: ‚Kluci, bacha, schovejte všechno. Jde psovod!‘ Psovod byl takovej malej bachař, kterej v minulosti dostal od muklů. Bál se, tak chodil se psem a od té doby si na něj už nikdo netroufnul. […] Chovali jsme se k sobě velice dobře. Solidarita fungovala.“ Na Barboře bylo vězněno mnoho typů vězňů – političtí vězni, odsouzení za mravnostní přestupky i zlodějíčci. Jiří Pokorný si nevzpomíná, že by mezi vězni až na výjimky docházelo k šikaně či něčemu podobnému: „Na nějakou nevraživost mezi vězni si nevzpomínám. Jen jednou jsem šel na svůj barák a nemohl jsem uvěřit svým očím. Jeden svědek Jehovův ležel na svahu a obličej měl celý v krvi. A vedle něj stál nějaký jiný mukl. To mě překvapilo, protože jehovisti byli hodný hoši.“

V lágru již delší dobu pobýval další adventista, Jenda Kloda. Pokorného se ujal, zasvětil ho do řádu tábora a dostal ho k sobě do party na těžbu uranu. V jejich skupině byl rovněž jeden Němec – František Koch, který dělal bagristu. Pokorný s Klodou pracovali v dole přímo na ražbě. Práce většinou spočívala v navrtávání skály, pokládání kolejí, a pokud zrovna nebyl k dispozici bagr, tak i odklízení odstřelené skály. To vše bez jakýchkoliv ochranných prostředků. „Když jsme narazili na rudu, tak se dala v chodbě plachta, na to prkna, a když to byla ruda, tak to se už muselo šetrně na tu plachtu odstřelit a my jsme to museli pracně vybírat. Měli jsme takovej aparát, kterej rozeznal hlušinu od rudy, a ta se nakládala do vozejku a šla nahoru. Když jsme narazili na smolku, což je to nejkvalitnější, tak toho bylo malé množství a to se dávalo do plechovek třicet na třicet. To jsme nesli dva lamači. Bylo to tak těžký, že jsme měli co dělat to unést.“

Práce v dole byla rozdělena na tři směny. Ranní, odpolední a večerní. Adventisté, stejně jako Židé, ctí sobotu jako den odpočinku. Proto se dostávali do konfliktu s vedením tábora, když měli v té době, od pátečního do sobotního západu slunce, nastoupit do práce. Nejčastějším trestem byla v tomto případě korekce. „My věřící jsme měli problém. Když jsme nefárali v pátek na odpolední, v sobotu na odpolední nebo v sobotu na ranní, tak následovala korekce. To byla basa v base. Vzpomínám si, jak jsme jednou v létě já, Julek Hybšman, Jenda Fila a Jenda Kloda čekali na korekci. Vidím to jako dnes. Bylo sluníčko, tak jsme se snažili aspoň trošku do sebe vsát paprsky toho slunce, protože jsme věděli, že budeme několik dní zavřený v kobkách. Před námi pustili z korekce nějakého Janatku, katolíka. Vyšel odtamtud a padnul zesláblej na zem. My to viděli a teď jsme tam měli jít! Říkali jsme si: ‚Pane, prosím tě, pomoz nám!‘ “

Jiří Pokorný vzpomíná, jak to na korekci vypadalo: „Byla tam chodba. Já jsem byl na levé straně. Na pravé straně byl Jenda Fila, Julek Hybšman a Jenda Kloda. Jenda měl ručník kolem kříže. Byl to starej mukl, chránil si ledviny. Už věděl, na co si dávat pozor. Bylo tam okýnko patnáct na patnáct a lidé, co nebyli věřící od nás z cimry, nám po odpolední směně hodili nějaký ten proviant. V sobotu po nás chtěli, abychom si tam zametli. Po Julkovi Hybšmanovi chtěl bachař, aby zametl, a on řekl, že nebude. Ještě mu to řekl jednou a pak mu dal železa. Tak mu je přitiskl, že jsem slyšel, jak ten Julek naříká. Na to oni byli frajeři. Já jsem mu pomoct nemohl, tak jsem se za něj modlil… Spali jsme na takovém dřevěném kavalci, akorát na délku mého těla. Byl asi patnáct centimetrů vysoký. Jak jsem tam přišel, tak jsem se podíval, co je pod tím. Byl tam plesnivý bochník chleba. Když jsem měl hlad, tak jsem plíseň vyhodil a zbytek snědl. Ty kobky měly dva kroky na délku a krok na šířku. Některé korekce byly ale ještě mnohem horší. Muklové spali přímo na betonu. Jeden náš dobrý přítel, nějakej Vojta, taky adventista, byl v korekci, kde stála voda. Takhle se nám mstili. Uprostřed korekce byla chodba a po stranách kobky. Mytí tam nebylo žádné. Byli jsme lehounce oblečený. I když to bylo v letních měsících, tak tam byla zima.“ V těchto podmínkách museli vězni vydržet až deset dní. Jiří Pokorný byl navíc v korekci opakovaně, téměř pravidelně. Potom se jim podařilo konečně domluvit s novým vedoucím směn, Josefem Müllerem, aby si adventisté mohli odpracovat povinné dny jindy než v sobotu.

Na Barboře se pamětník setkal také s bývalým kamarádem: „Podíval jsem se na lidi, co stáli kousek dál, a hned jsem poznal jednoho kluka. Koukáme na sebe a já si říkám: ‚Vždyť to je Pepík Hauer!‘ Už jsem se s ním setkal v Havířově, kde jsem byl v zajišťovací vazbě a on tam měl službu se samopalem. Potřeboval jsem jednou něco schovat. No, každej chtěl občas něco ukrýt. Tady ten Pepík Hauer mě prohlížel. Nenašel. Pak mě prohlížel nějaký důstojník, také tu věc u mě nenašel. Pak jsem využil okamžiku, kdy ostraha trochu polevila v pozornosti, skočil jsem na WC a ten dopis jsem vyhodil. A zrovna v tu chvíli, kdy jsem to splachoval, tak on přiskočil a dal mi samopal na břicho. Tenkrát mi bylo sotva přes dvacet. Já jsem mu pravou rukou odstrčil tu hlaveň a říkal jsem: ‚Josef, co blbneš, přece bys mě nezastřelil!‘ A pak jsme se znova viděli na Barboře. Šel jsem k němu a říkám: ‚Ahoj Josef! Co Ty tady?‘ Pak jsem se dozvěděl, že nějak zfalšoval vkladní knížky, takže se dostal sem. Říkal mi: ‚Jirko, nezlob se! Já jsem tenkrát musel.‘ Řekl jsem mu, ať už o tom nemluví, že já o ničem nevím. On nechápal, že se na něj vůbec nezlobím. Ale bible nás učí odpouštět.“

Adventisté, vycházejíce ze starozákonní tradice, dodržují podobné stravovací návyky jako Židé. I v nejvypjatějších životních podmínkách, jaké na Jáchymovsku panovaly, se odmítali těchto zvyků vzdát. Svojí nezlomností často popuzovali bachaře, kteří se je snažili všemožně ponížit. „V korekci bylo jídlo jednou za tři dny, a když jsme zrovna to jídlo nejedli, tak jsme jedli třeba jednou za šest dní. Když bylo nějaké jídlo, tak jsme si vzali třeba jen knedlíky, a maso ne. Když to viděli vynalézaví bachaři, tak nám to příště smíchali dohromady, takže jsme to nejedli. Takoví tam byli hodní soudruzi.“

S pomocí civilních zaměstnanců, kteří pracovali v dolech, se do tábora pašoval kontraband. Sám pan Pokorný touto cestou obdržel několik „černých dopisů“ od maminky. Kromě jiného se do tábora takto dostávala i náboženská literatura, která věřícím vězňům pomáhala přežít útrapy lágru. „Celou bibli jsme tam neměli, ale když Jenda Kloda něco sehnal, tak jsme to porůznu schovávali, třeba jsme ji rozdělili a každý měl její část a mohl si něco číst. To bylo všechno tajný, to se muselo všechno ukrývat. Schovávali jsme to někam do kovových postelí. Bachaři na to čas od času přišli i tam a sebrali nám to. Ale naši víru v Boha a rozmluvu s ním nám sebrat nemohli!“

Jiří Pokorný se během let setkal s mnoha typy bachařů. Na některé vzpomíná poměrně rád, na jiné by raději zapomněl: „Jednou jsem seděl v rohu na cimře a modlil jsem se. Přišel bachař, (to už jsem poznal, že je to bachař, podle kroků), byl to dobrej bachař, nechal mě domodlit (bejt to nějakej zlej, tak mě začne kopat a nadávat). Zeptal se: ‚Jak se jmenujete?‘ Řekl jsem mu jméno a trest spočíval v tom, že jsem šel na brambory. Takže vlastně žádnej trest. Ale byli tam i jiní bachaři: Jednou po noční nastal filcunk. Filcunk znamenal, že muklové museli ven a bachaři měli eldorádo po barácích. Všechno zpřeházeli. Cukr, tabák mezi to... no negramoti. Já měl pod podhlavníkem takovou malou knížečku – základní nauky písma svatého. Prosil jsem Boha, aby ji zachoval. První, co jsem udělal, když jsem přišel na cimru, tak jsem zvedl podhlavník, a ta knížečka tam byla. Když jsem říkal Jendovi Klodovi, že nevím, jak je to možný, tak odpověděl: ‚No Jirko, třeba měl ten bachař věřící babičku a ta mu říkala: Hele, buď na ně hodnej!‘ Když nás nahnali do tak zvaného Táboráku, tak místo toho, abychom šli po noční spát, tak nám tam bez snídaně promítali ideologický filmy. Co nám mohli komunisté promítat? Budování socialismu apod. O to my neměli zájem, a tak jsme se bavili mezi sebou a usínali jsme.“

Po roce stráveném v táboře Barbora byl Pokorný přeřazen do Vykmanova, kde strávil následující dva roky. Vykmanov byl původně nevelkou vesnicí blízko silnice z Ostrova nad Ohří do Jáchymova. Zde začínalo tehdejší pohraniční pásmo, kam mohli vstoupit pouze lidé na zvláštní průkaz. Ve Vykmanově vznikly dva tábory vedle třídírny a úpravny uranové rudy. Jeden z táborů byl ústřední a druhý se označoval jako Tábor L, který patřil k nejkrutějším. Někteří vězni tvrdí, že označení L naznačovalo jeho likvidační účel. Jiří Pokorný zde pracoval na stavbě domů pro dozorce. Podmínky zde byly velmi tvrdé: „Tam byly hodně krušné podmínky. Na snídani kousek suchého chleba, já bych snědl nejméně dvakrát tolik, a trochu černé kávy. Přišli jsme do práce. Tam hrozný. My jsme si jako muklové nesměli odložit. V základech jsme zvedali padesátikilový betonový kvádry. Když jsme byli v prvním poschodí, tak tam bylo strašný vedro. Roztrhl jsem si teda vzadu košili. Já to předvídal – bachař zavolal veliteli. Zrovna jsme byli na lešení, když přišel velitel. Chvíli očumoval a říká mi: ‚Oblečte se!‘ Já ho trochu přehlížel a říkám, že jsem oblečenej. ‚Oblečte se!‘ Když jsem viděl, že s tím nic nesvedu, tak jsem si v tom vedru zas musel vzít ten kabát. Celý den bez vody. Pak nám tam přivezli sud minerálky a já jsem se mohl upít. Pak jsme přijeli na tábor na opožděnej oběd. Když jsme to nejedli, tak jsme neměli nic, ani kousek chleba. Jen obyčejná voda. Takže tam nebyly lehké podmínky.“

Kruté zacházení s vězni ve Vykmanově dokládá příběh Vojty Matyáše, mladého Slováka, který ještě nebyl pokřtěn, nicméně se cítil být adventistou a snažil se podle toho žít. „Bylo to jednou v zimě. Když se začíná stavba, tak jsou všude náklaďáky, bláto atd. Stálo tam několik set muklů a bachař si všiml, že Matyáš, který odmítá pracovat, má holínky, a někdo vedle je nemá. ‚Matyáš! Holínky dolů a dáte je tomu, kdo jde na stavbu.‘ V zimě a mrazu ho tam nechali stát... Druhá zkušenost, to bylo někdy v létě. Nechali ho stát před branou, protože nešel v sobotu do práce. Bylo kolem třiceti stupňů, bez jídla, no strašné. Utekl jim na tábor, ale bachaři si ho přivedli a velkýma hřebíkama mu probili bagančata na nějaký dřeva, aby jim neutekl. Oni mu neprobili nohu, trefili se mezi prsty. Někdo by řekl – náhoda, jenže my jsme těch zkušeností měli mnoho, tak jsme věřili, že když byl Matyáš věrnej, že se k němu bůh přiznal.“

Po uplynutí poloviny trestu bylo při amnestii panu Pokornému nabídnuto propuštění s podmínkou, že opět nastoupí na vojnu se všemi povinnostmi, tedy i službou v sobotu. Tuto nabídku Pokorný odmítl, čímž si u mnohých vězňů získal respekt: „Řekli mi: ‚Máte půlku trestu. Za dobré chování a pracovní výsledky vás pustíme na polovičku trestu domů. Musíte jít ale na vojnu a pracovat v sobotu.‘ Já jsem řekl, že děkuju, a šel jsem zpátky na cimru. Pan Hampl vyzvídal: ‚Pane Pokorný, že jdete domů?!‘ Řekl jsem mu, že mi nabídli podmínku, ale že bych musel jít na vojnu a sloužit, a to že jsem odmítl. Byl to politický, bývalý policajt. Sundal ahojku až k zemi a řekl: ‚Já se před vámi hluboce klaním. Tohle by ani jeden z nás, politických, neudělal.‘ “

Několik týdnů před propuštěním byl Jiří Pokorný přeřazen do věznice StB, která se nacházela mimo tábor. Kvůli podmínkám, které zde panovaly, byla vězni pojmenována Sing Sing, podle pověstného žaláře pro těžké zločince v USA. „Pak jsem se dostal na StB na Sing Sing. To bylo pověstné StB. Byl jsem tam několik dní a podmínky tam byly kruté. Jednou jsme šli s bachařem a jedním muklem, s kterým jsem byl na kobce, na vycházku. Nechal nás dojít ke schodišti, a najednou jsem ucítil pěstí do levého ramene. Byl to mladej estébák, kterej nás měl natolik v lásce, že jsem dostal pěstí... On chtěl, abych spadl z těch schodů. To bych skončil v krvi nebo i zabitý. Bůh ale nedovolil.“

Po odpykání druhého trestu (v květnu 1958 propuštěn) měl pamětník opět nastoupit na vojnu. Vzhledem k tomu, že mu byl jasný následný scénář a existovala reálná šance, že by další pobyt v komunistických lágrech nepřežil, rozhodl se pro možnost, které v té době využívali mnozí odpírači vojenské služby – upsal se na desetiletou službu v dolech: „Potřetí se mi samozřejmě do kriminálu nechtělo. Nedělali jsme žádný hrdiny. Nastoupil jsem tedy v šachtě na Kladně a podepsal smlouvu na deset let, abych měl od vojáků pokoj. Pracoval jsem tam několik let, pak jsem si udělal i hornický zkoušky a stal jsem se hlavním předákem. Jednou jsme pracovali na noční směně, a najednou rána, zhasla světla a já jsem věděl, že jsem zasypanej. Cítil jsem strašné bolesti v zádech. Loučil jsem se se životem, a protože jsem věřící, tak jsem prosil Boha, aby mi odpustil všechny mé hříchy a přijal mě. Chlapi přišli, rozsvítili lampy a mě viděli zavalenýho. Pokud by se do toho dostala sněť, tak v nemocnici počítali za několik dní s amputací. Díky bohu se to nestalo. Měl jsem asi šest zlomenin na levé noze, poškozený záda, páteř a pánev. Marodil jsem celkem patnáct měsíců.“

Svůj příběh uzavírá Jiří Pokorný těmito slovy: „Komunisté se na mně tak mstili, že po takhle těžkém úrazu, být to někdo jinej, tak dostane minimálně částečnej, ale spíš celej invalidní důchod. I závodní lékař mi říkal, že dostanu celej důchod. Ale nestalo se tak. A ještě mě nutili každých čtrnáct dní jezdit na rentgen, i když každýmu lékaři bylo jasný, že léčení bude trvat minimálně rok. Jen mi chtěli ničit zdraví.“

Následky po pobytu v lágrech a nedobrovolné práci v dolech nese Pokorný dodnes: „Zůstali jsme bezdětný, což je běžný pro ty, co pracovali na uranu. Jako věřící se na ně tak nějak nezlobíme, ovšem nemůžu říci, že bych komunistu políbil. K tomu se máme dopracovat, to nás taky bible učí. Nevím, třeba jo.“