Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Pokorný (* 1941)

• narozen v Praze roku 1941 ve středostavovské rodině

• vystudoval gymnázium v Praze

• vojenská služba u PTP

• 21. srpen 1968 prožil na pražských Vinohradech, očitý svědek shromáždění u Československého rozhlasu

• emigrace do Německa v létě 1969

• život krajanské komunity v Mnichově

• člen Sokola Mnichov

Karel Pokorný může být považován za typického představitele tzv. generace emigrantů „osmašedesátníků“, kteří utíkali v letech 1968 až 1969.  Československo opouštěl v době, kdy se před ním otvíral potenciálně slibný kariérní postup. V obrodném procesu pražského jara se nijak hlasitě neangažoval, nebyl členem ani kandidátem komunistické strany. Obava z budoucího posrpnového vývoje v Československu převážila, ostatně postupný konec náhlé svobody pražského jara mohl sledovat na vlastní oči. K útěku se s ženou rozhodli až v létě 1969. Karel Pokorný, žijící dnes na předměstí bavorského Mnichova, se narodil v roce 1941 v Praze. Jeho otec pocházel z chudých poměrů, vystudoval však a vypracoval se poté na řídící pozici v továrně na léčiva. Po únorových událostech 1948 byl však propuštěn, protože se angažoval u národních socialistů.

Dětství v padesátých letech

Karel Pokorný vyrůstal v Praze na Vinohradech, do pionýra ani do svazu mládeže nechodil, nebylo to prý z toho důvodu, že by snad on či jeho rodiče měli takový odpor ke komunismu. V pionýru v té době nebyl skoro každý, jako tomu bylo pak v sedmdesátých letech, a malý Karel byl zlobivé a problémové dítě. „Zkraje to bylo spíš za odměnu, protože děti se nechají lehko přesvědčit. Ty dostaneš bílou košili, dostaneš červenej šátek a musíš se dobře učit, protože Pavlík Morozov se dobře učil. Tak ty děti tomu propadnou, to jsem pozoroval. Vyrůstal jsem na Vinohradech kousek nad rozhlasem, to byla buržoazní čtvrť, že ani jiná buržoaznější snad nebyla. To byla čtvrť živnostníků. Ale i děti z těchto rodin té ideologii ze začátku dost propadaly, než dostaly rozum. Docela bylo vidět, že když ten šátek dostaly, tak byly rády. To je možná ten největší zločin, co ty totalitní režimy dělají. Děti se lehce přitáhnou, dají se jim nějaké vzory, ty Pavlíkové Morozovové a Pavkové Korčaginové. Pavlík prásknul svého dědu. Pavlík Morozov byl pro ty malé pionýry taková postava non plus ultra. Pavka Korčagin to už byl bojovník. …

Člověk tím režimem proplul v takovém poloodporu. Oni ti rodiče se tak trochu báli. Tu antipatii k  režimu mi dal táta vlastně nejvíc před osmačtyřicátým, pak už se bál. Lidi mizeli. U nás na Vinohradech to bylo hodně. Nepohodlné státní úředníky z těch domů vystěhovávali, nebo ty, co byli u policie či armády. Měl jsem kamaráda a jeho táta byl estébák. Ten se přistěhoval naproti k nám po nějakém policejním strážmistrovi. Samozřejmě jsme věděli houby, ten tatínek byl velice milý, nevěděli jsme, že jeho pracovní náplní je vytloukat z lidí přiznání. Taková to byla doba. Nenávist nebyla taková jako u těch rodičů a ti rodiče si dávali taky pozor.“

Karel Pokorný vystudoval gymnázium, po maturitě šel na vojnu. Část vojenské služby prošel útvary PTP. „Nebylo to nic politického, byl jsem zkrátka takový nepřizpůsobivý voják,“ dodává a směje se Karel Pokorný. Po vojně se protloukal po různých povoláních, až si našel jedno dlouhodobější zaměstnání v Ústavu pro racionalizaci stavebnictví. V té době se zaváděla do Československa první generace výpočetních strojů, Karel Pokorný se postupem času stal vedoucím tamního výpočetního střediska. Při zaměstnání vystudoval stavební průmyslovku, což se mu později hodilo při práci v mnichovské emigraci.

V pražské jaro věřil, nevěřil příliš v iluze reformovatelnosti komunismu, ale byl přesvědčen o tom, že Československu bude dovoleno jít jakousi jugoslávskou cestou. Dnes si myslí, že to bylo velmi naivní. „V tom bloku nebylo možné udělat díru. Oslabit Varšavskou smlouvu v jednom státě, v ten moment by byla oslabena ve všech státech.“  Lidé byli politicky nezkušení oproti zkušenostem dnešní generace. „Pražské jaro běželo s mottem – socialismus s lidskou tváří. To samo o sobě bylo podivné, to nebylo možné. Ty soudruhy v Kremlu už tenhle termín rozzuří, říkalo to, že socialismus do té doby tu lidskou tvář neměl. Vůdcové pražského jara, Dubček, to nebyl vědomý vůdce.“ Největší zásluhou mužů pražského jara tak podle Karla Pokorného bylo to, že se nevzepřeli dějinné vlně. 

Srpnová noc 1968

„Bydleli jsme na náměstí Míru. Celou noc nad námi hučela letadla. Tenkrát existovalo takové zařízení, říkalo se tomu rozhlas po drátě. To byl rozhlas jen na jednu stanici. To bylo velmi pohodlné, nemohl jste poslouchat nic jiného. Šlo to po drátě, nešlo to přes anténu, takže ten příjem byl kvalitní. Něco takového jsme měli taky. Začalo to vysílat asi v pět hodin ráno. Když to začalo, tak neustále opakovali: ‚Dnešního dne překročila spřátelená vojska československou hranici, stalo se to bez vědomí prezidenta republiky, předsedy vlády…‘ A že vyzývají všechny lidi ke klidu. To se opakovalo pořád. V tom prvním polospánku jsem se domníval, že je to nějaká rozhlasová hra. Když jsem začínal být při vědomí, tak jsem si uvědomil, že to není hra. Ty dny předtím už bylo vidět, že jsme v nějaké velké nemilosti, tak jsem se nějak probudil. Naši bydleli v Třebíčské, to je pod vinohradskou sokolovnou, tak si říkám, že musím k našim. Moje máma pracovala jako sekretářka v rozhlase. Hlavně, aby máma nešla do práce. U rozhlasu bude jako tradičně nějaký frmol.“ 

Vyšel ven do srpnového rána do vinohradských ulic, první přijížděly elitní jednotky výsadkářů na transportérech. Ty později odjely někam jinam a nahradily je tankové jednotky, to už byly na ulicích u Československého rozhlasu tisíce lidí. „Trošku jsme jim rusky nadávali, ale v podstatě jsme nevěděli, jestli nebudou střílet. Ale oni nezúčastněně projížděli. Kam projížděli, nevím, poněvadž ty jsem potom u toho rozhlasu neviděl. U rozhlasu byly tanky. Těchto parašutistů bylo hodně a bylo vidět, že jsou to elitní jednotky. … První velké diskuse byly až s těmi tankisty, s výsadkáři velká diskuse nebyla. Ti zase ale nevěděli, co po nich chceme.“

Karel Pokorný se domnívá, že v podstatě okupační vojska zvládla okupaci docela dobře, že se nenechala vyprovokovat nadávkami, kterými je častovali Pražané. „Nemělo to tu dramatičnost maďarských událostí. Nikdo nemyslel na to vzít jim zbraně. Radili jsme jim, aby šli domů. Což bylo ‚bezvadný‘. Říkali jsme jim: ‚Běž se nechat oběsit někam za Ural.‘ Někdo třeba zapálil tank. Upřímně řečeno, možná je to kacířské, já jsem se osobně divil, že to nebylo horší. Ten odpor proti Rusům, jak jsme se jim postavili, Rusové se vlastně chovali klidně a chovali se docela hezky. Kdybych si představil v roce 1939, když sem napochodovala německá armáda, kdyby se jí národ postavil tímhle způsobem, kdyby napadal přímo ty vojáky, šel mezi ty vojáky a nadával nebo fyzicky napadl, tak by z toho byl hrozný masakr. Za Rusů ten masakr nebyl. Nepřikládám to nějaké humanitě toho vedení, ale nedalo se přehlédnout, že ti vojáci jsou drezírovaní k tomu, aby se nenechali vyprovokovat. Když stříleli, tak už se nechali vyprovokovat. Nedokážu si představit, že by někdo nařídil, aby se střílelo po Národním muzeu. Vojáci měli nervy napnutý. U rozhlasu jsem očekával masakr.“

Odchod do emigrace v létě 1969

V době srpna 1968 byl Karel Pokorný čerstvě ženatý, na podzim 1968 se jim narodil první syn. V roce 1969 mohli pozorovat zhoršující se situaci nastupující normalizace, a tak se rozhodli k odchodu za hranice. „Odešli jsme za bratrancem mé ženy, ten zas odešel za bratrancem své ženy nebo tak podobně. V té době se utíkalo masově. V podstatě to bylo bez problémů. Úřady s vámi spolupracovaly. Stačilo jen pozvání, třeba jen fingované. Hranice teda otevřené už nebyly jako začátkem invaze. Stačilo nám pozvání od bratrance mé ženy na to, abychom dostali výjezdní doložky, to byl tenkrát takový záznam v pase, že člověk smí republiku opustit. Dostali jsme ji všichni tři – já, manželka i ten náš ani ne roční syn. Odjeli jsme vlakem do Schwäbisch Gmündu, to je u Stuttgartu, Švábsko. Bylo tam usazených poměrně hodně sudetských Němců a k těm sudetským Němcům utíkali Němci, kteří nebyli odsunuti, a ti měli zase za známé Čechy. V těchto sudetoněmeckých oblastech se najednou objevilo poměrně hodně Čechů.“

Začátky byly těžké. Práci ale mohl sehnat jednoduše, Německo zažívalo hospodářskou konjunkturu. Bylo to sice jen místo pomocného skladového dělníka, ale pomohlo mu to postavit se na nohy. Německy Karel Pokorný před odchodem do Německa neuměl, jazyk se musel učit po večerech z televizních pořadů. První roky žili ve Stuttgartu a jeho blízkém okolí. Sudetští Němci odsunuti do Německa po druhé světové válce se prý většinou chovali k přicházejícím posrpnovým emigrantům velmi dobře, zejména v prvních letech emigrace.

„Pomoc těch lidí z okolí byla úžasná. Dostal jsem se tam poprvé v životě do určitých diskusí. To byli také skoro jediní, s kterými člověk v začátcích mluvil. Oni tu situaci, za které byli odsunuti, nebo ještě před tím odsunem za druhé světové války, líčili trochu jinak, než jsme se učili ve škole. Samozřejmě taky trochu přikrášleně. Sudetský Němec nemůže dopustit, že pracoval také na rozbití republiky. Naopak byly časté hlasy, že k republice byli loajální do té doby, než přišel Hitler, což taky nebyla tak úplně pravda. Ale povídání o odsunu, jak probíhal, že nebyly dodržované ani ty zákony pro ten odsun, že ten odsun byl krutý, to na mě udělalo dojem, o tom jsem nevěděl.“

Rozsudek a zabavení majetku

Většina z těch, kteří odešli do emigrace, byla v nepřítomnosti odsouzena a součástí rozsudku bylo propadnutí jejich majetku. Vinohradský byt manželů Pokorných byl po jejich odchodu zapečetěn bezpečností. Část osobních a cennějších věcí mohli odnést jejich rodiče, větší kusy vybavení bytu však propadly státu. Dlouhá léta nebyli odsouzeni, všichni ostatní z jejich mnichovského okruhu přátel již své rozsudky dostali. „Když jsme to někde řekli, tak si občas mysleli, že s nimi musíme spolupracovat.“  Jeho manželce pak po několika letech od emigrace zemřel v Praze otec, po kterém měla zdědit nemovitost. Teprve po ukončení dědického řízení je stát odsoudil k propadnutí majetku. Manželé Pokorní nevěří, že by to mohlo být náhodou, úředníci komunistického režimu prý záměrně čekali, aby je mohli odsoudit až v době, kdy na ně bude přepsán majetek. Kdyby tomu bylo naopak, nic by si na nich komunistický stát nevzal. Znají i několik dalších případů emigrantů, u nichž to proběhlo obdobně.

Karel Pokorný říká, že je škoda, že exilové organizace, zejména Sokol, jehož byl členem, nevystupovaly více proti komunistickému režimu. Mezi emigranty bylo mnoho takových, kteří si to nechtěli s komunistickým režimem rozházet. Někteří v tiché shodě s režimem v Praze rádi tvrdili, že jsou vlastně jen emigranti z ekonomických důvodů. „Jeden z mých sokolských bratrů nechtěl nést v Curychu prapor při slavnostním nástupu s tím, že v hledišti jsou estébáci z Prahy. Musel jsem ho nést já, protože jsem se styděl říct, že se bojím také. Tím nechci říct, že v emigraci byli jenom srabi. Ale byl to jeden případ toho, kdy náčelník sokolské jednoty se neodvážil vzít prapor své jednoty ve svobodné zemi. Ten slet byl ve Švýcarsku. Měl strach, že ho vyfotografuje někdo z Prahy. To je také exil.“

Manželé Pokorní mají dva syny, starší se narodil ještě v Praze, mladší již v mnichovské emigraci. Starší syn vystudoval politické vědy a religionistiku a je v současnosti ve službách Bundeswehru na zahraniční misi v Afghánistánu.

Životní krédo?

„Moje životní krédo je, že člověk by se měl celý život snažit o maximální toleranci k čemukoliv kromě násilí. Žít a nechat žít – tuhle větu bych vzal jako svoje životní krédo. Já odsuzuji celým srdcem, pokud se dá takhle vznešeně mluvit, jakýkoliv radikalismus.“