Prof. ThDr., DrSc. Petr Pokorný

„My jako evangelíci jsme vyrůstali v tom – a kupodivu to poznamenalo i celou katolickou církev, že svět je zkažený, člověk hříšný (protože závidí, je agresivní, viz učení o dědičném hříchu atd.). Ve skutečnosti lidi touží po něčem dobrém. Dnes je mnoho lidí ochotných pracovat dobrovolně pro něco, o čem vědí, že to má jakýsi smysl, ale nemají tu podstatnou jistotu v zádech. Tito lidé jsou jako ovce bez pastýře. Potřebují někoho, kdo by jim řekl, že to má smysl. Když se modlíme ,Přijď království Tvé‘, tak to znamená ,Přijď království Tvé na tuto zemi‘- to je ona budoucnost, pro kterou žijeme. Apokalyptický obraz světa je dnes velmi aktuální. Integroval ony dva rozměry lidské naděje, že člověk chce žít pro něco, co má smysl i bez jeho přispění – kdyby to viselo jen na něm, je to hrozně labilní. A chce vědět, že on není materiálem pro něco nové, že posledním cílem Božích cest s lidmi je člověk. To je právě v apokalyptice krásné, že mrtví, kteří umřeli například umučeni, vstanou a nakonec uvidí, co zvítězilo, pro co žili. To je myslím potřeba přeložit do normálního jazyka, vytáhnout to z toho apokalyptického rámce, nebo jej zarámovat vědomím, že je to předmětné vyjádření, ona ,druhá naivita‘, jak říká Ricoeur, bez které se neobejdeme. To je nutné dnes říct.“

„Už ve válce jsem se dostal na klasické gymnázium. Tehdy to nebylo tak jednoduché, zkoušky trvaly dva nebo dokonce tři dny. Měli jsme tam německého komisaře, který zkoumal zejména naši tělesnou zdatnost; tělocvik tvořil polovinu celé zkoušky, dopoledne byla němčina a čtvrtinu tvořily všechny ostatní předměty. Paradox byl, že ten německý komisař sám byl vozíčkář. Měřili nám i lebky, zda jsme dostatečně árijští.“

Tazatel: Vy jste jednou citoval definici Karla Bartha, kterou uveřejnil po Barthově smrti jeho sekretář: Vzkříšení neboli život věčný je „to, co se neztrácí“. Pokorný po chvíli upřesňuje citaci: „Doslova ,nic nebude ztraceno‘, jméno asistenta je E. Busch (1965-1968).“ Tazatel se ptá, zda s touto definicí Pokorný souhlasí. Pokorný: „Věčnost není věčnost v čase, to by život relativizovalo, v tom je hluboký buddhismus, že toto pochopil, že tohle opravdu není žádná naděje. Naivita současného člověka je v tom, jak se snaží zachránit onu levnou věčnost, najít nějaký tajný recept, upnout se k převtělování, které je u Platóna i u Buddhy naopak trestem, předtím než člověk spočine v nirváně, nebo než odpyká všechny hříchy. Naopak je to právě ona konfrontace s poslední skutečností, která lidi sblíží navzájem, je to prostoupení osobních osudů. Od toho se odvíjí základní obraz společného stolování jako věčnosti: zapsání v knize života, setkání tváří v tvář. To jsou metafory, které přímo potvrzují lidskou identitu: tváří v tvář a zapsání v knize života je ostatně to, co máme v občanském průkazu.“

„Výtěžek dialogu křesťanů s marxisty vidím v tom, že zaprvé celá ateistická komise ústředního výboru strany se v občanské při o právech církve přiklonila na stranu církví (takže potom v roce 1969 byli všichni vyloučeni ze strany), a zadruhé byla to i jedna z příčin pražského jara.“