Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Zdeněk Pokorný (* 1932)

• narozen 16. června 1932 v Kolíně

• v roce 1945 zažil trojí bombardování Kolína

• 7. května 1945 byl svědkem masakru na kolínském náměstí

• v září 1948 se zúčastnil pohřbu Edvarda Beneše v Praze

• vystudoval Vysokou školu pedagogickou, obor dějepis – zeměpis

• v roce 1957 se přestěhoval do České Lípy

• učil na místní jedenáctiletce

• v listopadu 1989 stál v České Lípě u zrodu tamního Občanského fóra

• v roce 1990 byl zvolen prvním porevolučním starostou České Lípy

• funkci starosty vykonával do roku 1997

Do první třídy pochodoval s plynovou maskou. Svého syna vedl poprvé do školy za přítomnosti tanků. Přežil bombardování Kolína. Z okna svého bytu viděl v předposlední den druhé světové války krvavý masakr. Na Václavském náměstí vnímal napjatou atmosféru na pohřbu Edvarda Beneše. Než se Zdeněk Pokorný stal prvním polistopadovým starostou České Lípy, byl svědkem řady významných událostí v československých dějinách.

Narodil se 16. června 1932 v Kolíně, kde žil až do roku 1957. Jeho maminkou byla Anna Štorchová (1907), která měla dva bratry, Karla a Otakara Štorcha-Mariena (1897–1974).

„Strýc Otakar byl velkou kapitolou mého života. Hned po rodičích pro mě znamenal asi nejvíc,“ přiznal Zdeněk Pokorný o svém strýci, který v letech 1919–1931 a 1945–1949 provozoval slavné nakladatelství Aventinum. 

„Jezdil k nám hlavně za války, byl rozvedený a jeho jediný syn žil se svou matkou v Kolíně. Když přijel, neustále se mluvilo o světové politice a kultuře. Jeho život reprezentuje dobu dvacátých let minulého století, kdy měl jako mladý úžasné možnosti, které uměl využít.“ 

Do první třídy chodil s plynovou maskou

Dodnes přesně ví, kdy šel do první třídy – v září 1938, kdy se schylovalo k Mnichovu. „Chodili jsme tehdy do školy s maskou. Tak jsem začínal přípravu na ‚velký‘ život. Zanedlouho byl 15. březen, který si také intenzivně pamatuji. Bydleli jsme v Kolíně na náměstí. Pamatuji si, jak maminka pláče u rozhlasu a velice brzy bylo celé náměstí plné obrněnců,“ vzpomenul na počátek německé okupace české části Československa.

Během války mu v paměti výrazně utkvěla heydrichiáda. „Byla hrozná. Pořád si pamatuju, jak v rozhlase hlásili popravené. Říkal jsem si, kdy si přijdou pro tatínka... Jedni naši známí vypravovali, co se stalo snad ve Vodňanech. Děti tam přišly domů, našly zapečetěný byt a večer hlásili, že jejich rodiče jsou popravení. To bylo až na dřeň,“ poznamenal.

Často si i dnes vybaví moment, kdy naposledy viděl židovské sousedy. „V domě ve druhém patře bydlela židovská rodina. Jak začali být Židé pronásledováni, vyhnali je z vily a všichni byli sestěhováni do tohoto bytu. V posledních měsících tam bydlela ještě jedna rodina. A když jsem šel jednou v roce 1942 do školy, viděl jsem je, jak odcházejí s pár ranci na vozících. Byla mezi nimi čtyřletá křehounká holčička. Vzpomínám na ni velice často, protože dodnes mohla být naživu. Když nám odevzdali klíče, tatínek tajuplně naznačil, že se do toho bytu nenápadně podíváme. Velice opatrně, na nic jsme nesahali. Hrozný zážitek byl, že v ložnici byla dětská postýlka, na které byla ještě v polštáři vytlačená hlavička, kolem byly hračky. Nikdo z nich se nevrátil.“ 

Po náletu zbyly na hřbitově kosti vyházené z hrobů

Na konci války se celkem třikrát strachoval při třech náletech na Kolín. Spojenci zaútočili na tento důležitý dopravní a průmyslový uzel celkem čtyřikrát. „Zažil jsem tři. Při tom prvním jsme zrovna shodou okolností byli v Praze. Při náletech jsme se v Kolíně chodili vždy schovat do nádherného gotického sklepa. Často jsme vstávali a běhali tam i v noci,“ vyprávěl.

Nejvíce ho poznamenal v pořadí třetí nálet dne 15. března 1945, kdy na Kolín dopadlo kolem tisíce bomb. „Proběhl v sedmi vlnách. Cílem byla hlavně ‚Vakumka‘ [Vacuum Oil Company, VOC], továrna na motorový olej. Jedna z bomb spadla kousek od nás, vzdušnou čarou zhruba 200 metrů od našeho domu, u katedrály sv. Bartoloměje těsně vedle gotického děkanství. Část vitráží byla vybitá. Odpoledne jsme šli s maminkou na hřbitov, máme tam rodinnou hrobku. Byl to hrůzný zážitek. Bomba spadla na hřbitov a z hrobů tam byly vyházené kosti,“ vybavuje si, co jako dvanáctiletý školák zažil.

Před naším domem byly kaluže krve

7. květen 1945 se Zdeňku Pokornému do paměti vryl nesmazatelně. Každý rok na tento den vzpomíná. Dodnes jej v Kolíně na dnešním Karlově náměstí připomíná pamětní deska. „Šlo o velmi výrazný zážitek. Bylo kolem osmnácté hodiny a předtím v rozhlase říkali, aby lidé zůstali u svých přijímačů, že se bude vysílat důležitá zpráva. V sousedním domě někdo po této výzvě dal vysílač do oken, pod kterými se shromáždilo tak 200 lidí. Oznámili první německou kapitulaci v Remeši. Od půlnoci měla válka skončit. Byli jsme zrovna v domě v zadním traktu, když jsme z náměstí slyšeli jásot a já jsem utíkal k oknu,“ dodnes si přesně vybavuje emotivní okamžiky, které se během chvíle proměnily ve velkou tragédii.

„Byl jsem u okna, když lidé jásali. Načež jsem viděl, jak po hlavní komunikaci směrem na Prahu přijela asi dvě auta, něco jako džípy. Ale byla německá, byli na nich černí, to znamená esesáci. Vyskočili a shromáždění začali kropit z automatů. To jsem už od okna odskočil,“ popsal krvavý masakr v Kolíně.

„Mysleli, že přežili válku, ale 16 kolínských občanů přišlo o život. Před naším domem byly kaluže krve. Ležely tam klíče. Tehdy říkali, že tatínek tam měl umřít. Neumřel, ale byl na tom špatně, protože byl po infarktu. Náš dům jsme naštěstí měli zavřený, ale kde zamčeno nebylo, tam esesáci utíkali a několik lidí zastřelili i v bytě. Jedna z prvních slavností po skutečném míru byla velká tryzna s rakvemi. Vzdával se hold lidem, kteří nešťastně zemřeli skutečně v poslední minutě války,“ vysvětlil Pokorný.

Jako dítě ho tehdy uhranuli lidé, které k nim válka zanesla. „Po smrti babičky jsme měli jednu místnost navíc a ta byla nuceně pronajímána. Občas nám z radnice poslali někoho na ubytování. Oficiálně se Němcům, kteří utíkali před Rudou armádou, říkalo národní hosté, byť my jsme jim tak neříkali. A někdy před koncem války se k nám nastěhovala starší paní. Skoro nic neměla, ale vyložila si nějakých deset patnáct hliněných keramických hrnků. Pro mě šlo o fascinující detail. Říkal jsem si tehdy, že utíkala s hrnky, přitom o to hlavní přišla.“

Fascinoval mě metrový ementál

Po válce pokoj naopak posloužil sovětským důstojníkům. „To byl horor. Tehdy jsem byl jediný, kdo jim chodil třeba i o půlnoci otevírat do přízemí dveře. Tatínek totiž ležel s infarktem a maminka se jim snažila moc neukazovat. Měla problémy s tím, jak ji lákali,“ zapamatoval si s tím, že jeho maminka lezla kvůli bezpečí raději po žebříku z okna.

„Původně jsme si mysleli, že u nás bude ubytovaný jen jeden důstojník, jenže to vůbec naplatilo. Každý den tam byl někdo jiný, někdy byla vojáků celá řada. Vodili si tam i zadržené Němky. Panoval strach, co se bude dít, když se třeba o půlnoci opijí,“ všiml si dvanáctiletý školák.

„Bydlel u nás provianťák z Kavkazu a ten si tam nechal navozit část německé kořisti. Fascinovalo mě snad metrové kolo ementálu, které muselo mít tak 70 kilo. Dosud jsem něco takového neviděl. Kousek sýra nám přinesl a nějakou dobu jsme ho ohmataný schovávali. Když odešli, pokoj byl značně zdevastovaný. Na stůl jsme dali první den prostírání, které tam zůstalo, ale na něm byla snad dvaceticentimetrová vrstva odpadků, do které odklepávali popel. Do parket byl zašlapaný nějaký špek, až jsme je museli nechat ohoblovat. Pro mě to byl zážitek, setkání s jinou kulturou,“ konstatoval.

V době krize, v únoru 1948, byl s gymnáziem na ozdravném pobytu v Orlických horách. „Těsně před odjezdem podali demisi ministři tří stran. Za této situace jsme odjeli. Bydleli jsme na odlehlé chatě bez elektřiny, takže jsme nevěděli, co se děje. Ani na krystalku nic chytit nešlo. Z hor jsme se vrátili až několik dnů po převzetí moci a byli jsme v šoku. V Rychnově jsme si koupili Svobodné slovo, Lidovou demokracii. Předtím psali ve smyslu ‚Nedáme se, komunisti nezvítězí‘, a najednou psali úplně jinak. Z toho jsme byli úplně vyjevení. V Kolíně už nejhorlivější soudruzi začali zabírat i obchody, třeba blízké známé sklenářství. Ještě ho sice museli na čas vrátit, ale ne na dlouho.“

Při Benešově pohřbu tahali lidi po zemi

Na vlastní oči viděl i pohřeb druhého československého prezidenta Edvarda Beneše, který zemřel 3. září 1948 ve své vile v Sezimově Ústí. Státní pohřeb se konal o pět dnů později v Praze. „Zúčastnil jsem se ho a byl to pro mě opět velký zážitek. Můj strýc měl uprostřed Václavského náměstí lékárnu. Všude byly davy, my jsme s maminkou byli ve výkladu, odkud jsme měli krásný přehled. Pohřeb vypadal opravdu podivně. Vedení KSČ se velmi obávalo demonstrací, a proto to byl velmi otřesný zážitek,“ vylíčil emotivní okamžiky z 8. září, kdy vyšel z Národního muzea smuteční průvod s Benešovými ostatky. 

„Gottwald s ostatními vedoucími představiteli šli dolů po Václavském náměstí. Byla snaha průvod zabezpečit. Všude byla spousta lidí, ale byli vytlačeni na chodníky. Střed náměstí byl pustý. Kolem chodníků byly dvě až tři řady milicionářů. Ještě neměli výstroj jako později, takže to vypadalo dost špatně. Měli špinavé montérky, flinty. Pohřeb měl výrazně nedůstojný ráz. Z výkladu jsem sám z nadhledu viděl, jak některé lidi zatýkali a tahali je tam po zemi. Panovala velmi napjatá atmosféra. Pro mě je to stále důkazem, že s vývojem v zemi po únoru 1948 nebyla nespokojená jen hrstka lidí,“ konstatoval.

Nejprve poznej dělnickou třídu

Jako školák pak zažil změnu poměrů, které se odrážely i ve školství. „Z hlediska tlaku propagandy nebo procesů, které jsme sledovali, šlo o šílené roky. Bylo vidět, že někteří profesoři se bojí a atmosféra byla hrozná. Člověk ale věděl, se kterým spolužákem mluvit, se kterým ne a komu se raději vyhnout. Nikdy nezapomenu, jak mě jeden spolužák, jehož jsem znal od první třídy, zastavil na schodech a začal mi vypravovat, že i já musím poznat dělnickou třídu a jít do výroby.“

Po absolvování maturitní zkoušky v roce 1951 ho „seznámení s dělnickou třídou“ neminulo. Hlásil se na obor knihovnictví, ale přijat nebyl. V té době se jeho rodina musela i vystěhovat z domu. „Přišly k nám dvě nebo tři typické soudružky, jako z nějakého filmu, s tím, že máme nadměrný byt a že ho musíme do tří dnů vyklidit. Nikdy nezapomenu na jejich odpověď, když jsme jim říkali, že táta je v nemocnici. Zněla: ‚Dělnická třída je zvyklá jednat rychle!‘ Maminka se z toho všeho zhroutila,“ popsal těžké okamžiky pro celou rodinu.

Vysokou školu mohl studovat až po absolvování povinné praxe ve strojírenském podniku Frigera Kolín, kde dva roky pracoval jako revolverář. Tady zažil i atmosféru v podniku při procesu s Rudolfem Slánským. „Většina normálního osazenstva to ani moc neprožívala, ale vzpomínám si, jak jeden soudruh na nějaké stranické schůzi vykřikoval, že za to mohou zase ti Žiďáci.“

Pocítil i jejich vystřízlivění po měnové reformě v roce 1953. „Přesvědčoval jsem tatínka, že měnovou reformu si nemůžou dovolit udělat. Prezident Zápotocký dva dny před ní i lhal, že nebude, načež ji vyhlásili. Ohlas ve fabrice byl silný, hlavně u soudruhů, kteří si relativně vydělali, ale prakticky o to přišli. Byla to nepředstavitelná loupež.“

Až po absolvování praxe mohl jít na vysokou školu. Vystudoval obor zeměpis a dějepis na Vysoké škole pedagogické. V roce 1957 pak začal učit na jedenáctileté střední škole v České Lípě, kde našel druhý domov. Oženil se zde, manželka mu porodila tři děti. 

Demonstrovali za Československo v Bělehradě

Tak jako celé Československo jeho rodinu výrazně ovlivnila invaze vojsk Varšavské smlouvy. 21. srpen 1968 ho zasáhl v Jugoslávii, kde byl na zájezdě.

„Když jsme se vraceli, autobus zastavil v Bosně a Hercegovině u benzinové pumpy a tam jsme se dozvěděli, že Československo bylo přepadeno Sovětským svazem. Nastalo všeobecné vzrušení. Odtud jsme jeli do Bělehradu, kde se už shromáždili další Čechoslováci,“ vzpomínal na emotivní chvíle. Skupina sestavila delegaci, která navštívila i československé velvyslanectví v srbské metropoli, kde tehdy shodou okolností byl i tehdejší ministr zahraničí Jiří Hájek.

„V Bělehradě jsme se zúčastnili demonstrace na podporu Československa. Byl jsem mezi čtyřmi, kteří byli pozváni do jugoslávského deníku Borby. Jsme tam vyfotografováni. Jugoslávci se tehdy zachovali výtečně. Chlácholili nás a zadarmo nás stravovali,“ vyprávěl.

Solidaritu pocítil i na hranicích s Rakouskem při dramatickém návratu do rodné země, kam je hnal tíživý strach o děti. „Když jsme v televizi viděli, co se děje v Praze, měli jsme o ně pochopitelně starost. Nakonec bylo vše hrozně divoké. Rozhodli jsme se, že se poslední srpnový den vrátíme. Původně jsme měli jet přes Maďarsko, protože jsme neměli víza, ale Rakušáci se vzhledem k situaci zachovali výtečně a pouštěli nás bez nich.“

Příjezd do vlasti byl dramatický. „V sedm osm hodin večer jsme dorazili na Dolní Dvořiště a celníci nás vyzývali, ať nikam dál nejezdíme, že je to hrozně nebezpečné, že se tam ještě včera střílelo,“ vyprávěl. Pokračovali však dál.

„Někdy před půlnocí jsme přijeli do pusté Prahy a třeba na Pankráckém náměstí tábořili Sověti, měli tam zapálené ohně. Tam nás esenbáci také varovali, že se tady střílelo. V Holešovicích jsem už dostával hysterický záchvat, myslel jsem, že nás fakt postřílí, když náš autobus osvítili. Do České Lípy jsme se dostali v jednu ve dvě v noci,“ uzavřel tehdejší dovolenou.

Stihl tak okamžik, kdy šel jeho nejstarší syn Petr do první třídy. „Říkal jsem si, že je to podobné, jako když jsem šel do školy já,“ porovnával s rokem 1938.

Duchovní poušť plnilo umění

Po následné normalizaci našel útočiště v práci. „Hrozilo, že psychicky zkrachuju, proto jsem se dopoval prací. Vymýšlel jsem si exkurze, dělal přednášky o umění. Dodnes mám na svém kontě 2 100 přednášek,“ vypočítal.

V České Lípě vede Kruh přátel umění. „Dovolím si říct, že v té době duchovní pouště šlo o něco výjimečného. Bylo to dobrovolné, ráno jsme se setkávali v mé pracovně s žáky z různých tříd. Pouštěli jsme si hudbu, promítali diapozitivy, kombinoval jsem zvuk a světlo a podobně. Celkem takových setkání bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech 997.“ 

Ke starostování ho nasměrovala manželka

Až nastal listopad 1989. „Z celkového pohledu můžu říct, že šlo o jakýsi vrchol mého života,“ přiznal. O rok později byl zvolen prvním polistopadovým starostou České Lípy. Brzy i v České Lípě vzniklo Občanské fórum (OF), jehož se stal zakládajícím členem. „Víceméně jsme se na začátku scházeli tajně, vše nebylo ještě tak zřejmé, zvlášť v místech jako Česká Lípa, která byla po válce hodně komunistická.“

V prvních svobodných polistopadových komunálních volbách kandidoval za OF. „Myslel jsem si, že budu jen členem zastupitelstva. Ani mě nenapadlo, že bych mohl být starostou a ani jsem po tom nijak netoužil,“ prozradil.

Občanské fórum volby vyhrálo se ziskem 43,7 procent hlasů, což znamenalo 13 mandátů ve 30členném zastupitelstvu. „Asi tři dny po volbách mě doma navštívila delegace složená z osobností Občanského fóra, že by si přáli, abych byl starostou. Byl jsem z toho paf a vyžádal jsem si tři dny na rozmyšlenou. Nechtěl jsem utíkat od studentů.“ Nakonec se do jeho váhání vložila manželka. „Připomněla mi, že jsem pořád něco kritizoval a teď jsem mohl něco dělat. Po třech dnech jsem to vzal s podmínkou, že pět šest hodin týdně ještě budu učit,“ vymínil si.

Zdědil jsem zdevastované město

Poválečný vývoj České Lípy zásadním způsobem ovlivnila přítomnost sovětských vojsk v blízkém okolí i rychlé navýšení počtu obyvatelstva v souvislosti s těžbou uranu. Za 20 let, do roku 1991, se počet téměř zdvojnásobil, s čímž korespondovala i výstavba velkých sídlišť.

„Zdědil jsem zdevastované čtyřicetitisícové město,“ vzpomínal. Město tehdy vlastnilo sedm a půl tisíce bytů. „Byl to obrovský problém. Měli jsme spoustu neplatičů. Řešili jsme to bez milosti vystěhováním.“

Řadu domů tehdy město v malé privatizaci prodávalo. „Vymyslel jsem řadu podmínek, aby v domě v historickém centru kupující něco podnikali. Většinou se hlásilo pět šest zájemců, a když v soutěži někdo nabídl nějaké pro město zajímavé podnikání, dostal přednost. Ale objevovali se i lotři, kteří malou privatizaci poškozovali. Tomu jsme zabránili tak, že kupující nesměli změnit to, k čemu se zavázali, bez souhlasu sedm let, a deset let nesměli objekt prodat bez svolení, což bylo důležité,“ vyzdvihl.  

Do konce prvního volebního období se podílel na záchraně slavné secesní kavárny Union či na obnově vodního hradu Lipý v centru města. Ve druhých volbách v roce 1994 již kandidovat nechtěl, přesto se stal po povolebních bouřlivých jednáních opět starostou.

„Devadesátá léta nebyla v České Lípě rozhodně divoká, leda malá privatizace, která byla vedena státem přes okresní úřady. Pomalu se formovali podnikatelé, kteří potřebovali, aby jim radnice šla na ruku. Věděli, že mě neuplatí, takže mě chtěli z toho dostat. Konce byly ošklivé,“ vyprávěl. Nakonec vystoupil z ODS a v polovině roku 1997 skončil i jako starosta.

A jaké je jeho životní motto? „Vyvíjelo se. Souviselo se začátkem, s válkou, a ještě víc se začínajícím komunismem. Bránit se porobě, nenechat se převálcovat. Snažit se život úplně ‚neproblbnout‘ a nějakým způsobem se realizovat. Důležitá byla touha po svobodě. Vždy šlo o to, nezradit sama sebe a nebýt cloumaný ani okolnostmi, ani lidmi.“