„Když odešli, pokoj byl značně zdevastovaný. Jednak základ na stole bylo to, co jsme mu tam dali první den, ubrus, talířky a tak. A na něm byla dvaceticentimetrová vrstva všech odpadků, do toho odklepávali popel. Byla to obrovská hromada všeho. Museli jsme nechat později parkety ohoblovat, chodili v botách, s tím se dalo počítat, ale byl tam zadupaný špek, nedalo se to umýt. Zdi byly do metru mastné. V té době jsme byli rozumní a říkali jsme si, že prošli frontou, ale později člověk viděl, že kultura byla jiná.“
„Mezi nimi byla – a dodnes na to vzpomínám velice často, protože to dítě mohlo být stále naživu – čtyřletá holčička. Taková dost křehounká. Protože nám taky odevzdali nějaké klíče [od bytu], tatínek velmi tajuplně říkal, že se do bytu podíváme. Velice opatrně, na nic jsme samozřejmě nesahali. A hrozný zážitek ve mně zůstane. Nahlédli jsme do ložnice, byla tam dětská postýlka, tradiční, se špriclemi, na polštáři byla ještě vytlačená [prohlubeň] od hlavičky, nějací méďové, panenka. A tohle dítě šlo ve čtyřech letech do Terezína a v šesti jako všichni do plynu, někdo říkal, že snad na narozeniny. Nevrátil se z nich vůbec nikdo.“
„Lidi jásali, samozřejmě. Mysleli si, že přežili válku. V tom okamžiku jsem byl u okna a viděl asi na 70 metrů, jak na cestu přes náměstí – byla to hlavní komunikace směrem na Prahu – přijela dvě auta podobná džípům. Na nich byli černí, to znamená esesáci. Vyskočili a začali tohle hutné shromáždění kropit z automatů. Odlétl jsem od okna. Byla tam velká tragédie. Lidé mysleli, že přežili válku, ale 16 jich nepřežilo. Byly tam před naším domem kaluže krve.“
„Odpoledne po náletu jsme šli s maminkou na hřbitov, kde máme rodinnou hrobku, v současné době je tam uložen i Štorch-Marien. To byl taky hrůzný zážitek. Je to poměrně blízko továrnám, které byly hlavním cílem, vedle 'Vakumky' ještě Vagonka Tatra, což bylo hned vedle. Tehdy ještě nebyly tak jako dnes přesně řízené střely. Záleželo leckdy na větru i schopnostech těch, co v letadle uvolňovali páku. A napadaly na hřbitov kousek od našeho rodinného hrobu. Vojenské hroby byly úplně pryč, kousek za námi byly díry, vyházené kosti. Dodnes jsou na našem náhrobku od střepin v žule vyražené prohlubně.“
Zdeněk Pokorný se narodil 16. června 1932 v Kolíně v rodině lékárníka. Byl jedináčkem. Jeho strýcem z maminčiny strany byl Otakar Štorch-Marien (1897–1974), který provozoval slavné nakladatelství Aventinum. Zdeněk začal chodit do školy krátce před Mnichovem 1938, do první třídy šel s plynovou maskou. V Kolíně zažil celkem tři nálety spojeneckých vojsk. Jako kluk se 7. května 1945 stal v rodném městě svědkem masakru, kdy střelbu německých esesáků do konec války slavícího davu nepřežilo 16 kolínských občanů. Jeho rodina po válce musela v jednom z pokojů ubytovávat sovětské důstojníky. V září 1948 sledoval na Václavském náměstí v Praze pohřeb Edvarda Beneše. Dva roky pracoval v národním podniku Frigera Kolín jako revolverář. Až poté byl přijat na Vysokou školu pedagogickou Praha, obor dějepis – zeměpis. V Kolíně žil do roku 1957. Tehdy byl jako učitel poslán do České Lípy, kde na místním gymnáziu vyučoval 44 let. V České Lípě poznal svou životní lásku, má tři děti. Invaze v srpnu 1968 ho zastihla v tehdejší Jugoslávii. Na škole vedl Kruh přátel umění, celkem v 70. a 80. letech uspořádal 997 setkání. V České Lípě zakládal Občanské fórum a v roce 1990 se stal jejím prvním polistopadovým starostou. Úřad zastával v letech 1990–1997.
