Jaroslav Pokrupa

„Přestali jsme dýchat. Před námi nic. Žádnej. My jsme byli jako spojaři u 1. dělostřeleckého pluku. To byl právě ten zmatek s tou Machnowkou. Poručík Rosenzweig řekl: ‚Nasednout!‘ V životě jsme nikdy tak rychle nenasedli. Honem dolů a na štrobaker. On si sedl k šoférovi a jeli jsme zpátky zase k obci Machnowka přes ten potok. Jak jel rychle, tak jel tak, že nás to polilo, a uprostřed obce stál ruskej generál s pistolí: ‚Zanimajtě oboronu!‘ Než to dořekl, už hvízdaly miny, už jim dali echo, že v Machnowce jsou vojáci, tak už tam mezi nás padaly miny. Jak jsou u náklaďáku ty sajtny, tak přes tu sajtnu jsem přelít, spadl jsem do příkopa, a jak jsem spadl do příkopa, tak už to praskalo. Tak to bylo takové přivítání prvního boje. Tak jsme tam byli celej den, celej den do nás, do tý Machnowky... Zahynulo tam asi 600 lidí, padlo tam moc lidí. Tedleten Bohouš Bartoš, plukovník, on je tady v Žatci, nemá nohu. On byl velitelm u 1. pluku baterie houfnic 120. Měl to takhle na zahradě a tam do něj řezali. My jsme byli jako 1. pluk, my jsme byli před pěchotou, pěchota za námi, my jsme jeli, právě že jsme to měli obráceně, místo aby byla pěchota napřed, tak my jsme byli napřed. To byl ten zmatek. Tak jsme tam byli do třech hodin do rána v tý Machnowce, ve tři hodiny ráno prostě povel, že se budeme přemisťovat. Tak jsme se přemístili.“

„Kapku krve jsem tam neuronil. A já nevím, to byla asi vyšší moc. Protože to, co se tam dělo, to se nedá popsat slovy. To bylo v tý pozorovatelně před Duklou přímo. Takhle byl svah, tam prostě za námi les, takhle byl svah. Tady byla silnice, tady byl svah nahoru a na tomto svahu byli zase Němci. A tady bylo městečko Dukla, ale oni byli v ní, protože my jsme je tam dohnali, a teď jsme je potřebovali vyšťourat. Tak my jsme tady v tomto prostoru, od nás nalevo tam byly kaťuše, a když jsme měli kaťuše vedle sebe, tak jsme říkali: ‚Počkejte, vy kluci německý, my vám ukážeme, jak se v kostele píská.‘ A my jsme, jak končil les, tak asi 50 metrů, tak někde asi tadyhle jsme měli pozorovatelnu. Tam byl spojovací zákop, z toho lesa nebylo vidět, že tam někdo je. Ale ta pozorovatelna byla vystavěná v noci, na to byly zase jednotky určený, který toto budovaly. Tam se v tý pozorovatelně, když Němci zaútočili, tak nebyl kousek země, který by nebyl přeoraný. To bylo štěstí, že do tý pozorovatelny trefila mina z minometu, ta trhá tak. Kdyby tam trefil granát, který po nás vypálili odpoledne z houfnice, ten trhá tak - proráží. Granát by nás pohřbil, mina nás jen zasypala. Rozházela, bylo jednou, podruhý, ještě třikrát na sobě klády a na těch kládách ještě byla hlína a právě ty klády a hlína zbrzdily ty oskolky, ale ta hlína spadla na nás. My jsme se sami vyhrabali, tam nikdo nebyl, tam nebyla noha. Odtamtud jsme měli řídit palbu našeho dělostřeleckého pluku. Než jsme se k tomu dostali, tak jsme byli zasypání, pozorovatelna zničená. My jsme nemohli vylízt, dokud jsme neměli jistotu, že tam... My jsme nevěděli, jestli nad náma Němci nechoděj. Teprve až byl naprostej klid, tak jsme se s Vaškem Mikoláškem vyhrabali, my jsme byli kamarádi z jedný ulice - z domova, von už nežije, dělal v Podbořanech učitele. Odtamtud jsme šli zpátky ke svý jednotce.“

„Pokrupa Jaroslav. Narodil jsem se 20. května 1926 v Kupičově na Volyni, to byl, já nevím, jak to tam bylo za Poláků, my jsme tam měli kmímu, tam byly všecky ty ouřady jako státní, tak ňák jsme byli větší středisková obec, by se tady mohlo říct, tam byly školy, byla tam policie, byly tam všecky instituce, byly tam kostely, katolickej, pravoslavnej, evangelickej, židovská ta (synagoga), teď si nevzpomenu, jak se to jmenovalo. Ryze česká, jak bych to řekl, to byly ulice takhle tři, takhle tři, ta jedna ulice ta vedla, tam bylo pár Ukrajinců. To bylo snad všecko. To okolí potom, kteří Češi se jako nevešli do toho Kupičova, tak si kupovali pozemky v okolních vesnicích. Stejně spadaly do toho Kupičova. To byla na dnešní poměry středisková obec. Tam jsem chodil do školy, šest let do polské, pak tam k nám přišli Rusové, tak se tam vyučovalo ukrajinštinou, to byla šestá, zase zpátky do šestý a v sedmý třídě jsem ukončil, já to řeknu ukrajinsky ... Pak si nás zase vzali Němci do parády a to jsem měl tuhlectu školu zakončenou. Otec dbal pořád na to, abych v těch mladejch letech získal co nejvíce vzdělání. No tak mě objednal, to bylo město Kovel, to bylo takové hlavní město, přes které jezdily, tam byla železnice přes Polsko do Ruska, tam to bylo hlídaný. Tam jsem byl půl roku, myslím, protože to bylo za Němců no a Němci všechny školy zrušili. Takže bylo po škole. Když už jako byli u toho Stalingradu a vraceli se zpátky, sousedi měli krystalku rádio, to se nesmělo za Němců poslouchat, tak se dozvěděli, že v Rusku je ňákej Svoboda a dává dohromady československou armádu. Tak jsme čekali. Mezitím jsme měli s banderovcema... To poslouchali třeba Londýn. Když už se fronta vracela a byla na území, kde to Polsko bývalo, to už jako na Volyni a to už byli v Lucku, Luck to byl jako hlavní město Volyně, by se dalo říct, tak my kupičovský Češi jsme napsali žádost Svobodovi, že chceme vstoupit do armády.“

„V naší obci Němci s Ukrajincema, ještě když byli v Schutzpolizei Ukrajinci, tam zavraždili na jednom pískovišti 730 Židů v naší obci a okolí. To byla středisková obec, tam byly obchody, obchody měli většinou Židé. Ale my jsme tam proti Židům (nebyli), tam nic takového neexistovalo, Češi se s každým srovnali. Já jsem se nesetkal s někým, možná, že existoval někdo, ale já osobně jsem se nesetkal s očitým svědkem. Ale mezi domorodci se to prostě říkalo. Ale byli i lidé, kteří přímo viděli, když ty Židy sbírali a vezli je na tu popravu, ti lidé naši je viděli a věděli. Potom na pískovišti mrtvoly, posílali lidi, aby je zakryli zemí, to je nevyvratitelný.“