Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Pokrupa (* 1926  †︎ 2012)

• narozen 22. května 1926 v Kupičově na Volyni

• volyňský Čech

• válečný veterán, účastník bojů na Dukle a na Slovensku

• během války nebyl zraněn, jen zasypán po útoku Němců z minometu

• z armády propuštěn na trvalou dovolenou 18. prosince 1945

• hospodář místní skupiny Československé obce leginářské Žatec – jih

• zemřel 21. června 2012

Mládí

Pan Jaroslav Pokrupa se narodil jako jediné dítě v rodině rolníka v Kupičově v polské části Volyně. Většinu obyvatel obce tvořili čeští sedláci a řemeslníci, kromě Čechů tam žili také Ukrajinci. Pamětník navštěvoval v Kupičově šest let polskou školu, pro české děti zde byla i hodina češtiny. Po obsazení Volyně a jejím připojení k Sovětskému svazu v září 1939 se škola změnila z polské na ukrajinskou (vyučovacím jazykem se stala ukrajinština). Z tohoto důvodu pan Pokrupa musel opakovat šestý ročník. Školu ukončil v sedmé třídě. Jeho otec chtěl, aby získal další vzdělání, a proto ho poslal do školy do Kovele: „Otec pořád dbal na to, abych v těch mladejch letech získal co nejvíce vzdělání, tak mě objednal (do školy). To bylo město Kovel, to bylo takové hlavní město, přes které vedla železnice z Polska do Ruska, a bylo hlídaný. A tam jsem byl půl roku, myslím, protože to už bylo jako za Němců a Němci ty školy všecky zrušili. Takže bylo po škole.“ V roce 1941 byla totiž Volyň obsazená německými vojsky v rámci tažení na Sovětský svaz.

Přestože stejně jako v protektorátu byl i na Volyni Němci zakázán poslech cizího rozhlasu, kupičovští sousedé poslouchali například vysílání z Londýna. Prostřednictvím rádia se tak dozvěděli o formování československé armády generálem Svobodou. Sovětská armáda postupovala, a když se dostala na dřívější polské území, resp. území Volyně, a dostali se až k Lucku (jakési hlavní město Volyně), tak kupičovští Češi napsali žádost o vstup do Svobodovy armády. Rada starších, zástupci obce, pak žádost předala. Vstup do armády jim byl povolen. Dne 18. dubna 1944 se proto pan Pokrupa a jeho druhové vydali od kupičovské školy k odvodní komisi do města Luck, kde vstoupili do československé zahraniční armády.

Partyzáni a banderovci

Oblast Volyně byla místem střetu různých národností i střetu územních nároků Polska a Ruska. Po první světové válce se oblast Volyně rozdělila a jedna část se stala součástí polského státu, druhá zůstala Sovětskému svazu. V září 1939 v rámci rozdělení Polska mezi Sovětský svaz a Německo vstoupila na území polské Volyně Rudá armáda, v roce 1941 ji při svém tažení proti Sovětskému svazu obsadili nacisté. Němci se v Kupičově příliš nezdržovali, hlídali železnici do Sovětského svazu v nedalekém městě Kovel. Kromě Němců na Volyni působili také příslušníci Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovci, kteří bojovali proti Sovětskému svazu a jejich cílem bylo osamostatnění Ukrajiny, a různé partyzánské skupiny, které bojovaly naopak proti Němcům. „Tak tam vznikaly ty ukrajinský jednotky jako policejní, jejich velitelem byl Štěpán Bandera, no tak se jim říkalo banderovci. Potom tam byli ruský partyzáni, ti taky působili takhle v okolí. I polský partyzáni tam působili, prostě že to byla zase takzvaná armija krajova.“ Obyvatelé Kupičova se nepouštěli do žádných pří s těmito skupinami, zůstávali neutrálními, aby si zachránili život. Jednou začali banderovci jednat s radou starších vesnice, aby se s nimi spojila a bojovali společně proti Rusům i Němcům za samostatnost. Rada nabídku odmítla. Banderovci potom třikrát obklíčili Kupičov s úmyslem ho zničit a pobít obyvatele. První nápor obyvatelé odrazili a sehnali si zbraně na svou obranu. Němci si v oblasti postavili asi 60 bunkrů, které využívali pro hlídání úrody na polích, aby ji mohli sebrat. Po sklizni Němci odjeli a bunkry zůstaly prázdné. Proto je místní využili k obraně. „Už když to bylo tak, že byli na okraji obce ti banderovci, tak jeden chlapík šikovnej sedl na kolo a jel pro polské partyzány. A voni už, když slyšeli, že celej den se střílelo, tak už byli na cestě. A tak on se s nima tam na cestě někde potkal a říkal: ‚Banderovci už jsou na okraji vesnice.‘Tak ti polský partyzáni dojeli, ta armija krajova, tak tam vlítli. To už byl západ sluníčka, už k večeru. Tak se zeptali, kde to nejvíc hoří, tak hned jim řekli kde, tak tam jeli. A to byl praskot takovejch deset minut.“ Po této události si polští partyzáni založili v Kupičově posádku, obyvatelé jim poskytovali potraviny a nutné věci k přežití a oni je za to chránili. Právě jim vesnice vděčí za záchranu životů. Kromě polských partyzánů zde působili také ruští partyzáni. Jak pan Pokrupa uvádí, polští partyzáni s ruskými proti sobě nevystupovali, obyvatelé vsi jim občas také donesli něco k jídlu.

Nástup na frontu a boje o Duklu

Poté, co pan Pokrupa nastoupil do armády, musel absolvovat výcvik. Ten se uskutečnil v rumunských lesích, na místo dojeli vlakem. Hned po výcviku se českoslovenští vojáci přemisťovali k Dukle. Jaroslav Pokrupa byl zařazen jako spojař k 1. dělostřeleckého pluku, ve kterém působil až do konce války. Na frontu nastoupil u Machnówky. V noci z 8. na 9. září zde československá armáda organizovala ofenzivu. Brzy ráno přijeli k obci, kde se dozvěděli, že Němci jsou odtud vzdáleni 13 km. Přejeli potok, viděli hráz a pole. Vylezli na hráz a viděli šest německých tanků vzdálených asi sto metrů od nich. „Přestali jsme dýchat. Před námi nic, žádnej, my jsme byli jako spojaři u dělostřeleckého pluku. Poručík Rosenzweig řekl: ‚Nasednout!‘V životě jsme tak rychle nikdy nenasedli. Honem dolů a na strobaker. On si sedl k šoférovi a jeli jsme zpátky zase do tý obce Machnówka, zase přes ten potok. No a jak jel tak rychle, to jel tak, že nás to polilo, ta voda, to všecko. A uprostřed obce stál ruskej generál s pistolí: ‚Zajimajtě oboronu!‘Než to dořekl, už hvízdaly miny.“ Boje trvaly celý den, padlo zde velké množství vojáků, raněn byl i plukovník Bohouš Bartoš, velitel 1. pluku baterie houfnic. Ve tři hodiny ráno byl dán povel k přemístění. Přemístili se do prostoru kolem obce Kobylany, kóta 534.

V rozhovoru pan Pokrupa čte ze svých pamětí. V nich si vzpomíná, jak jednoho dne brzy ráno s Václavem Mikoláškem prováděli spojení s pozorovatelnou, která byla asi sto metrů před lesem. Dopoledne zahájili československé a ruské dělostřelecké jednotky útok. Viděli dobře německé palebné postavení, stejně jako Němci jejich. Odpoledne Němci provedli protiútok a zasypali je minami a granáty z šestihlavňových minometů a houfnic. Jedna mina zasáhla přímo jejich pozorovatelnu a oni tam zůstali zasypáni hlínou. „To bylo právě štěstí, že do tej pozorovatelny trefila mina z minometu. Kdyby tam trefil, jak odpoledne po nás stříleli, granát z houfnice, tak by nás pohřbil. Mina nás jen zasypala. Jednou, podruhý, a ještě třikrát na sobě, řekněme, klády a na těch kládách byla ještě hlína.“ Spojení se přerušilo, nevěděli, zda jsou na straně svých jednotek nebo na straně Němců. V pozdních hodinách, když ustala střelba, se vyhrabali ze sutin. Vrátili se ke své jednotce. Tak pan Pokrupa popsal jeden den, který strávili na kótě 534. Když se vraceli zpátky k jednotce, šli asi kilometr lesem. „Tam byl takovejhle buk. Možná, že bysme ho tak ve dvou ve třech vobejmuli. Ten byl ustřelenej. Nevím, co to muselo bejt, asi mina nebo co... A za tím bukem měl Rus zákop. A asi jak to slyšel, tak skočil nohama dřív, ale hlava už zůstala a byl tam bez hlavy.“

Nakonec byla Dukla dobyta. Pan Pokrupa do ní vešel mezi prvními. Viděl tam mrtvého asi dvanáctiletého chlapce.

Vztahy se sovětskými vojáky

Československá jednotka, ve které Jaroslav Pokrupa sloužil, byla součástí 38. sovětské armády. Ruští dělostřelci používali kaťušu s 48 ranami. Protože pan Pokrupa sloužil jako spojař u československého dělostřelectva, měl pochopitelně kamarády i u ruských kaťuší. Vztahy mezi Čechoslováky a Rusy byly dobré. Spolupráci ilustruje následující příhoda:

Při bojích na Slovensku trávili vojáci nějaký čas v lese. Rusové tam měli vyhloubenou dlouhou zemljanku. Pan Pokrupa tam měl nedaleko nataženou linku k radiotelegrafickému spojení. Když byla noc a vojáci spali, bylo nutné, aby někdo linku hlídal, aby nebyla poškozena a dělostřelci neztratili spojení. Bylo tam asi 200 Rusů, kteří pozvali pana Pokrupu mezi sebe. Zůstal u nich asi týden. Rozuměl jim, tak se smál, když se mezi sebou hádali. Brali ho jako kamaráda. „Jinak já jsem byl jako kámoš. Když jsem jednou ztratil nůž, tak mi jeden dal nůž, abych měl na kabel, když ho potřebuju uříznout a oškrabat kabel. My jsme s nima žili dobře, jako kamarádi.“

Zážitky z fronty

Při působení na frontě bylo důležitým problémem přespání. Vojáci většinou přespávali v opuštěných budovách na venkově. Například ve Smrečanech spali v kostele a v jeho věži si zřídili pozorovatelnu, z níž měli výhled na celý Liptovský Mikuláš. V Liptovském Mikuláši nebylo v té době žádné civilní obyvatelstvo. Přespali v jednom domě, našli komoru a v ní pytel mouky. Tak si pan Pokrupa udělal z mouky těsto a upekl placky. (Následuje čtený text z pamětí o posledním dnu na polském území v Barvínku, kdy ho velitel pluku kpt. Josef Rada poslal do určitého prostoru, aby zjistil vhodné místo, kde by si mohl třetí minometný oddíl postavit palposty.)

Jaroslav Pokrupa nebyl během války zraněn, jen byl zasypán za živa v pozorovatelně před Duklou, kam dopadla mina z minometu a zasypala ho společně s kamarádem Václavem Mikuláškem, jak již bylo popsáno.

Vztah k Němcům

Jaký byl jeho vztah k nepříteli? Samozřejmě, že se vojáci potkávali s Němci. Pan Pokrupa k nim však žádnou nenávist necítil. Neměl k nim žádný vztah. Nejdříve zajímali menší skupiny Němců, postupně se jejich počet zvětšoval, až zajatci zaplnili třeba celé pole. Pan Pokrupa zmiňuje, že když Němci vzali zajatce, tak bylo jisté, že se už nevrátí, kdežto když oni zajímali Němce, tak je nechali žít, seřadili a posílali je znovu postavit to, co zničili. „Když zajali dva tři čtyry, tak je vyslýchali, každýho, jak to vypadá, aby věděli. To už si organizovali velitelé, co potřebovali vědět.“

Když byl pan Pokrupa ještě doma v Kupičově, měl s Němci jednu nepříjemnou zkušenost. V obci umělo hodně Čechů německy, Ukrajinci již německy moc nerozuměli. Stalo se, že Němci přijížděli k obci a začali střílet z kulometů. Hořelo asi dvanáct nebo čtrnáct stodol, kůlny. Tento útok zavinila jedna Ukrajinka, která se vracela z kostela z vedlejší vesnice. Němci se jí ptali, zda tam jsou partyzáni, ona nevěděla a jen přikyvovala. Němci tedy začali střílet a vítr roznesl oheň z již hořících stavení na další. „Já jsem naši stodolu hasil sám s kyblíčkem vody a jedenáctkrát jsem uplácal plamen, protože to bylo krytý doškama, že to neshořelo. A Němci takhle dojeli jako naproti a zastavili a koukali na mě a já koukal na ně. Nic voni neříkali, já taky ne.“ Nic mu neudělali, muselo se to brát tak, že to byli jen vojáci, žádní fanatici.

Pan Pokrupa si je ale vědom i krutostí a zločinů, které páchali Němci například na židovském obyvatelstvu. „V naší obci ještě Němci s Ukrajincema, když byla Schutzpolizei, zavraždili na jednom píškovišti 730 Židů.“ Pamětník neznal osobně nikoho, kdo by tento masakr viděl, ale znal některé, kteří viděli, jak byli Židé sbíráni, když je vezli na popraviště. Potom Němci posílali obyvatele obce Židy pohřbívat.

Po válce

Dne 18. prosince 1945 byl Jaroslav Pokrupa propuštěn z armády na trvalou dovolenou. Volyňští Češi se většinou rozhodli, že zůstanou v Československu. Určovalo se, která obec z Volyně bude moci obsadit kterou obec v Československu. Největší počet Kupičováků bylo v okolí Krásného Dvora. Obsazovali si zemědělské usedlosti, předem věděli, že sudetští Němci budou odsunuti. Pan Pokrupa zabral usedlost o osmi hektarech půdy.

Po válce se ve vesnici založilo Jednotné zemědělské družstvo, ve kterém pan Pokrupa pracoval jako účetní, dokud nezkrachovalo. Také si v Kadani dodělal střední školu a maturitu. Když JZD převzal státní statek, tak bylo jeho místo zrušeno. Novou práci si našel u nákupního závodu v Podbořanech. Zde pracoval jako kvalitář. V důchodu jezdil u výkupního podniku s transbusem.

Armádu opustil jako svobodník, v době natáčení byl poručíkem. Mohl být už kapitánem, ale předseda místní Československé obce legionářské poslal žádost na povýšení pozdě. K 60. výročí skončení války ho však navrhnul na podplukovníka.

Pan Pokrupa působí jako hospodář Československé obce legionářské Žatec - jih, která má 132 členů. Jeho práce spočívá v tom, že na výroční schůzi informuje o stavu financí.