„Pokrupa Jaroslav. Narodil jsem se 20. května 1926 v Kupičově na Volyni, to byl, já nevím, jak to tam bylo za Poláků, my jsme tam měli kmímu, tam byly všecky ty ouřady jako státní, tak ňák jsme byli větší středisková obec, by se tady mohlo říct, tam byly školy, byla tam policie, byly tam všecky instituce, byly tam kostely, katolickej, pravoslavnej, evangelickej, židovská ta (synagoga), teď si nevzpomenu, jak se to jmenovalo. Ryze česká, jak bych to řekl, to byly ulice takhle tři, takhle tři, ta jedna ulice ta vedla, tam bylo pár Ukrajinců. To bylo snad všecko. To okolí potom, kteří Češi se jako nevešli do toho Kupičova, tak si kupovali pozemky v okolních vesnicích. Stejně spadaly do toho Kupičova. To byla na dnešní poměry středisková obec. Tam jsem chodil do školy, šest let do polské, pak tam k nám přišli Rusové, tak se tam vyučovalo ukrajinštinou, to byla šestá, zase zpátky do šestý a v sedmý třídě jsem ukončil, já to řeknu ukrajinsky ... Pak si nás zase vzali Němci do parády a to jsem měl tuhlectu školu zakončenou. Otec dbal pořád na to, abych v těch mladejch letech získal co nejvíce vzdělání. No tak mě objednal, to bylo město Kovel, to bylo takové hlavní město, přes které jezdily, tam byla železnice přes Polsko do Ruska, tam to bylo hlídaný. Tam jsem byl půl roku, myslím, protože to bylo za Němců no a Němci všechny školy zrušili. Takže bylo po škole. Když už jako byli u toho Stalingradu a vraceli se zpátky, sousedi měli krystalku rádio, to se nesmělo za Němců poslouchat, tak se dozvěděli, že v Rusku je ňákej Svoboda a dává dohromady československou armádu. Tak jsme čekali. Mezitím jsme měli s banderovcema... To poslouchali třeba Londýn. Když už se fronta vracela a byla na území, kde to Polsko bývalo, to už jako na Volyni a to už byli v Lucku, Luck to byl jako hlavní město Volyně, by se dalo říct, tak my kupičovský Češi jsme napsali žádost Svobodovi, že chceme vstoupit do armády.“