"Když jsem úplně poprvé byla v Aši, tak mi bylo čtrnáct let, a to jsem sem přijela do pionýrského domu na nějakou víkendovku, by se dalo říct. A tenkrát jsem byla ve středu města a tam, kde dneska jsou paneláky na hlavní, tak tam stály tak jedno- až dvoupatrové domy, které byly neobydlené, a byly takové, jak to vypadá, když je něco dlouho neobydlené. Tak jsou to vlastně šedivá okna, místy vytlučená, je to takové prostě strašně neutěšené. Hrozně neutěšeně to vypadá. To bylo v roce 1963, takže to bylo už i po požáru kostela tam nahoře. Tak Aš vypadala hrozně ošklivě, byla hrozně ošklivá. Ale když jsme odpromovali s mým prvním mužem a hledali jsme místo, kde budeme pracovat, tak tenkrát vycházelo mladých lékařů hodně a starých lékařů bylo také hodně, takže sehnat místo zase nebylo tak jednoduché. A my jsme nechtěli někam na druhý konec republiky, protože jedny rodiče jsme měli v Mariánkách a moje rodiče v Chebu a jsme si říkali, že budou stárnout a budou nás potřebovat, tak to nemůžeme. Ale v Chebu nám nabídli místo na patologii, to jsme nechtěli. Ale v Aši bylo na interně a na dětském. No tak jsme šli do Aše."
"Takže Osada havranů. První úkol byl pro maminky a pro tatínky, protože jsme je upozornili, že je třeba, aby děti buď byly oblečené v kůžích, ve vydělaných, a nebo prostě měly něco, co bude ukazovat na to, že to je starověk v české kotlině. Potom samozřejmě se musel vymyslet nějaký příběh. Ano, všechny matky vydělávaly kůže, i my jsme vydělávaly kůže pro své děti, které tam jely s námi. Měly nás za to velmi rádi, poprvé v životě jsem vydělávala králičí kůže. Pak se samozřejmě musel vymyslet příběh a příběhem se vlastně táhla taková nit, že hledáme posledního havrana. Máme nějakou povědomost, kde je jeho hrob, a ten hrob máme odkrýt. A aby děti mohly toho havrana najít, tak si ho musely zasloužit. Takže se střílelo z luku, házelo se oštěpem, mlelo se obilí mezi dvěma šutry a pekly se z toho placky, musel se udržovat oheň v noci i ve dne, chodilo se samozřejmě na noční hlídky. Mezitím se tam pořádal takový dlouhý dvoudenní výlet s přespáním v divočině a my jsme vlastně byli takoví kupci, kteří do té osady, kde žili ti havrani, přinášeli nějaké vědění. A vždycky přinesli nějaké vědění, tak ty havrany poučili."
"Bydleli jsme ve starém domě takzvaně po Němcích, to byl takový asi panelák, by se dalo říct, tehdejší. A přesně vedle nás bylo několik vybombardovaných domů s takovými volnými sklepy a tam jsme si chodily jako úplně malé děti hrát. A pak jsem, si pamatuju dobře, jak jsem chodila sama do školky a že jsem chodila kolem domu, kde byl krocan a já jsem měla červený kabát a ten krocan na mě vždycky hudroval. A tam jsem začala chodit do první třídy a mně se ve škole teda strašně líbilo, takže když potom přišly prázdniny, tak jsem se pořád ptala maminky, jestli neexistuje nějaká škola o prázdninách, protože to mě nebavilo. No a potom jsme se přestěhovali, když mi bylo sedm, v té samé ulici Obětí nacismu na druhý konec a začala jsem chodit do jiné školy, a to byla Americká. Tak normální dětství, chodila jsem cvičit, i když to jsem na to potom nevypadala. Jenom bylo takové hloupé, že než jsem se zadaptovala v té třídě z té první, když přejdete už do hotové třídy, tak je to trošku problém. Ale potom se ta třída zase rozpadla, když jsme byli v pětce, protože na Spáleništi v Chebu udělali novou školu a zase nás rozdělili. Takže jsme byli taková třída nepevná."
Dětská lékařka Jaroslava Poláková se narodila 10. července 1949 v Chebu. Její rodina bydlela v domě po odsunutých Němcích. Po střední všeobecně vzdělávací škole nastoupila na medicínu. Když jí bylo 24 let, přestěhovala se do Aše. Celý život pracovala jako dětská lékařka. Dlouhé roky, konkrétně od roku 1986, jezdila se skupinou Táborníků, která spadala pod pionýrskou organizaci, na výlety a pořádala s nimi různé akce pro děti. Byla jejich dlouholetou členkou, činnost skupiny skončila v roce 2013. Má dvě děti, dceru a syna, v roce 2023 žila v Aši, byla v důchodu a starala se o vnoučata.
Amálie Pokorná, Kateřina Blažková, Anna Koubová, Ema Kulhánková, Natálie Blažková, Valerie Biedermannová, Sarah Soprová a Alžběta Wernerová ze ZUŠ Roberta Schumanna Aš pod pedagogickým vedením Anny Pokorné
