Pavel Polnický

* 1943

  • „A to bylo tak, že – já tedy mám svoji verzi – že kolegyně, která pracovala v Savoji a končili ve tři hodiny ráno, tak když šla z práce a chodila kolem našich – protože tam někde bydlela za rohem – tak tam zazvonila u lidí, které znala, a budila je a říkala jim: 'Pusťte si rádio, obsazují nás Rusáci!' Takže jsem to věděl takhle brzy a místo, abych jel do Lysé do práce, tak jsem vzal kameru a jel jsem do Přední Lhoty. Šel jsem do města podívat se, co se kde děje. A někdo říkal, že jezdí od Nymburka na Prahu přes tu Přední Lhotu od Boleslavi. Tak jsem se tam jel podívat a zjistil jsem, že jo. Požádal jsem lidi, co bydleli v rohovém baráku, jestli bych mohl někde – nahoře měli do zahrady balkon, z kterého to bylo vidět. Tak jsem se tam schoval – měla tam paní pověšené prádlo – tak jsem tam byl schovaný, protože jsem měl strach a nevěděl jsem, jestli se nezaleskne kamera, objektiv a nějaký bude myslet, že tam mám zbraň a střelí po mně. Takže jsem se dost maskoval, měl jsem strach, to přiznám. Protože ty tanky a všechno, co jsem nafilmoval, ta těžká technika, jeřáby, buldozery, pontonové mosty, to všechno na tom filmu je vidět, jak to táhli směrem na Prahu.“

  • „Tak za mnou přijeli autem dva pánové, jestli se můžu přestrojit, že potřebují se mnou něco probrat. Odvezli mě do hotelu Praha, tam jsme si sedli, co si dám? Takže kávu, nějaké pití, oni si taky něco dali. A že se dozvěděli, že umím dobře esperanto a že by ode mě něco potřebovali. A já jsem říkal: 'Co si mám pod tím představit?' 'No občas nějaký článek v novinách nebo v časopise.' Ale já jsem říkal, že to se mi zdá divné, že ty časopisy jsou cenzurované v Praze na cenzuře, k nim do Nymburka se nic nedostane. Ono se spíš jedná asi o korespondenci, ne? 'No, to taky.' Tak já jsem říkal: 'To zapomeňte! Protože abych přišel do klubu a tam mi někdo řekl: »Hele, Pavle, co jsem dostal za krásný dopis z Austrálie!« A já bych v duchu říkal: »Holka, to už jsem dávno četl,« to by brzy prasklo, lidi by se to dozvěděli a znemožnil bych se. To ode mě nechtějte, to dělat nebudu.' Odjeli zklamaní.“

  • „Někdy po dvou letech, když jsem pracoval v esperantském svazu, tak mi říkali: ‚Hele, Pavle, ty bys měl vstoupit do strany.‘ Ten jeden člen aktivní stranické organizace mi říkal, že by to bylo jako dobře. A já jsem mu řekl, že nemůžu. A on mi říkal: ‚Proč? Co ti brání?‘ A já jsem říkal: 'Protože chci ještě žít.' A on tak na mě koukal a říkal, že tomu tedy nerozumí. 'No, kdybych vstoupil do strany, tak by mě můj otec zabil. Takže já holt z tohoto důvodu nemůžu.'“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Poděbrady, 03.11.2021

    (audio)
    délka: 54:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 31.05.2022

    (audio)
    délka: 02:08:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sovětské okupanty filmoval ukrytý mezi šňůrami s prádlem

Pavel Polnický v době maturity, 1961
Pavel Polnický v době maturity, 1961
zdroj: Archiv pamětníka

Pavel Polnický se narodil 10. dubna 1943 v Nymburku. Po dvou letech se rodiče přestěhovali do Poděbrad, kde pamětník prožil takřka celý život. Jeho otec byl členem sociální demokracie a odmítl v roce 1948 přestoupit ke komunistům. Kvůli svému rozhodnutí musel odejít do výroby a jeho děti měly problém studovat. Rodina Polnických patřila k českobratrské církvi evangelické, křesťanské prostředí pamětník nikdy neopustil. Na začátku 60. let se začal učit esperanto. Postupně se stal jeho vynikajícím znalcem, organizátorem esperantských akcí a činovníkem esperantských organizací. Věnoval se i dětem, které učil esperanto nebo s nimi jezdil na výměnné jazykové tábory. V srpnu 1968 natočil na kameru přijíždějící okupační armády a později pohřeb Jana Palacha. Odmítl vstup do KSČ i spolupráci se Státní bezpečností. V době sametové revoluce celá rodina jezdila demonstrovat na Letnou. Jako celoživotní dárce krve se v roce 2002 stal držitelem Zlaté plakety profesora Jánského. Pavel Polnický žil v roce 2022 v Poděbradech.