Anastasis Pomakis

„Rozdíl mezi náma a váma, jako mezi řeckým a českým bavením, je v tom, že my utratíme za jídlo dvě stě korun, za pití osmdesát a vy utratíte za pití dvě stě a za jídlo padesát korun. Jo, poněvadž oni to nemají, že, tady to tak je. Ale ti známí, co jako jezdí a tak, tak oni už ví, že to meze. Ale není to ještě tak… Prostě s chlapama je to těžký, protože ty jak se rozjedou, tak se rozjedou. A pak říkáš ‚Dej si‘, ‚Nebudem‘, ‚Dej si toto‘ ‚Ablabla‘ ‚Já si dám radši pivo‘ - no, to je takový zakořeněný, no. Ale je legrace, dobrÝ, jak se to spojí. Dneska, ti známí, co já mám, a spousta jich je, co chodí, tak úplně z toho nadšení prostě, jo, tou zábavou, že se jdou bavit. A ještě ty ženské jsou spokojený s tím, že holky říkají, že to ti je perfektní, to není jak na plesy, že si prostě jdeš a uděláš si účes, róbu. Pak přijdeš, chlapi se potkají: ‚Ahoj, ahoj‘ – jdou k baru, že na deset minut, jdou na půl hodiny, maj šest velkých panáků, přijdou - maj jednu promili. A pak chceš něco, pak chceš jít tančit, jim se nechce a čekat na to potom jako: ‚Smím prosit?‘ No a tam sedíš, máš vražený tři čtyři tisíce na sobě a si nezatančíš ani nic. Kdežto u těch Řeků u nás to je super: chceš si tančit – tak se zvedneš a jdeš si zatančit, nechceš, tak si sedneš. Chceš tančit bosa, tak tančíš bosa, žádný takový oblíkání, prostě – jdeš se bavit.“

„Zapomenout, že ti byli tam a teďkon, to jsem poznával i v Řecku, jak přijedete, tak kdo je z které strany, jo. Protože tam ta propaganda byla taková tvrdá, jo. Tam jste to viděli na vlastní oči, tam v Řecku. Ale ne ti mladí, ale rodiče, jo. To jsem viděl na vlastní oči, otec se svým největším nepřítelem, co byli v té době. On starej, otec starej, a oni si sedli a nakonec se dohodli, že to byla největší kravina, co udělali, jo. A říkají: ‚Už jsme staří volové, a co jsme provedli, jo.‘ A já jsem venku, jsem čekal a mladí se do mě obuli. Tak jsem jako začal jim vysvětlovat, říkám: ‚Chlapi, o co vám jde?‘ Jo, kritika a tak dále. Já jsem zas oponoval, protože jsem jim říkal: ‚Vy jste tady nebyli, tak nemůžete kritizovat. Byli jste někde? Když někde su a vidím, tak můžu. Ale když ste nebyli, tak nemůžete říkat o tom, že to je tady v tomto státě takový.‘ Říkám, jsou klady a takový. Ti vyšli. Jak zařval ten starej, jo, tak byl klid hned. Říká: ‚On jak tu přijede někdy, tak tady nebude nic, jo. To je jeho syn, jo. Takže po tolika letech se shodli, že to byla největší kravina.“

„Vyrůstali jsme spolu, ale samozřejmě byly problémy. My jako děcka, to vždycky, i když jsme byli kluci kamarádi, holky zas měly Češky, ale když se něco stalo, páč my jsme byli průbojnější, to znamená, že byli ohebnější, sportovnější takoví, nadaní, poněvadž to jsme měli v genech. To se týkalo kdejaké hry. Výstavba města tehdy byla, to město tehdy rozkvétalo, jo, budovalo se hodně, poněvadž ty železárny se zvětšovaly, takže tady byl nárůst pracovních sil. Takže ty lidi potřebovaly byt nebo co, tak se stavěly baráky, tak jsme lítali po lešení a kdejaké ptákoviny. Takže takhle to zdravé jádro jsme byli jako my a ti kluci jako Češi normálně jako parta. Ale když se něco provedlo, tak se to házelo samozřejmě na Řeky. Jo, jako to je problém všude na světě. Když někdo prostě přijede do jiného státu, tak cokoli zápornýho nebo špatnýho se stane, tak se to háže na ty lidi, než se to prostě (srovná). No, samozřejmě když jsme věděli, že to byla naše chyba, tak jsme věděli, že jsme to udělali my. Třeba rozbilo se okno někde, jo, při té výstavbě toho města. Jo, tak jsme věděli, ale když se udělalo něco jinýho a věděli jsme, že to nejsme my, tak samozřejmě jsme to vyřídili mezi sebou my – kluci. Takže potom nakonec vždycky ta pravda vyšla. Jo, to znamená, že to bylo například ve škole, že když se například zlobilo, tak se zavolal ředitel, že ten, ten, ten do ředitelny. Řecké děti ten a ten, dostavit se, tak jsme tam šli. Tak se stalo, že prostě přišli a řekli, že to a to se stalo, a my někdy koukali a říkáme, že to není pravda. No ale pravda se dopátrala tím, že jsme si to vybojovali sami.“

„Vzpomínka, že i mezi těmi kantory byli někteří, kteří nám nepřáli, jo. Tak já vím, že jedna kantorka, ke které jsme chodili, češtinářka, nemohla strávit, že my jsme prostě daleko lepší v češtině než zdejší děcka. Jo, takže ta nám házela klacky pod nohy. Jo, to mám zápor úplně. Jo a to jí nemůžu zapomenout. Ale tak bohužel, tak dneska už je jí kolem osmdesátky. Ale člověku to prostě utkví v paměti. To jako bolelo. Poněvadž se stalo, že například změnili i školu kvůli ní. Že byli čtyři žáci, co odešli kvůli ní prostě, páč ona byla schopná udělat, aby propadli. Jo, i když jsme tu češtinu ovládali mnohem líp. Poněvadž tady v tom kraji to je tak, že tady je slezskej národ, jo, oni maj ten slezskej dialekt. A my jako jsme vyrůstali s klasickým českým jazykem, jo. Tak jsme četli, dělali všechno, jsme vyrůstali v českém jazyce. Jo, to nářečí jsme pořádně neznali. Takže jeden zápor, no. U mě je to právě, že i moje dcera, která nastoupila do první třídy a zjistil jsem na tabuli, ve škole, jako prvňáčci vždycky mají na těch dveřích 1. A, B, C, kteří žáci do které třídy půjdou. A zrovna jsem viděl, že ta učitelka má prostě moji dceru jako třídní. A tak to samozřejmě utkvělo hned, jo, hned zpětná vazba v tu ránu. Hned to zajiskřilo v palici a říkám: ‚Tak to ne, moje dcera trpět nebude.‘ Sice nemusela by trpět, jo, to jako jo, ale prostě to automaticky se zaplo, jo, i když člověk to nevnímal. Ale jak jsem to viděl - říkám ne. Takže samozřejmě jsem zašel za ředitelem a říkám, že si nepřeji, aby moje dcera byla v té třídě. Neříkal jsem proč jako, jo, je to blbý. Jako nebudu něco zpátky nějak znovu rozdmýchávat, aby se to prostě nedozvěděla vona, poněvadž vím, že něco řekne člověk, to se neutají, to by se dozvěděl. Tak mi vyhověl, že ji neučila. Ale jinak jako normálně s kantorama bylo všecko normální.“