Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Popel (* 1955)

• narozen v Praze 16. ledna 1955

• celá rodina byla systematicky šikanována komunistickým režimem

• v roce 1969 se poprvé pokusil o emigraci

• 1977 podepsal Chartu 77

• 1979 emigroval do Rakouska, později do USA

• v roce 1993 se vrátil do Prahy a v roce 2010 oženil

Jiří Popel se narodil 16. ledna 1955 v Praze jako třetí dítě, benjamínek do rodiny literárního historika a filologa Miloše Popela, který původně přišel do Prahy studovat a jehož okouzlila Malá Strana, na které se také usadil. Nejprve na Radnických schodech, potom na Jánském vršku v domě U Osla v kolíbce a nakonec na Zámeckých schodech, kde Jirka prožil většinu svého dětství a mládí až do emigrace v roce 1979. Maminka pocházela z Vyšehradu a byla dcerou hlavního inženýra Československých drah a italské emigrantky, fenomenální lingvistky. Od kolínského dědečka Richarda Popela prý pocházejí autentické náměty pro později slavný televizní detektivní seriál Hříšní lidé města pražského. Byl právník a mimo jiné obhajoval i některé lidi z pražské galerky. Jiří Marek, vlastním jménem Josef Jiří Puchwein, potom jeho záznamy použil jako námět pro svoji povídkovou knihu, která se nakonec stala literární předlohou zmíněného seriálu. Nic to ovšem nezměnilo na tom, že dědeček byl komunisty obrán o veškerý majetek a stal se tak první obětí bolševického režimu z Popelovy rodiny.

Jirka Popel z „Montmartru“

Přestože bydlení na tehdejší Malé Straně mělo propastně daleko od komfortu dnešních zbohatlíků, kteří ji postupně kolonizují, užíval si Jirka naplno jejího kouzla. Jednak nadivoko v partě kamarádů, při výpravách do všech tajemných zákoutí v jejích uličkách, dvorcích, ve sklepech a na půdách domů, jednak jako člen tamních skautských oddílů. Malá Strana byla tehdy takovou vesnicí, kde se všichni navzájem znali. Domy se ani nezamykaly.

„Zámecké schody, kde jsem bydlel, to byl tehdy takový pražský Montmartre. Žilo tam plno umělců. Já když zabouchal na levou zeď, tak za ní bydlel malíř Jan Zrzavý. Na druhé straně herec Miroslav Macháček, pod ním režisér Zbyněk Brynych. A nad námi od osmašedesátýho roku herec Petr Čepek.“

Se svými sourozenci si především pro značný věkový odstup – bratr byl starší o devět let, sestra dokonce o jedenáct – nijak zvlášť blízký nebyl. Spousta přátel – jak dětí, tak dospělých – z nejbližšího okolí mu to však vynahrazovala.

Místo Čuka a Geka Vinnetou, místo šátku Beatles

Do jaké doby se vlastně narodil, pochopil zřejmě poprvé ve škole, kdy na rozdíl od většiny spolužáků nedostal pionýrský šátek: „Hrozně jsem se těšil, že dostanu pionýrskej šátek. Že budu pionýr. Když jsme ale nastoupili ve třetí třídě do Leninova muzea v Hybernský ulici, vzali takovej seznam a vyjmenovali pár lidí včetně mě, kteří si museli stoupnout na stranu a sledovat, jak všichni ostatní dostávají šátek. Já ho nedostal proto, že jsem byl z buržoazní rodiny. Strašně se mě to dotklo. Připadalo mi to hrozně nespravedlivý. Tehdy si ten režim zadělal na dalšího nepřítele.“

V pražských kinech se ale objevil Vinnetou a Beatles (ve filmu Perný den, v originále Hard Days Nights), kteří rychle nahradili tehdy vehementně předkládané sovětské hrdiny typu Čuka a Geka. S nimi přišly i dlouhé vlasy, bigbít a angličtina.

Raubíř

Jelikož tehdy neexistovalo nic jako diagnóza hyperaktivní dítě, byl shledán prostě nenapravitelným raubířem a po jednom ostřejším incidentu, vyprovokovaném ovšem fyzickým napadením ze strany spolužáka, byl v šesté třídě vyhozen ze školy v Josefské ulici:

„Přinesl jsem tehdy ukázat spolužákům otcovu slibovou skautskou lilii. Předseda skupinový rady Pionýra mi ji s tím, že je to zakázaná věc a co si to vůbec dovoluju, zabavil. Tak jsem takhle natáh ruku, ať mi ji vrátí. Jenže on mi ji přibodl plnicím perem k lavici. Koukám na tu dlaň, kde se krev mísila s inkoustem, a strašně jsem se vytočil. Vyskočil jsem, vzal židli a tou ho pořádně seřezal. A byl jsem vyloučen ze školy.“

Kouzlem nechtěného se nakonec po velkém otcově úsilí dostal do školy na Úvoze. Tam našel naprosto opačné, přátelské a tvůrčí prostředí a řadu skvělých pedagogů. Následné studium na Keplerově gymnáziu v Parléřově ulici už bylo ale opět poznamenáno „specifiky“ tehdejšího života, režírovaného totalitním komunistickým režimem. Když se totiž k „buržoaznímu původu“ přidalo sestřino provdání do Holandska v roce 1965 a bratrova emigrace do Anglie o čtyři roky později, mohl se rozloučit s vyhlídkami na vysokoškolské studium. Rezignoval na studijní úsilí a jeho zájem se otočil k undergroundové komunitě a především k muzice. Útěk na Západ se tehdy ještě nezdařil. Potom už to šlo ráz na ráz. Koncert Plastic People v F klubu, seznámení s Ivanem Martinem Jirousem, založení vlastní kapely Sanhedrin, její vystoupení na legendárním ilegálním undergroundovém koncertu u příležitosti Jirousovy svatby v Bojanovicích.

Divadlo

Když se mu po absolvování několika odvodů na vojnu a pobytu v psychiatrické léčebně Bohnice podařilo konečně získat modrou knížku a když měl za sebou peripetie s pokusy o další studium, například na katedře loutkářství DAMU, roznášení poštovních balíků a učení se filmovým laborantem, našel „zemi zaslíbenou“ v Realistickém divadle na Smíchově, kam byl přijat jako kulisák. Jednak se mu splnilo přání pracovat v divadelním prostředí, které miloval, jednak si tam na tehdejší poměry vydělal hodně peněz, jež se mu brzy hodně hodily.

A pryč!

Po prvním, neúspěšném pokusu zbytku rodiny o útěk na Západ v roce 1969 už jen čekal na další šanci. Sílící šikana, zavírání lidí z undergroundu a výslech na StB ho v jeho rozhodnutí jen utvrdily. Příležitost poskytla takzvaná benzinové krize v Rumunsku v roce 1979. Přes Jugoslávii a Itálii se dostal do Rakouska. Tam čekal na svůj další osud.

„Nejsnazší byla Jihoafrická republika. Tam brali hned. Na Austrálii jsi musel chvíli čekat.
Čtrnáct dní, tři neděle, ale vzali tě. Pak byly Spojený státy, tam jsi čekal třeba až půl roku, a nejtěžší byla Kanada. A nikdo jinej nebral. Můj bratr žil v Anglii, tak jsem si myslel, že bych jel do Anglie, a šel jsem ve Vídni na anglickou ambasádu, že bych požádal o azyl nebo víza nebo co, naivně, nikdy jsem o nic jinýho nežádal, protože tady z toho komunistickýho lágru to nikdy nešlo. A tam na mě vytáhli samopal. Abych vypad a už se tam neukazoval. Prostě nebrali.“

Potom už nebylo co řešit a po půl roce si to namířil do Ameriky, kde měl už od roku 1976 svého dlouholetého kamaráda z Malé Strany Jirku Dvorského.

„Lidi mi radili: ‚Hele, ten velvyslanec, to je prostě hovado z Texasu, kovboj. Nemluv s nim o lidskejch právech nebo svobodě slova. To ho nezajímá. Řekni mu, že chceš jet do Ameriky, aby sis moh koupit obrovskou barevnou televizi a cadillaca s křídlama. A poslouchat Kennyho Rogerse a Johnnyho Cashe. A ten udělá: Jo!! a podmázne ti to.‘ A taky že jo.“

Země na plnění snů

Dalších patnáct let svého života tedy prožil v Kalifornii, v Los Angeles, potažmo ve Venice. Tamní život poznal z mnoha stran. Viděl nablýskaný, ale izolovaný svět hollywoodských hvězd, poznal, jaký je v LA život rockového muzikanta, zažil ovšem také, co to znamená ocitnout se v noci v černošském ghettu a narazit na tamní pouliční gangy nebo být osobně obětí ozbrojeného přepadení a loupeže. To šlo opravdu o život. S trochou štěstí však z těchto situací vyvázl se zdravou kůží, a protože mu nechyběla kuráž a šikovnost, tato léta si opravdu užil. Kalifornské pláže, národní parky, party, koncerty, americká fára, cestování po Americe, Kanadě i Mexiku…

Vypracoval se na ředitele laboratoří pro výrobu filmových líčidel a rekvizit, ve volném čase se bavil především muzikou. Hrál například v kapele The Bad Checks. Že by ještě někdy viděl Malou Stranu, mu ani nepřišlo na mysl.

Get back to where you once belonged

Když se ovšem na konci roku 1989 komunistický režim v Československu takřka přes noc sesypal, především myšlenka na mámu, která už z celé rodiny zůstala na Malé Straně sama, ho přece jen v roce 1993 přiměla k návratu.

A 90. léta v Praze také stála za to. Našel zde některé staré kumpány z undergroundu, i tady se věnuje muzice, nejdříve s kapelou Utlučtumůru, později se svým vlastním bandem Píča. Živí se především překládáním knížek z angličtiny a do ní a v neposlední řadě konečně založil rodinu. Jeho vyprávění se hemží zajímavými lidmi a historkami z Československa, Vídně i Kalifornie. Jak totiž krásně řekl jeden náš společný známý: „Jirka má prostě talent na lidi.“

Jedna za všechny z porevoluční Prahy, z koncertu Guns N’Roses, Faith No More a Soundgarden na Strahově. „Byli tam český policajti, takoví ti lehce porevoluční. Měli na sobě pořád ty zelený uniformy s červenejma epoletama. Prostě normální fízlové. Udělali uličku, ale tou vyhraženou půlkou, kde stejně nikdo jinej nebyl, a kapela že půjde tudy. Že ji jako budou chránit. Tak já šel s těma Soundgarden v kordonu těch policajtů. Byl tam jeden, takovej pupkatej, koláče potu v podpaždí tý zelený bundokošile. Otočil se na druhýho, a protože myslel, že jsem taky Američan jako zbytek kapely a že mu nerozumim, říká: ‚Ty vole, to je stejně v prdeli. Před pár lety bysme takovýhle frajery tady mlátili a teď je chráníme.‘“