Marie Popelková

„Ano. To si pamatuju. Kolem našeho byla hlavní cesta. Bylo to opravdu hrůzostrašné. Tanky tam jezdily, auta. Všude byli vojáci. Bylo to zlé. Báli jsme se. Byli jsme schovaní v pokoji, aby nás nikdo neviděl. Tatínkovi zavřeli obchod a poslali ho do Ostravy. Potom si ale pamatuju, že jednou přijel domů, něco zabalil, nevěděla jsem co. Potom jsem se ale dozvěděla, že to byly peníze. Poslal je nějakému lékaři a ten ho uznal nemocným a už se nemusel do Ostravy vracet. Byl už pak doma.“

„My jsme 8. května 1945 byli doma, a protože kolem nás začaly jezdit tanky, tak jsme se sbalili a šli jsme ke hřbitovu. Od hřbitova do lesa a dostali jsme se až ke koupališti. Tam stál pan Štraus a řekl nám, abychom šli k nim, že mají (ve stráni) vysekanou místnost. Měli tam lavice, schovávala se tam jeho rodina. Vzali nás tedy k sobě. Muži chodili ven kouřit, my jsme tam s maminkou sedávaly. Bratr byl o pět let starší, bylo mu devatenáct a mně čtrnáct. Najednou se začalo zase střílet, tak se zase schovali dovnitř, nikomu se nic nestalo. Asi o půl jedné se ozvala rána. Tatínek se podíval. Dodnes to vidím, pořád říkal: ‚Něco se stalo, něco se stalo.‘ A skutečně, padla tady bomba. Rusové ji poslali, ale omylem. Voják, který dával znamení, v jakých místech je už město osvobozené, padl. Dalšího tam neposlali. Letěla letadla a piloti viděli hodně lidí, tak pustili bomby. Jedna padla před zámek. Neudělalo to díru, vytvořilo to takový lavor, jenomže výbuch šel do dálky. Padlo tam 114 Hrotovských a 34 vojáků. To ticho v Hrotovicích druhý den, to tedy bylo... Dodnes to vím, že tam bylo strašné ticho. Nic se už nedělo, ale to ticho, takové lidské ticho... Nechodilo se, nemluvilo se, nic se nedělalo... No bylo to zlé, v pátek byl pak pohřeb.“