Ing. Arch. Petr Popov

„I ti lidé, kteří – až na malé výjimky – byli v té straně, tomu nevěřili. A já vám řeknu jeden případ, co se mi stal. Někdy jsem i tlumočil v té česko-bulharské relaci a byla v Pardubicích – nevím, v kterém roce to bylo – přehlídka technických filmů. A tam někdo, kdo překládal z bulharštiny, v té delegaci zkolaboval. No a nevím, jak mě našli, doporučili, tak jsem tlumočil. A když to končilo, tak bylo takové závěrečné posezení, co se mi líbilo, v technickém muzeu. A bylo tam pohoštění. A protože jsem jim asi vytrhl s tím tlumočením trn z paty, tak tam ty sekretářky mě obskakovaly, chlebíčky mi nosily, takže když člověk tlumočí, to bylo na úrovni náměstků ministrů, tak nemá mít v ruce chlebíček, když mu to někdo strká… Ale ten rozhovor mezi těmi náměstky byl velice zajímavý, protože náměstek tenkrát, to byl jeden Čech a druhý Slovák, takže náměstek byl Slovák a pochopitelně z východního Slovenska, takže brzy už toho alkoholu měl v hlavě, a teď najednou udělal na toho svého bulharského kolegu takové skleněné oči a najednou řekl: ‚Kurva, kurva! Socialismus, ale bez peněz to nejde!‘ No, takže ten bulharský náměstek zase z toho rozuměl jenom těm prvním dvěma slovům. A hned byl zvědavý, co tady soudruh jako říká. A já jsem se potil, protože nevíte, co máte říct a co z toho může být dál. Takže tenkrát mě napadla taková myšlenka, že jsem mu řekl, že tady soudruh jako říká, že socialismus je dobrá věc, ale musí být také materiální stimul. Tak jsem tenkrát přeložil tu větu. Takže oni tomu tenkrát ti lidé také nevěřili a šli většinou po penězích.“

„Ten návrat tenkrát do Prahy, to bylo nočním vlakem, a když jsme přejeli přes České Velenice, tam byla ta zadrátovaná hranice, tak přišla taková tlustá pohraničnice a hned se ptala, odkud jedu, kde jsem byl a proč jsem tam byl a jaké mám peníze, jestli mám české peníze. Tak jsem jí řekl, že ano, že mám české peníze, tak chtěla hned úřadovat. Tak já říkám, ale počkejte, ty peníze mám naprosto legálně, to jsem ještě, když jsem dojížděl z Bulharska, tak jsem je dostal z bulharské banky. Tak se uklidnila, no a v Praze jsme se setkali s bratrem, takže jsem se ocitl v Praze na strahovské koleji a tam ještě dozníval ten život po tom šedesátém osmém roce. Takový ten volný, neomezovaný, nebyla tam žádná omezení, a potkal jsem tam a seznámil jsem se s některými velmi příjemnými lidmi.“