„Když jsme jezdili na Majdan, můj syn ještě neměl dokončenou univerzitu v Doněcku, kde studoval. A rovnou jel na Majdan. Přišla jsem z práce; vzpomínám si, jak jsem přišla domů a podívala se, co se tam děje. Zapnula jsem televizi a dívám se, co se tam děje. Panebože, hoří tam pneumatiky, házejí dlažební kostky, střílí se tam. Bože, bylo to tak strašné. Vzpomínám si, jak jsem přišla, padla na kolena a modlila se, aby všechno dobře dopadlo. Přece jen musí být na světě Bůh, protože tehdy foukal vítr a kouř šel směrem na Berkut [jednotka speciálních sil, která se podílela na potlačení protestů na Majdanu], a ne na naše chlapce a děvčata. Bože, byla to taková hrůza, že…, nedej Bože.“
„Jak se syn rozhodl jet na Majdan?“
„Ano. Rozhodl se pro Majdan, a jel. Pak se vrátil, a já si vzpomínám, že než jel zpátky, běžela jsem mu koupit teplou bundu, protože byla zima, chladno, tak aby nemrznul. A pak přišla válka a on šel dobrovolně bojovat. Také nikdy nesloužil v armádě. Říkám mu: ‚Synu, jak můžeš bez výcviku, bez ničeho?‘ On říká: ‚A co; když nejdou bojovat ti, kdo mají bojovat, bránit, tak musíme jít my.‘“
„No, vidíte, jsou tu různí obyvatelé. Jedni jsou pro, druzí proti. To prostředí, kde jsem pracovala v NKMZ [Novokramatorský strojírenský závod]…, bylo tam spíš proruské prostředí. I když tam byli i patrioti, bylo nás mnohem méně. Můžu vyprávět o takovém případu, kdy…, měli jsme tam nástrojárnu a u ní byla taková zeď; byla vedle ústřední tovární laboratoře. Jeden den tak jdeš kolem, díváš se – ukrajinská vlajka namalovaná modrou a žlutou barvou. Druhý den jdeš – už ji přetřeli červenou barvou. Následující den jdeš – už ji zase někdo namaloval, znovu naši vlajku. Dlouho se tam takhle měnily. A pak to někdo zamaloval šedou barvou a všechno přestalo. A také nám tam v závodě stál Lenin. I na něj tam malovali a polévali ho barvou. Lenina sundali teprve nedávno, protože to byla uzavřená akciová společnost a nebylo povoleno tam vstupovat. I když už tehdy měnili i názvy ulic a všechno, Lenina se nedotýkali.“
„No, víte, my už jsme tehdy viděli, že oni stáli [tam], kde je naše milice, policie; tam stáli ti Rusové. Rusové tam byli, protože já umím rusky velmi dobře. A vykračovali si se zbraněmi. <…> Každý den po práci jsem chodila přímo kolem té policie. Dívala jsem se, jestli tam visí naše vlajka nebo ne. A pokaždé jsem sledovala, jak tam tamti kráčejí se zbraněmi sem a tam. Očividně jim <…> dali zbraně, a [oni] pocítili svou sílu. Že to byli Rusové, mohu říct s jistotou, protože jsem s nimi mluvila, když jsem šla. Mluvila jsem s nimi, když jsem chodila kolem. Přišla jsem domů a řekla to synovi… A on říká: ‚Mami, zbláznila ses? On má zbraň, může na tebe vystřelit, a konec.‘ Já jsem je tak moc chtěla provokovat, víte, že to ani nedokážu říct. A vzpomínám si na naši Marynu ze Slovjansku, ta taky říkala: ‚Já jsem to měla stejně,‘ říká ‚oblékala jsem si vyšyvanku [vyšívaná ukrajinská košile], sedala na kolo a jezdila po náměstí.‘ Tam, kde byli; umíte si to představit? To byl takový protest.“
„A co jste jim říkali? O čem jste s nimi mluvili?“
„Já jsem nadávala. A oni nadávali mně.“
„Nebála jste se?“
„Říkám, že jsem se nebála. Prostě jsem je chtěla provokovat, to je všechno. Nebála jsem se. Prostě jsem nepřemýšlela o tom, že by to mohlo mít nějaké následky. Protože jsem tak za chůze, jak jsem šla, tak jsem jim nadávala.“
„Bylo to cítit. Dokonce jsme na to připravovali i členy ‚Plastu‘. Říkali jsme jim, aby…, jak chodí do školy, aby se dívali, kde je možné se schovat, kdyby něco. V ‚Plastu‘ je vůbec první pomoc samozřejmostí. A jak se chovat, co doma vypnout. Jak připomenout rodičům, aby tam nezapomněli všechno povypínat, co, jaké dokumenty je třeba mít s sebou. To vše jsme probírali a děti na to připravovali.
A když začala tahle válka, tak vůbec… Nejdřív to tak bouchalo, říkám si: ‚Bože, co to je?‘ Hned k oknu – myslela jsem, že je to bouřka… A pak si říkám: ne, to není bouřka, to je válka. Sedla jsem si na postel, sedím a přemýšlím, co mám dělat. Mám vzbudit syna, nebo ať ještě pospí? Poseděla jsem, poseděla a pak jsem ho vzbudila. Říkám: ‚Vovo, začala válka.‘ Rozplakala jsem se. Protože mi bylo jasné, že moje dítě půjde znovu bojovat.“
„O, už jsem říkala, že náš průvod právě přichází – a v tu chvíli kácejí Lenina. On se tak naklání, naklání… Okamžitě jsme běželi, všichni přiběhli. Byli jsme tak šťastní, všichni skákali, radovali se, že se toho Lenina konečně zbavili. Byl takový dutý. Byli jsme tehdy velmi šťastní. Já říkám: Dobře, že nikdo nevěděl, že ho budou shazovat. Jinak by tam stoprocentně ležely mrtvoly; nedovolili by ho svrhnout. Ale svrhli ho, později tam pak namalovali ukrajinský erb. Tolik se snažili na něj [erb] nešlápnout, obcházet ho. A tehdy ještě…, od roku 2014 v tomto období natírali sloupy na modro-žluto. O víkendech, dokonce i po práci, jsme se scházeli a chodili natírat. I když mi v práci říkali: ‚K čemu to je – natírat sloupy?‘ Nám se líbilo, že to tak nějak hezky vypadalo. A za druhé, aby bylo vidět, že tady je Ukrajina.“
Natalia Popova je inženýrka, vedoucí v kramatorské pobočce ukrajinské skautské organizace „Plast“ a dobrovolnice. Narodila se v roce 1960 v Doněcké oblasti. V pěti letech přišla při nehodě o matku, bratra a sestru, proto navštěvovala internátní školu. Vystudovala obor květinářství, potom se na umístěnku dostala do Novokramatorského strojírenského závodu. Tam pracovala čtyřicet šest let: z pozice zahradnice se postupně vypracovala až na pozici inženýrky první kategorie. Po roce 2000 se díky synovu zájmu o „Plast“ stala vedoucí v místní pobočce národní skautské organizace. To jí pomohlo přežít ztrátu manžela. Ve svém oddíle věnovala velkou pozornost přírodě a členům „Plastu“ odkrývala nestereotypní Doněckou oblast. Na jaře 2014, když Kramatorsk obsadili ozbrojenci „DLR“, se účastnila proukrajinských mítinků. Během bojů o Kramatorsk nakrátko opustila město. Když se vrátila, začala se věnovat dobrovolnické činnosti – pletla maskovací sítě. Po zahájení totální invaze se přestěhovala do Lvova, kde nyní, na jaře roku 2024, žije a pracuje jako dobrovolnice a čeká na návrat svého syna z války.
