„Byly to zřejmě nějaké tuchy, ale seděl jsem zády ke směru jízdy. Tak nějak musim přiznat, že když se ty Karpaty vzdalovaly, měl jsem takové nějaké nedobré pocity, takové... no prostě nějaké ty nedobré pocity. Odvezli nás do města Nadvirna ukrajinsky, rusky Nadvornaja. A tam byla záchytná věznice, provizorní, v suterénu. Bylo tam už stejných uprchlíků jako my plno, na pryčnách, fleky na zdech... Já například jsem nevěděl, že štěnice existujou. A teď – co to je? Tam byl jeden dědula, celej chlupatej, údajně měl filcky, o dalším říkali, že má nějakou pohlavní nemoc. Byli jsme tam namačkaní, teď dřevěná nádoba v koutě, kde se prostě dělala potřeba, protože vězně vyváděli do umývárny a na záchody ráno a večer. A mezitím v případě nutnosti se to konalo do džberu, do té nádoby, do toho soudku. Bylo to tam velice stísněné... Rozpaky byly, starší lidé, zejména partajníci, komunisté, co tam byli, prostě plakali.“
„Vypuklo Pražské povstání a povstala i Praha, tak honem jsem se snažil co nejdříve dostat do Prahy. No, desátého jsem to vymodlil, že jedenáctého ráno vyrážíme s těmi rekonvalescenty, co jsem přivezl z brigádní ošetřovny a umístil v Ostravě v sirotčinci. My jsme byli důstojníci umístěni porůznu v Ostravě, Vítkovicích. No, se studebakerem jsme vyrazili 11. května ráno, u Čáslavi jsme narazili na odzbrojovanou německou divizi, všecko bylo zataraseno, nepustili nás dál, museli jsme v Čáslavi přenocovat ve stodolách. Dvanáctého jsme dorazili do Prahy-Dolních Měcholup.“
„Tajga, ať už je na východě nebo severu, to jsou mokřiny, prales bez konce…, no a teď má tudy vést železnice. Aby to bylo možno, tak jsme to museli vystlat poraženými kmeny napříč a podél, a teď jsme řekli: ‚No tak teď už to půjde.‘ Kolejnice jsou tady, tak natáhnem kolejnice. A já povídám: ‚Tak, kousek už máme.‘ – ‚Ááá, chlapci, ještě né, naše vlaky poveze traktor, pásový traktor.‘ – ‚Jak tady tudy pojede pásový traktor?‘ – ‚Tady, z této strany budeme vázat kmeny a z druhé strany také. A po těch uvázaných kmenech pásák potáhne ty vagony s dřívím.‘“
„Z nějakého důvodu mě napadlo sbírat nedopalky od cigaret, špačky. A do jedné kapsy od toho pušláku, svrchního takového vatovaného kabátu severského, jsem prostě ten tabák z toho vyndal a shromažďoval. Další moje cesta prostě pokračovala tak, že to, co jsem dostal jednou denně, nějakej ten chleba, polévku, no prostě Němci říkali eintopf, Rusové říkali baltuška. Co den dal, to se uvařilo, namíchalo atd. No tak abych si přilepšil, tak u těch nádraží bylo vždycky nějaké to tržiště, jak se říkalo bazar. A za ten tabák jsem vyměnil nějakou tu lepjošku, placku, zkrátka nějakej lívanec, no a po třech týdnech jsem dorazil se dvěma přestupy do toho Džambulu.“
„Jmenuju se Antonín Popovič. Narodil jsem se 20. dubna 1924 v obci česky zvané Zlatarij, rusínsky Zolotarevo na bývalé Podkarpatské Rusi. Jsem nejstarším synem rodiny se sedmi dětmi. Naše rodina byla chudobnější v takové rozlehlé obci v podhůří poloninských Karpat Chusteckého okresu. Do základní školy jsem chodil v rodné obci do 12 let. Protože jsme na tom byli dost bídně, rodiče se mnou provedli pohovor, abych šel sloužit. Že jedna rodina má nemocného muže i syna a že by to bylo dobrý. No tak jsem šel sloužit a už jsem ve škole nepokračoval. V létě jsem teda sloužil u sedláka a v zimě porůznu jsem tátovi pomáhal přivydělávat buď v obci u rodin, kde potřebovali třeba nařezat dříví, anebo pokud byla práce v lese, tak i pomáhat tátovi na práci v lese.“
„Tam byl plný sklep Němců. Prostě: ‚Něstřílajtě, su tu Češi.‘ – ‚No dobře, když jste Češi, tak ty Němce vyveďte ven.‘ Tak sedm Němců vylezlo, všichni prohlásili, že jsou socialisté. Prohlédl jsem je, odzbrojil, poslal jsem je dozadu do týlu do určeného místa. Přiběhla jedna paní z dcerou. Utíkaly ze svého domku k těm Švidrnochům, protože byly samy dvě, a tam byl chlap u těch Švidrnochů, daly si polštářek kolem hlav a držely si takhle... Když jsem právě ty Němce jako šacoval, tak vrazila do toho domku Švidrnochových: ‚Pane důstojníku, vidíte, co jste mi... Podívejte, co mi udělali!‘ Ona, jak to prostřelilo ruku dceři, o tom nemluvila, polštář…, a ta kulka ještě stačila jí udělat takhle pěšinu, paní Kotálové. A že Věra, dcera Věra měla takhle v lokti ruku prostřelenou, na to přišla, až když byl polštář krvavý. Tak na to jsme dlouho vzpomínali.“
„Vešel jsem do domku, kde stála u okna žena. Pozdravil jsem ji, ale ona mi vůbec neodpověděla a neustále upřeně zírala na zahradu – leželi tam zastřelení její švagr se synem.“
Antonín Popovič se narodil 1924 v obci Zolotarevo na Podkarpatské Rusi. Kvůli velmi slabé sociální situaci rodiny ukončil školní docházku po šesti třídách obecné školy ve 12 letech. Poté pracoval jako posluha na zemědělském statku. V květnu 1941 překročil hranice do SSSR, byl zadržen a odsouzen za ilegální přechod hranic na tři roky. V lágru v Archangelské oblasti se podílel na stavbě železnice, v prosinci 1942 byl rehabilitován a propuštěn. U odvodního řízení nebyl ze zdravotních důvodů uznán schopen vojenské služby, byl přidělen do cukrovaru v kazašském městě Džambul. V srpnu 1943 odcestoval do Buzuluku a v září se připojil k československé jednotce. Byl nasazen v bojích o Kyjev, poté odvelen zpět do Buzuluku a přidělen k čestné stráži určené k uvítání prezidenta Beneše. Kvůli zranění nedokončil v Jefremově výcvik u 2. paradesantní brigády v lednu 1944. Během jara a léta 1944 studoval tankové učiliště v Saratově, po jeho absolvování se s 3. tankovým praporem 2. tankové divize účastnil operace na Dukle, u Jasla a osvobozování části Polska a severní Moravy. Po válce zůstal v armádě a působil na různých vojenských posádkách a učilištích. V současnosti žije s manželkou ve Slaném.
