Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Popovič (* 1924  †︎ 2008)

• narodil se v roce 1924 v obci Zolotarevo na Podkarpatské Rusi

• školní docházku ukončil ve 12 letech

• pracoval jako posluha na zemědělském statku

• v květnu 1941 odchod do SSSR, zadržen a odsouzen na tři roky

• v lágru v Archangelské oblasti se podílel na stavbě železnice

• v prosinci 1942 propuštěn

• přidělen do cukrovaru v kazašském městě Džambul

• v září 1943 se připojil k československé jednotce v Buzuluku

• nasazen v bojích o Kyjev, poté odvelen zpět do Buzuluku

• jaro a léto 1944 studium na tankovém učilišti v Saratově

• účastnil se operace na Dukle, u Jasla a osvobozování části Polska a severní Moravy

• po válce zůstal v československé armádě

• v současnosti žije s manželkou ve Slaném

Motiv odchodu

Antonín Popovič se narodil v roce 1924 v obci Zolotarevo na Podkarpatské Rusi. Pochází z chudých poměrů, ve 12 letech musel odejít ze školy do služby k bohatému sedlákovi. V zimě služba nebyla třeba, proto pomáhal otci, například při práci v lese. Podobně na tom se školní docházkou byli i jeho sourozenci.

Zhruba v polovině rozhovoru se pan Popovič vrací ke svému chudému prvorepublikovému dětství – zmrzlinu jedl poprvé za války v Moskvě, třikrát prodělal malárii, aniž by na ni užíval nějaký lék, a teprve v důchodovém věku se dozvěděl, že v dětství přežil spálu.

Dne 17. března 1939 vstoupili do Zolotareva maďarští vojáci: „Jejich praktiky neznaly meze… Když v roce 1939 přišli do naší vesnice maďarští fašisté, pozorovali jsme je s otcem z naší zahrady. Jak jsme na to tak koukali, prohodil táta: ‚Víš Toníku, v roce 1914 mi bylo (stejně jako tobě) patnáct roků.‘ A rok byl ve válce. Tuhle větu jsem si zafixoval a v době, kdy začínali mladí muži emigrovat, rozhodl jsem se k nim připojit.“ Zájemce o emigraci sháněl desátník v záloze Stepan Ogosta. Do „party k emigraci“ se přihlásilo „třicet kluků“.

Přechod hranic

„V květnu 1941 se roznesla ve vesnici výzva mladým mužům, aby se přihlásili do výsadby lesních stromků v okolí Koločavy. Celkem nás bylo šedesát a vedoucí to dohodl tak, že my, co jsme chtěli emigrovat, jsme byli všichni v jedné partě. Teprve pak jsme začali zjišťovat, kde ta hranice vlastně je. Přes den jsme vytrasovali cestu k hraničním kamenům ztrouchnivělým bukovým dřevem, které za tmy svítí, a kus od tábora shromáždili haldu ostatního klestí. V půl druhé v noci (ze 14. na 15. května) jsme měli budíček. Vstali jsme a šest z nás se dalo do pláče. Vedoucí rozhodl, že ubrečené kluky nebereme, tak jsme se vydali na cestu bez nich. Dva z nás ještě chvíli zůstali a podpálili haldu dříví. Muži, kteří nás měli hlídat, běželi k hořícímu klestí a asi si dlouho nevšimli, že jsme vůbec zmizeli.“ Hranice v těch místech vedla po hřebeni Karpat. Utečenci si naposledy sáhli na pohraniční kámen ČSR a zahájili sestup na haličskou stranu hřebene.

V sovětském vězení

Na druhé straně hranice byla však skupina rychle zadržena sovětskými vojáky a dostala se do několika „vyšetřovacích vazeb“. „Do té doby jsem například vůbec nevěděl, co jsou to štěnice. Nějaký chlap tam měl filcky, jiný zase nějakou pohlavní nemoc. V koutě jsme měli dřevěnou nádobu na konání potřeby, protože dozorci nás vyváděli jen ráno a večer. Starší lidé z naší skupiny se z toho rozplakali. Po zběžném výslechu jsme většinou putovali zas o vězení dál.“

Cesta na východ

Jeden z větších přesunů trval 11 dnů. Během cesty na východ viděli rudoarmějce zaujímat obranná postavení proti útočícím nacistům, na řadě míst byla trať rozbombardovaná. „Po celou dobu nebyla kapka deště. Slunko pálilo nemilosrdně. Dotknout se nýtů znamenalo puchýř, rozmohly se vši. Problém byl s dodávkou vody.“Někteří z převážených byli netrpěliví a hádali se s „enkávédisty“, za což si vysloužili jen nasazení pout. Po 11 dnech dorazili do města Ivanovo, kde byli opět umístěni do věznice, tam se opakovaly problémy s hygienou a obtížným hmyzem.

V Ivanovu se pan Popovič setkal s „tovariščem z Moskvy“; později zjistil, že šlo o Beriju. Po nocích byli vězni vyslýcháni. „Nikdo nám neprozradil, jaký je stav války. Dozorci se s náma bavili ochotně o všem, ale na to téma ani slovo.“ Informace se marně snažili zjistit od dělníků i pomocí morseovky od ostatních vězňů. Jedním z příznaků horšící se situace bylo zastavení přídělů cukru od roku 1942. Pan Popovič vzpomíná na smrt jednoho ze svých spoluběženců na průjmové onemocnění a na osud třináctiletého chlapce, který byl odeslán do dětského domova a později se snad ve zmatcích války vrátil přes Halič domů.

Stavěli jsme železnici bez kolejnic!

 Antonín Popovič byl nakonec odsouzen k tříletému pobytu v lágru v oblasti Archangelsk, kde se měl podílet na stavbě železnice. Doba strávená ve vazbě se počítala do trestu. „Když jsme šli poprvé do práce, prohodil dozorce známou průpovídku, že jakýkoli krok stranou z cesty znamená kulku do zad. Měli jsme budovat trať, ale neměli jsme žádné konkrétní plány. Jen malý kousek papírku s náčrtkem, kam má železnice vést. To všechno ještě šlo, jednoho dne nám ale došly kolejnice! Na náš dotaz, co dál, odpověděl vedoucí: ‚I tak strojiť buděm.‘ Tak jsme stavěli místo z kolejí z ohlazených kmenů, které jsme spojovali dohromady.“ Les v oblasti stavby charakterizuje pan Popovič jako „prales“. Stavbu vedl politický vězeň zavřený na 25 let. Podle slov vypravěče šlo o velice vzdělaného muže, účastníka revoluce v roce 1917.

Život v tajze naučil pana Popoviče různým trikům pro přežití: v létě vězni sbírali hojně rostoucí borůvky či houby, vařili bylinu podobnou naší lebedě – „čaj Ivan“, bohatý na vitamíny.

Několik zimních dnů strávil Antonín Popovič ve skladu obilí: „I syrové obilí se dá jíst.“ Pak byl ovšem přeložen do party Rumunů a Maďarů židovského původu, dříve dobře situovaných, kteří lágr špatně snášeli a špatně pracovali. Onemocněl zánětem pohrudnice, sestřička na ošetřovně jej vyléčila odvarem z chvojí, opět bohatým na vitamíny. Podmínky byly náročné, „kosti se lámaly, zuby vypadávaly“ – jak se skutečně stalo jednomu z Popovičových druhů.

Cestování v prostoru pro kufry

Po svém předčasném propuštění z lágru a rehabilitaci v roce 1942 se Antonín Popovič přihlásil do vznikajících československých jednotek. Kvůli zdravotnímu stavu však nebyl přijat (ze zolotarevské party neprošel jako jediný). Ti způsobilí „dostali puťovku do Buzuluku“, pan Popovič obdržel cestovní příkaz do Kazachstánu, kde byl určen pro civilní práci v cukrovaru. „Cesta byla dlouhá. Dostal jsem sice jídlo, to jsem ale snědl za tři dny. Na každé zastávce jsem mohl vyfasovat talíř polévky, která se tam vařila. Abych se moc neunavil, trávil jsem většinu cesty v leže v prostoru na kufry u stropu kupé. Ve Vologdě si ke mně přistoupila parta štěbetavých vojákyň Rudé armády. Teprve po nějaké chvíli si všimly, že nejsem zavazadlo, ale živý tvor. Prostřely stůl a já slezl dolů. Hostily mě opravdu štědře, koukal jsem, co všechno s sebou měly k jídlu. Některé z těch potravin jsem přes tři roky neviděl!“

V místě, kde se trať rozdělovala na západ a východ, dostal Popovič od vojákyň nějaké peníze. Další hotovost získal prodejem tabáku, který vysypal z nasbíraných nedopalků cigaret na tržištích ve městech podél tratě.

Přišel jsem i o poslední klobouk

Jednadvacet dnů dlouhá cesta dopadla šťastně a Antonín Popovič začal pracovat v džambulském cukrovaru. „Bydlel jsem na místní ubytovně s lidmi takřka ze všech koutů světa. Bylo tam někdy dost nebezpečno. Poslední věc, která mi ještě zbyla z domova, byl můj klobouk. Jenže šljapa – rusky klobouk – to byla obrovská vzácnost. V noci mě jednou obstoupilo pět asi šestnáctiletých kluků a o klobouk si řekli. No co, měl jsem se nechat zmrzačit? Dal jsem jim klobouk a z ubytovny se zakrátko přestěhoval do soukromého podnájmu.“

V létě panovala v Kazachstánu vedra, na slunci teploměr ukazoval 63 stupňů Celsia. Pracovalo se tedy ráno a na polední vedro vedoucí své podřízené pouštěl pryč – osvěžení hledali v chladivé říčce přitékající ze svahů Pamíru.

„Já jsem se tam rychle spravoval. Nebyl problém najíst se surového cukru, ale nesměl se vynášet s sebou. … Cukru se dalo najíst, melasa byla v jámě velké jak půl fotbalového hřiště. Zkoušel jsem i surovou cukrovou řepu, ale to nebylo dobré.“ Dobré chuti řepy dosáhl pečením v horkém popelu. „Já jsem se spravil z těch asi 40 kilo, co jsem odcházel z toho lágru, na 65 během asi 3–4 měsíců.“

Výsadkářem

Čechoslováci v Džambulu zjistili, že ve městě působí „sociální skupina československé armády“, takže se začali zajímat o přijetí do Svobodovy jednotky. Po roce stráveném v Kazachstánu proběhla již přijímací procedura do armády úspěšně a vojín Popovič byl po krátkém výcviku v Buzuluku (od září 1943) nasazen při osvobozování Kyjeva. Poté byl ještě krátce vrácen do Buzuluku. „Podrobil jsem se lékařské prohlídce a začátkem ledna 1944 část z nás naložili do vlaku a vyjeli jsme směrem na západ. Celou tu dobu jsme si mysleli, že budeme znova nasazeni na frontě. Když jsme dojeli do cílové stanice, viděli jsme všude československé uniformy a v nich kluky mluvící slovensky. Byli to bývalí příslušníci tzv. rychlej divízie Slovenského štátu, kteří přeběhli frontu a prodělávali letecký a paradesantní výcvik. Takhle jsem se dozvěděl, že se budu v Jefremově cvičit na parašutistu.“

Výcvik byl náročný, ale nálada a vztahy v mužstvu panovaly výborné. V dobrém pan Popovič vzpomíná na podporučíka Muchu, četaře Denise a jiné.

Budu řidičem tanku!

Po mnoha skocích z můstku přišly seskoky z gondoly pod balonem. Příjemnější ovšem bylo skákat z letadla. Ale při jednom tréninkovém seskoku se panu Antonínu Popovičovi ozval zdravotní problém: „Všechno běželo dobře, až jednou jsem pocítil palčivou bolest v třísle. Doktor mi řekl, že mám kýlu a že musím být z paradesantního výcviku odvolán a převelen jinam.“ Pan Popovič se snažil vyjednat operaci, ale doktor mu sdělil, že jej nemá ani čím zašít, neboť „všechno jde na frontu. Dostal jsem papírek k budoucí 3. brigádě. Když jsem tam šel, byl jsem dost nespokojený. Říkal jsem si, že mě tam dají do skladu, že budu překládat onuce a nebudu mít po válce co vyprávět. Po cestě jsem zahlédl dva tanky s našimi vojáky. Papírek jsem roztrhal, zahodil a šel jsem k veliteli tankového praporu s žádostí o zařazení. On samozřejmě nevěděl, že mám kýlu. Ptal se mě, čím budu, tak jsem mu bez rozmýšlení odpověděl – řidičem tanku.“

Znovu ve škole

Ani u tankového praporu se Antonín Popovič zprvu dlouho neohřál. Po krátkém základním výcviku byl vybrán pro absolvování tankového učiliště v Saratově. „Nevím, proč mě tam vybrali. Před válkou jsem měl hotových jen šest tříd obecné školy, od dvanácti jsem posluhoval. Začátky v učilišti byly hrozné. Asi po dvou týdnech jsem to neunesl a rozhodl se, že musím pryč, že to nemohu zvládnout. Šel jsem za velitelem a chtěl po něm, aby mě poslal pryč. Že mám kýlu jsem samozřejmě říct nemohl. Tak jsem přiznal barvu a řekl, že jsem prostě ve škole nemožný a že se stydím i před vlastními kamarády. Později se ukázalo, že jsem nebyl zdaleka sám. Rusky jsem uměl celkem dobře, ale když začali přednášet teoretické předměty, myslel jsem, že mluví nějaký Habešan. Velitel mě poslouchal, ale nevyhověl mi. Že prý se do toho musím ponořit a překonat to. Dokonce mi dohodl i doučování, takže jsem pak učením strávil i veškerý volný čas. No a na konci jsem učiliště úspěšně absolvoval.“

Informace o válečném dění v SSSR i např. v Československu získávali od osvětářů a z tisku, mj. z Československých listů.

Zraněn na pohřbu

Na frontu se dostal nyní již jako školený tankista na podzim 1944. „Vedle bojových akcí jsme samozřejmě žili i ve volném čase. Bohužel času na zábavu moc nebylo. Často jsme se účastnili poslední rozlučky s padlými spolubojovníky. Dne 17. listopadu 1944 jsme pohřbívali velitele jedné minometné baterie. V momentě, kdy jsme ho u hraniční čáry spouštěli do vykopaného hrobu, spustili Němci tvrdou palbu. Střepina mě zasáhla za ucho a poslední, co jsem vnímal, bylo, jak mi začíná téct krev za límec. Pak mě popadla hned zdravotnice a bleskově ošetřila. Spravilo se to za pár dnů, nebyl to nakonec takový problém.“

Smrt pod tankovým dělem

Značnou část nahrávky věnuje pan Popovič velice podrobnému líčení činnosti 3. dělostřeleckého pluku: „Na území osvobozovaného Polska dostal můj tankový oddíl úkol předstírat přípravy k útoku. Dostali jsme k tomu i tank, který měl již neovladatelnou dělovou věž. Úkol jsme během noci úspěšně splnili a těsně před úsvitem se vydali na cestu zpět na základnu. Já jsem jel ve předu a najednou za sebou vidím, že nám chybí právě ten tank s neovladatelnou věží. Vydali jsme se po cestě zpátky a našli ho převrácený v příkopě. Na tanku byli dva samopalníci. Jeden během havárie seskočil a hned mi hlásil, že ten druhý byl taky na tanku a že se přivázal ke kanónu, aby v případě spánku nespadl. Začali jsme ho hledat a ozvalo se: ‚Kamarádi, pomoc!‘ Objevili jsme ho přitisknutého napříč kanónem k zemi. Nemohli jsme se k němu vůbec dostat, snažili jsme se prokopat, ale nešlo nám to. Bylo hrozné neustále ho slyšet volat o pomoc. Nakonec se nám ho povedlo odvázat od děla a tank jsme vrátili zpět na silnici. Chlapce jsme odnesli do nejbližší chaloupky a poslali jsme pro posádkového doktora. Za nějaký čas přišel dr. Valenta, prohlédl ho a řekl nám, že je přeražená mícha. Zraněný voják byl hrozně rád, že je tam doktor. Ochotně přijal injekci na utišení bolesti a poprosil mě o cigaretu. Dal jsem mu ji, on párkrát zatáhl, ani ne v polovině cigaretu pustil a doktor nám řekl, že je konec. Jsou to hrozné vzpomínky.“

Krutá vzpomínka

„Během jara 1945 jsme osvobozovali část severní Moravy. V jedné vesnici jsem uvízl s tankem v úkrytu za některým z domků. Nemohl jsem vyjet dál, protože jsem věděl, že bych se dostal pod palbu připraveného německého děla. Vešel jsem do domku, kde stála u okna jeho obyvatelka paní Dembeková. Pozdravil jsem ji, ale ona mi vůbec neodpověděla a neustále upřeně zírala na zahradu – leželi tam zastřelení její švagr se synem.“

Do Prahy

Když se jednotka pana Popoviče dozvěděla o vypuknutí Pražského povstání, rychle zamířila k hlavnímu městu. Přes Čáslav dorazila 12. května 1945 do Dolních Měcholup. Dne 17. května se její členové zúčastnili vojenské přehlídky: „Hrdost, pýcha, dojetí, radost!“ V Praze se setkal s bratrancem, s nímž utíkal do SSSR. Ten panu Popovičovi oznámil smrt otce v maďarském lágru, kam jej zavřeli kvůli Antonínově emigraci, a také smrt jednoho z bratrů.

Vztahy k vojákům ostatních národů

Vojáci všech spojeneckých národů byli stejné protihitlerovské „víry. Ale každý jsme měl strach. Čím byl úkol těžší, tím byl strach větší. Já bych to srovnal s trémou. To je asi uvědomění si míry odpovědnosti.“

Po válce

Prvním úkolem bylo pro pana Popoviče dodělat si střední školu. V armádě chtěl zůstat a bez vzdělání to nebylo možné. K přijetí na gymnázium mu pomohl doklad o absolvování tankového učiliště. Maturoval na gymnáziu ve Svitavách. Další kariéra jej zavedla na různá armádní místa, na vojenské školy i na ministerstvo obrany. Pan Popovič dosáhl hodnosti plukovníka, je držitelem řady vyznamenání. V důchodu je od 1. března 1980.

Poselství

„Lidé musí vědět, že válku rozpoutalo hitlerovské Německo. To je alfou a omegou pro občany České republiky.“ Pan Popovič má pocit, že dnes sílí tlak na obracení historie naruby, že jsou například heroizováni němečtí vojáci a velitelé.