Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Nidžar Džana Popović (* 1950)

• narozena 13. března 1950 v Sarajevu

• v letech 1968 až 1975 studovala elektrotechnickou fakultu v Sarajevu

• v roce 1977 se vdala za strojního inženýra Slobodana Popoviće, ten v roce 2010 zemřel v Praze

• v letech 1975 až 1992 pracovala ve společnosti Energoinvest v Sarajevu

• od dubna do 26. listopadu 1992 žila v obléhaném Sarajevu

• 26. listopadu 1992 odjela ze Sarajeva do Československa

• v letech 1992 až 1994 přechodně žila v humanitárních centrech Kupařovice a Ivančice u Brna

• v roce 1994 se přestěhovala do Prahy

• v letech 1994 až 2022 byla sociální pracovnicí v Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU)

Žili jsme všichni společně

Nidžar Džana Popović se narodila 13. března 1950 v Sarajevu v bývalé Jugoslávii. „Moje mládí bylo krásný, bezstarostný. Žili jsme tam všichni společně, mezi těmi etniky nebyl vůbec žádný rozdíl.“ Nidžar měla širokou rodinu a její členové příslušeli k různým náboženstvím a slavili společně svátky ze všech těchto kultur.  „Moje rodina se skládá z lidí všech náboženství i ateistů.“

Prázdniny trávila Nidžar se svými bratranci a sestřenicemi u dědečka, který měl veliký dům s krásnou zahradou nedaleko řeky. Na tyto prázdniny strašně ráda vzpomíná. Nidžar měla sestru a rodiče je obě často brali na túry do hor a několik týdnů každý rok trávili v sousedním Chorvatsku u moře.

Po střední škole nastoupila Nidžar na univerzitu, kde studovala elektrotechniku. Tam se také seznámila se svým budoucím manželem. Po absolvování vysoké školy nastoupila do práce jako projektantka automatizací energetických a průmyslových procesů. Tím se živila osmnáct let a velmi jí to bavilo.

 

Věřili jsme v ten život, co jsme znali před tím

V roce 1980 se Nidžar narodila dcera. V tom samém roce zemřel prezident Jugoslávie Josip Broz Tito. Po jeho smrti začal dlouhý proces rozpadu Jugoslávie na jednotlivé republiky. V zemích se začal budovat nacionalismus a situace eskalovala na začátku 90. let. V roce 1991 vyhlásilo nezávislost Slovinsko.

V březnu 1992 se konalo v Bosně a Hercegovině referendum o nezávislosti a 90 % obyvatel se vyjádřilo pro odtržení od federace. Nezávislost Bosny a Hercegoviny byla 6. dubna potvrzena ze strany OSN. V tu dobu už však začala válka, která se výrazně dotkla hlavního města Sarajeva. To bylo obklíčeno jugoslávskou armádou a začalo odstřelování. „My jsme do poslední chvíle věřili, že se to nestane. Byly organizovány společenské akce obyvatel a věřili jsme ve společný život, který jsme znali před tím.“

 

Zázrakem jsem přežila

Život v Sarajevu se ze dne na den změnil v peklo. Město bylo obléháno a vojáci odstřelovali z okolních kopců ulice. V paneláku, kde Nidžar s rodinou bydlela, nebyli kryty a tak si vybudovali se sousedy zázemí ve sklepě. Ve dnech relativního bezpečí zůstávali v bytech, a když odstřelování gradovalo, tak se přestěhovali na pár dní do sklepů. „V bytě už jsme nespali v postelích, ale v koutku na podlaze.“

Hned zezačátku obléhání Sarajeva se v celém městě vypnula elektřina. Nebylo tedy jak topit ani vařit. Před panelákem, kde Nidžar bydlela, si sousedé vybudovali jeden komunitní vařič, u kterého se střídali při přípravě jídla. V září 1992 slavila Nidžar sestra narozeniny a měli dorazit na návštěvu. Nidžar šla chystat na vařič kávu. Něco zapomněla v domě a chtěla si pro to dojít. „V tu chvíli, kdy jsem vstoupila na chodbu, tak před ten hořák spadl granát a v tu chvíli zemřeli dva sousedi a já jsem to úplně zázrakem přežila.“

 

Byli jsme jako jedna duše

Sousedé v paneláku si všemožně pomáhali a Nidžar nevzpomíná na žádné konflikty, které by mezi nimi vznikaly. „Se sousedy jsme v ten moment byli jako jedna rodina, jedna duše. Šlo o život a všichni jsme chtěli přežít.“ Největším problémem bylo shánění vody. V blízkosti domu bylo přírodní pítko, ke kterému vždy musel někdo z domu dojít pro vodu. „To místo bylo ale odstřelováno. Když šel člověk pro vodu, tak nikdy nevěděl, jestli se vrátí.“

Dny strávené ve sklepě se snažili zaplnit praktickými činnostmi a hraním s dětmi, aby se nemuseli tolik soustředit na všudypřítomný strach. „Hlavně jsme si hráli s dětmi, aby je přešel ten strach a úzkost. I jim to změnilo život a v podstatě ho to učinilo nesnesitelným.“ Nidžařina dcera oslavila ve sklepě i své dvanácté narozeniny. „Alespoň na chvíli jsme všichni s dětmi připadali šťastní.“

 

Nemocnice byla pořád bombardována

Především zezačátku obléhání byl obrovský problém se zásobováním. Když rodinám došly zásoby a sousedé už si neměli čím vypomáhat, tak bylo potřeba nakupovat potraviny. To bylo v Sarajevu možné na trhu, kde ale bylo jídlo neuvěřitelně drahé. „Zelí se prodávalo na listy a jeden list stál marku.“ V červnu převzala OSN správu nad sarajevským letištěm a na něj byla zavážena humanitární pomoc, tedy mimo jiné potravinové balíčky.

Na podzim začaly Nidžar trápit zdravotní problémy a musela odejít do nemocnice.  „V nemocnici mi říkali, že bych měla jít na operaci a já jsem se bála, protože nemocnice byla pořád bombardována.“ Nidžar také věděla, že rekonvalescenci po operaci by musela strávit ve sklepě a bála se možných následků. „Dozvěděla jsem se, že autobus Červeného kříže odveze obyvatele, kteří jsou nemocní a musí podstoupit nějaký zdravotní zákrok.“ Nidžar se do tohoto autobusu přihlásila a získala v něm místo i se svou dcerou.

 

Změnily se předpisy

Autobus, kterým Nidžar 26. listopadu 1992 opustila Sarajevo, jel v konvoji zorganizovaným českou ambasádou v Sarajevu. „Ta dostala pozvání od české vlády, aby přivezla 360 matek s dětmi.“ Nidžar se měla z konvoje odpojit v Záhřebu, kde by podstoupila operaci. „Ta cesta byla příšerná. Několik dní jsme se snažili opustit Sarajevo, ale vždycky nám to bylo znemožněno bombardováním města.“

Cesta z okupovaného města byla velmi složitá. Trasa k chorvatským hranicím, která je přibližně tři sta kilometrů dlouhá, zabrala konvoji dva dny a noc, protože museli neustále zastavovat na barikádách a podstupovat kontroly. „Na té chorvatská hranici se nějak změnily předpisy a mě chybělo razítko. Nemohla jsem najednou jet do Chorvatska.“

 

Můžete zůstat u nás

Nidžar byla náhle v zoufalé situaci. Nacházela se daleko od svého muže a zbytku rodiny a musela se rozhodnout, co dál, když na operaci do Záhřebu jet nemůže. V ten moment měla štěstí, že se její autobus připojil ke konvoji do České republiky. Lidé z české ambasády jí navrhli možnost, aby s dcerou odjela do Česka. „Já jsem se měla v tu chvíli rozhodnout, jestli počkám, až se vyřídí ty formality a pojedu do Záhřebu a nebo pojedu do Prahy.“

V rozhodování jí tehdy pomohla i vzpomínka na Čechoslováky, se kterými se setkala v srpnu 1968 v Chorvatsku. „Hodně Čechů bylo u nás na prázdninách u moře a začali brečet, že je válka a my jsme byli vyděšení. A vzpomínám si, že moje máma utěšovala ty rodiny: ,Nebojte se, vy se nemusíte vrátit do války, vy můžete zůstat u nás.‘“ Nidžar si říkala, že když se tehdy oni postarali o československé občany, tak nyní se stejně postarají o ní a o dceru.

Nakonec se tedy Nidžar s dcerou vydali do Prahy spolu s ostatními matkami a dětmi. „Nikdo nevěděl z mé rodiny, že jedu do České republiky... V tom autobuse to bylo velmi psychicky náročný. V Sarajevu zůstal můj manžel a celá moje rodina a nevěděla jsem, jestli tam přežijí a já se vrátím.“

 

Alespoň žiji v tak krásném městě

Po příjezdu do České republiky byla Nidžar spolu s ostatními převezena do uprchlického tábora Červený újezd u Bíliny. „Bylo to pro mě něco strašnýho. Tam jsme strávili týden a pak jsme odjeli do Brna do malé vesnice Želice, kde pro nás byla zřízeno humanitární centrum.“ Tam strávili následující rok a po té byli převezeni do Ivančic. „První město v České republice, které jsem viděla bylo Brno.“

V létě 1993 se Nidžar poprvé podívala do Prahy, kde už s dcerou zůstala bydlet. „To bylo nádherný město a Praha mě ohromila. Dodnes mám pocit, že žiju v nádherným městě. Když mi život toho tolik vzal, tak mi dal alespoň něco a to, abych žila v takovým krásným městě jako je Praha.“

 

Neměla jsem sílu se vrátit

V uprchlickém táboře se Nidžar seznámila s pracovníky Organizace pro pomoc uprchlíkům, kteří tam za nimi docházeli. „Poskytovali nám psychologickou, materiální a další pomoc.“ Organizace se snažila uprchlíkům zajistit práci a nabízela jim možnost vytvořit si dílny ruční práce. Nidžar se této možnosti práce chytla a začala organizovat dílny. Po nějaké době dostala nabídku, aby koordinovala dílny ve všech uprchlických táborech v republice. Od září 1994 pak začala pracovat přímo v organizaci.

V Česku už se tedy Nidžar nevrátila do svého původního zaměstnání. „Po té už jsem neměla sílu se vrátit do svého povolání, protože jsem začala přemýšlet o životě jinak.“ Nidžar tedy začala jako sociální pracovnice pomáhat lidem, kteří jsou v podobné situaci jako byla ona v 90. letech a přicházejí do Česka, protože jejich země je pro život nebezpečná. „Nejvíc mě dělá smutnou současná situace v České republice vůči migrantům a uprchlíkům. Když si vzpomenu, jak jsme tu byli přijatí a jak nám lidé pomáhali a teď nejsme schopní pomoct jiným dětem, které to potřebují  a které nás o to žádají.“

 

Třeba nás tu nikdo nechtěl

Nidžar zůstala v České republice žít již natrvalo. „Stýská se mi po tom, jak jsme žili. Ten život současný je hezký, ale jiný.“ S manželem se setkala až po konci války v Jugoslávii. „Ani jeden jsme si nemysleli, že to bude dalších pět let, co se neuvidíme. Čekali jsme, že ta válka musí brzy skončit.“ V současnosti může už jezdit každý rok za svou rodinou do Sarajeva.

Dnes je Nidžar Džana Popović již v důchodu. V Česku nakonec žije spokojený život, ale trauma z toho, co musela prožít, si nese dodnes. „Ten samý začátek války a to jak ta válka zničila můj život a životy mých blízkých a to jak se ten nacionalismus najednou zjevil a byl důležitější než cokoliv jiného, to jsem nikdy nepochopila. To je něco, co furt bolí.“

Tím, že se Nidžar dodnes pohybuje v prostředí, které pomáhá uprchlíkům, tak velmi silně vnímá českou neochotu se podílet na přijímání uprchlíků z války v Sýrii. „Někdy si myslím, že třeba ani nás nepřijímali tak vřele. Třeba jsme si to jenom mysleli, protože jsme přišli z té války a neuměli jsme jazyk. Třeba nás tu nikdo nechtěl v České republice.“

 

Pozn. redakce: příběh zpracovaný na základě nahrávky z projektu Příběhy našich sousedů neprošel jazykovou korekturou.