Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Nidžar Džana Popović (* 1950)

• narozena 13. března 1950 v Sarajevu

• v letech 1968 až 1975 studovala elektrotechnickou fakultu v Sarajevu

• v roce 1977 se vdala za strojního inženýra Slobodana Popoviće, ten v roce 2010 zemřel v Praze

• v letech 1975 až 1992 pracovala ve společnosti Energoinvest v Sarajevu

• od dubna do 26. listopadu 1992 žila v obléhaném Sarajevu

• 26. listopadu 1992 odjela ze Sarajeva do Československa

• v letech 1992 až 1994 přechodně žila v humanitárních centrech Kupařovice a Ivančice u Brna

• v roce 1994 se přestěhovala do Prahy

• v letech 1994 až 2022 byla sociální pracovnicí v Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU)

Během ostřelování Sarajeva musela Nidžar Džana Popović každý den zvládnout pěšky šest kilometrů dlouhou cestu ze svého domova do práce v centru města. S hrůzou vzpomíná, jak to bylo životu nebezpečné. Ve válce strávila půl roku, poté se z ní stala uprchlice. 26. listopadu 1992 se jí podařilo opustit obležené Sarajevo a přijet do České republiky. „Život je vlastně pořád buď šťastný, nebo nešťastný. V podstatě říkám, že mám dva životy. V prvním jsem bydlela v Sarajevu, byla jsem elektroinženýrka a zastávala jsem vedoucí funkce. V tom druhém jsem uprchlice, sociální pracovnice a žiju v Praze. Změnila jsem profesi i bydliště,“ říká. 

Bolí to, když člověk vidí, jak to bylo kdysi a jak je to dnes

Vyrůstala v padesátých letech v Sarajevu. I když část její rodiny byli věřící muslimové, rodiče ji a její mladší sestru vychovali v duchu moderní Jugoslávie, víra se nepraktikovala. Matka Enisa a otec Šibahudin byli komunisté a za války bojovali v řadách Titových partyzánů proti fašistům. „Měla jsem šťastné dětství a mládí,“ říká a s láskou vzpomíná na dobu studií na elektrotechnické fakultě, kam se dostala v roce 1968: „Hodně jsem se učila, ale i bavila, v Sarajevu zábava nechyběla. Hodně se ale i sportovalo, chodili jsme na zápasy, fandili kolegům. Také jsem cestovala po Jugoslávii, pravidelně každé léto k moři, ale i do dalších částí země.“ Podotýká, že se do Bosny, kde strávila půlku svého života, dodnes ráda vrací: „Žijí tam mí příbuzní a přátelé, je tam dobré jídlo a hezké počasí. Ale pro ty, kteří tam žijí, je problém, že nejsou pracovní příležitosti a tím pádem ani perspektiva do budoucna pro mladé lidi. Je mi to líto,“ říká Nidžar Popović, která dnes žije v Praze.

Být ve straně nebylo podmínkou úspěchu

Hned po studiích získala zaměstnání v jednom z největších jugoslávských podniků. Sarajevský Energoinvest tehdy stavěl po celém světě. Pracovala tam 18 let: „Jen jsem měnila pozice podle zkušeností a odbornosti. Začínala jsem jako projektantka automatických procesů. Zajímavé je, že jako jeden z projektů jsem dělala automatizaci pivovaru v Plzni,“ vypráví.

Poté, co se vdala za Slobodana Popoviće a po narození dcery v roce 1980, absolvovala rekvalifikaci. Vystudovala projektový management a dostala se na vedoucí pozici ve firmě. Angažovala se také hodně v podnikovém odborovém svazu, který se, jak říká, těšil velkému respektu. Byla v komunistické straně, ale zdůrazňuje, že členství nebylo podmínkou úspěchu: „Pokud jste byl odborníkem ve svém oboru, o práci jste nikdy neměl nouzi. Později, když Jugoslávie zanikla, jsem slyšela i jiné názory, ale já jsem nic takového nezaznamenala.“ Také zdůrazňuje, že se nikdy nesetkala s nacionalismem nebo náboženskou diskriminací: „Manžel byl z pravoslavné rodiny, ale to pro nás nemělo žádný význam. Tenkrát se lidé brali bez ohledu na náboženství.“

V Praze se pokoušela vrátit ke svému původnímu povolání, ale když zjistila, že po osmnáctileté pracovní zkušenosti musí začít od začátku, od toho upustila: “Už jsem po všech těch životních kotrmelcích na to neměla sílu,“ říká.

Po smrti Tita už nic nebylo jako dřív

„Když Tito zemřel, hodně mě to zasáhlo. Všichni byli smutní, bylo to těžké období. Poté už nic nebylo jako dřív,“ vzpomíná na rok 1980 Nidžar Popović. Problémy mezi národy začaly ale později, s odtržením Slovinska a Chorvatska v roce 1991. Nidžar říká: “U nás se mluvilo o tom, že nejsme stát a že by se Bosna měla rozdělit mezi národy, a také i o různých dalších možnostech. Já a moje rodina jsme patřili k těm, kteří věřili, že budeme moci i nadále žít všichni společně, a na podporu toho jsem se účastnila demonstrací. Chodili jsme kolem mešity, synagogy, katolického i pravoslavného kostela, abychom dali najevo, že nás nic nerozdělí,“ vzpomíná na dobu před začátkem války v roce 1992. Dodává ale, že rostoucí národnostní nevraživost se na fungování Energoinvestu neprojevila: „Potřebovali jsme odborníky, abychom práci dodělali, měli jsme ten vyšší cíl.“ Zdůrazňuje také, že i v domě na sídlišti, kde s rodinou bydlela, spolu sousedé vycházeli dobře. I poté, co se v Sarajevu začalo střílet.

Člověk se za každých okolností může něčemu naučit

Válka v Bosně a Hercegovině začala 6.dubna 1992 po řadě dřívějších násilných incidentů. Sarajevo bylo obklíčeno a ostřelováno. „Mrakodrap Energoinvestu byl mezi prvními bombardován a zapálen,“ vypráví Nidžar Popović a vzpomíná, jak proto musela každý den zvládnout pěšky šest kilometrů dlouhou cestu do kanceláře v centru města. “Vyjdete z domu a nevíte, jestli se tam ještě někdy vrátíte,“ vzpomíná na šest měsíců strávených ve válečném Sarajevu. Nebyla v bezpečí ani v domě, ve kterém s rodinou žila, jelikož poblíž stála budova televize, která byla terčem častého ostřelování. „Vyklidili jsme sklepy a postavili tam postele pro děti. Vymýšleli jsme různé aktivity, abychom je zabavili. Vzpomínám, jak jsem je učila šít a vyšívat. Moje dcera si vyrobila dvě hračky – pejska a kočičku, a celý život je má u sebe. Později, když vyrostla, jí hračky připomínaly, že se člověk za každých okolností může něčemu naučit a něco hezkého vyrobit. Dnes si s těmito hračkami hraje její dcera,“ říká Nidžar Popović.

Sporák na dřevo nám zachránil život

Vzpomíná, že když se dodávky jídla do Sarajeva pozastavily, pomalu jim docházely potraviny: “Elektřinu jsme měli jen občas a zásoby jídla v mrazáku se proto zkazily. Na trhu bylo vše předražené. Zelí se prodávalo po listech, jeden stál jednu německou marku,“ vypráví Nidžar Popović a dodává, že jídlo, které občas přiváželi vojáci mírové mise UNPROFOR, se mezi sousedy spravedlivě rozdělovalo. Vařilo se venku na společném sporáku na dřevo a jak říká, díky němu přežili: „Topili jsme, čím se dalo. Dřevo jsme kupovali na trhu a v okolí jsme pokáceli, co jsme našli.“ Když granát trefil vodovodní trubku, zůstali i bez vody, a tak vzpomíná, jak díky sousedovi našli na blízkém kopci starou studnu: „S vodou se šetřilo. Nejdřív se mylo nádobí nebo se vypralo prádlo, pak podlaha a nakonec se ta voda využila na splachování záchodu,“ říká Nidžar Popović a vzpomíná, jak byli lidé vynalézaví: „Když došly svíčky, dali jsme do sklenic olej, většinou ze zaparkovaných aut, a do něj jsme namáčeli tkaničku, kterou jsme zapalovali.“

Zázrakem jsem přežila

„Kvůli bezpečnosti jsme spali v bytě na podlaze, a když bylo nejhůř, byli jsme ve sklepě,“ vypráví pamětnice, která ve válečném Sarajevu pobývala od dubna do listopadu roku 1992. Vzpomíná, jak na okna dávali matrace jako ochranu před střepy a granáty: „Bylo 1. září 1992 a sestra, která s manželem a dcerou utekla ze svého bytu a bydlela u nás, měla narozeniny. Chtěla jsem jí udělat kávu a něco k jídlu a šla jsem se zeptat, kdy bude sporák volný. Soused, co dělal rozvrh, mi řekl, že na to mám 20 minut, a tak jsem rychle běžela zpátky vzít si věci. Další soused, který právě vycházel z domu, udělal dva kroky zpět a pustil mě dovnitř. To mi zachránilo život, protože v tu chvíli vybuchl granát, čtyři lidé byli zranění, všechno sklo rozbité, střepy vletěly do bytu. Jen díky matraci na okně se sestra a ostatní zachránili. Spali na podlaze a matrace je zakryla.“

Rozhodnutí stát se uprchlíkem

Na podzim začala mít Nidžar Popović zdravotní problémy a musela podstoupit operaci. Vzpomíná, jak zažila ostřelování granáty v nemocnici, kam šla na poslední předoperační vyšetření: „Pamatuji si to svištění... bylo to strašné, i přesto, že ty prostory byly pod zemí. Když jsem si uvědomila, že i pokud přežijete operaci, může vás zabít granát, že vás tam nikdo nemůže navštívit a že bych se musela zotavovat ve sklepě, s manželem jsme se dohodli, že odjedu na operaci do Chorvatska. I s dcerou.“ Vízum jí obstarala kmotra ze Splitu a pomohla, aby ji přijali do záhřebské nemocnice. Rodné město opustila po několika nezdařených pokusech 26. listopadu 1992 spolu s 360 matkami s dětmi, které byly českou vládou pozvány do České republiky, aby zde zůstaly až do konce války. Cestu šesti autobusy zorganizovala První dětská ambasáda, která působila v Bosně i před válkou, jak říká Džana Popović. Další cestující byli nemocní lidé, kteří jeli na léčení do Chorvatska autobusem Červeného kříže. V něm byla i ona a její dvanáctiletá dcera. Když ale po dvou dnech dojely na hranici s Chorvatskem, dál nemohly. „Nám, kteří jsme jeli na léčení, chybělo důležité razítko,“ říká a dodává, že se v tu chvíli musela rozhodnout, zda zůstat na hranici v karanténě a čekat, než jí kamarádi ze Splitu pomohou, nebo přijmout pozvání české vlády a pokračovat v cestě s ostatními matkami a dětmi do ČR. “Zdálo se mi, že je lepší odejít než zůstat s malým dítětem v Bosně, ve válce. Tím jsem rozhodla o svém osudu i o osudu své dcery. Stali se z nás uprchlíci, což jsem si tehdy neuvědomovala. Bylo to těžké rozhodnutí, protože nikdo z mojí rodiny nevěděl, kde jsme. Můj manžel se o tom dozvěděl až po třech měsících přes radioamatéry z Brna,“ vzpomíná.

Svého rozhodnutí nelituje: „Tady se mi dostalo veškeré lékařské péče. Na operaci jsem ale počkala, dokud v listopadu 1995 nepřijel manžel, protože kdyby se mi náhodou něco stalo, neměla bych komu svěřit dítě,“ podotýká. Poté přes mezinárodní humanitární organizaci Adra posílala do Sarajeva rodině balíky s jídlem, poštu i přes Červený kříž. „Byla to obrovská pomoc, hodně to znamenalo pro nás a hlavně pro lidi v Sarajevu,“ říká.

Věřili jsme, že se do roka vrátíme domů

Po pár dnech strávených v uprchlickém táboře byla s ostatními umístěna nejprve v humanitárním centru v obci Kupařovice a poté v Ivančicích u Brna. Mohli se volně pohybovat. Místní zpočátku neměli pochopení pro jejich situaci, ale postupem času přece jen vznikala i přátelství, jak vzpomíná Nidžar Popović a dodává, že překážkou byla neznalost jazyka a zvyků na obou stranách. Na pokoji bydlela s dcerou a ještě jednou maminkou s dvěma dětmi: „Po nocích jsme poslouchali rozhlas a skoro vůbec nespali. Žili jsme ve strachu o rodinu a stále jsme doufali, že ve zprávách uslyšíme, že válka skončila.“ Věřili, že do roka budou zpátky doma.

Během dne se především snažila pomoci dceři zvládnout školní učivo: „Největší problém byla čeština, a tak jsem jí pomáhala se slovíčky, překládala a vysvětlovala.“ Stejně jako ostatní matky z centra chodila na kurz češtiny, kterou se, jak říká, učí dodnes: „A pořád dělám chyby!“

Díky statusu dočasné ochrany mohli uprchlíci z Bosny pracovat: “Dělala jsem různé věci, ale také jsem se učila,“ vypráví Nidžar Popović, která později díky Organizaci pro pomoc uprchlíkům organizovala v centru dílnu ručních prací. „Protože byla velmi úspěšná, nabídli mi dělat to i v jiných centrech a nakonec mě i zaměstnali,“ říká. Vyráběli všechno – od koberců po háčkované věci, které se pak prodávaly na benefičních akcích. „Pletlo se i pro módní návrháře, byla to krásná práce,“ vzpomíná. Muži vyráběli dřevěný nábytek, který pak mohli vzít s sebou do Bosny: “Po skončení války se zhruba 150 lidí organizovaně vrátilo díky vládnímu programu repatriace. Další se vraceli tak různě, záleželo na jejich rodinné situaci. Já jsem se vrátit nechtěla, už jsem neměla kam. Do mé staré práce by mě stejně nevzali.“

Naše práce měla smysl

V humanitárních centrech pracovala převážně s ženami a časem začala řešit i jejich problémy. „Snažila jsem se jim ulehčit život v podmínkách, které si žádná z nich nepřála,“ zdůrazňuje. Nakonec se z ní stala sociální pracovnice: „Uvědomila jsem si, že mnoho žen je na své muže velmi vázáno a nejsou schopné se samostatně rozhodovat. Ten náš narušený psychický stav to ještě ztížil.“ Po absolvování několika kurzů vystudovala semestr mezinárodního azylového práva na fakultě právních studií v Karlových Varech a po vstupu České republiky do EU se stala koordinátorkou velkých projektů. Jako zaměstnankyně Organizace pro pomoc uprchlíkům léta pomáhala najít cestu do nového života lidem, kteří se stali oběťmi porušování lidských práv, nebo migrantům, kteří se snažili integrovat v České republice: “Ta práce mě hodně naplňovala a byla mi blízká tím, co jsem sama prožila.“ Za práci věnovanou ženám – uprchlicím získala v roce 2003 celosvětové ocenění UNHCR.

Dnes (2023) má největší radost z toho, když vidí, že děti uprchlíků jsou nejen plně integrovány do zdejší společnosti, ale také jsou velmi úspěšné: “Zastávají i vysoké pozice, jak v Česku, tak i v cizině. Stálo to za to, bojovat a podporovat děti. Naše práce měla smysl,“ zdůrazňuje Nidžar Džana Popović, jejíž dcera Sanja, vystudovaná manažerka, s rodinou žije a pracuje v Holandsku.

Pro mě je důležité někam patřit

„Za dcerou se do Rotterdamu nebudu stěhovat, neumím si představit, že bych zase někde začínala od začátku,“ říká Nidžar Popović a podotýká, že člověk potřebuje deset let, aby se plně integroval do nějaké společnosti. „Dnes mladí lidé pořád cestují, mění prostředí. Je ‚in‘ být globálním občanem, ale nevím, jestli je to štěstí. Nemám takovou zkušenost. Pro mě je důležité někam patřit. Vím, odkud jsem, v Bosně jsem strávila půlku života a nemůžu na to zapomenout, i když se tady už cítím jako doma,“ uzavírá své vyprávění.