Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Pořízek (* 1958)

• narozen 25. ledna 1958 ve Vavřinci

• prarodiče byli perzekvovanými živnostníky, matka pak nemohla učit

• kvůli víře zažíval ve škole posměch spolužáků i učitele, nemohl studovat gymnázium

• v roce 1977 vystudoval Střední průmyslovou školu v Jedovnicích

• působil jako varhaník ve Sloupu, kde čelil tlaku ke spolupráci s StB

• po maturitě nebyl přijat na VŠ do Lipska

• v roce 1982 vystudoval Stavební fakultu, obor Ocelové konstrukce

• na vojně prožil sedm dní ve vězení, z toho tři dny v izolaci

• s vysokoškolským diplomem musel pracovat jako zámečník

• v roce 1985 se oženil s Jaroslavou Blahovou

• v roce 1989 se zúčastnil slavnosti svatořečení Anežky České ve Svatovítské katedrále a velké manifestace na Letenské pláni

• od roku 1989 byl aktivním skautem, založil oddíl a středisko v Blansku

Měl v rodině bývalé živnostníky, pravidelně chodil do kostela na bohoslužby, hrál na varhany, zajímal se o skauting. To všechno předznamenalo problémy s tehdejším režimem v době normalizace. Během základní vojenské služby se kvůli poslechu zahraničních stanic a držení zakázané náboženské literatury dostal do vojenského vězení, kde tři dny prožil v izolaci a strachu v podmínkách připomínajících věznění z 50. let.

Jan Pořízek se narodil 25. ledna 1958 jako prvorozený syn rodičům Ludmile a Janovi Pořízkovým. Dětství prožíval s mladším bratrem Josefem v malé vesnici Vavřinec uprostřed Moravského krasu.

Komunisti se mstili i na vnoučatech

Prarodiče z matčiny strany vlastnili před válkou rodinné řeznictví, o které po roce 1948 po nástupu KSČ k moci přišli. Pamětník tyto události zná jen z vyprávění svých prarodičů žijících s rodinou ve společné domácnosti. Popisuje, jak absurdní bylo, když jim zabavili novou moderní chladírnu od firmy Mráz: „Oni tu chladírnu odvezli na náklaďáku a hodili někde do skladu a už to nikdy nepoužívali.“ Původ z živnostenské rodiny a víra v Boha zapříčinily pronásledování všech generací během čtyřiceti let komunistické vlády: „To bylo to hrozný, že komunisti se mstili na dětech a vnoučatech, to snad žádný jiný režim nedokázal,“ dodává pamětník.

Vychovávat museli prarodiče

Maminka pracovala jako učitelka nejdřív v pohraničí a po návratu v roce 1954 nemohla učit v okolních vesnicích, ale musela denně na kole dojíždět do 17 kilometrů vzdáleného Šebrova. Po narození dětí v roce 1960 dostala dopis od školního inspektora, kterým s ní ukončil pracovní poměr odůvodněný tím, že není záruka její výchovy dětí v pokrokovém duchu. Nakonec mohla pracovat v mateřské škole ve Vavřinci, kde měla jako učitelka na starosti třídu s více než třiceti dětmi. V pozdějších letech se snažili maminku dostat na psychiatrii a zlomit, ale tehdy se jí zastali lékaři a i toto náročné období rodina překonala. Tatínek pracoval v podniku Adast Adamov. Vzhledem k náročné práci rodičů se oběma bratrům víc věnovali prarodiče, na které pamětník vzpomíná s úctou: „S námi žil i postižený strýc, babička měla po všech těch stresech Parkinsonovu nemoc, seděla na vozíčku. Děda, i když byl řezník, nikdy neřekl sprosté slovo. Tam se nespěchalo, hodnoty byly jasně dané, a hlavně se nenaříkalo, ale žilo se.“

Okupace, normalizace a posměch spolužáků

V druhé polovině 60. let se politická situace v Československu začala uvolňovat. Rok 1968 a s ním spojené události prožíval pamětník jako desetileté dítě s rodiči velice intenzivně. Rodina Pořízkova měla na starosti zvonění ve vesnické kapličce a pamětník chodil pravidelně i během vyučování každé poledne zvonit. 21. srpen popisuje takto: „Pamatuju si, že byl krásný den, šli jsme s bratrem pouštět draky. Před obchodem byla fronta lidí a během pár hodin byl obchod prázdný, lidi přijeli i s trakačema.“ Celá vesnice byla popsaná nápisy proti okupantům, rodina to prožívala u rádia i televize a všichni brečeli. Po okupaci napsaly děti dopis pro prezidenta, ale paní učitelka později chtěla, aby na to všichni zapomněli.

Na druhý stupeň základní školy chodil pamětník do nedalekého Sloupu. Pravidelně ministroval při bohoslužbách a hlásil se k víře v Boha, což bylo v době začínající normalizace odvážné. Popis události z roku 1972 z osmé třídy to jen potvrzuje: „Šli jsme na tělocvik, všichni jsme nosili stejné bílé tenisky, děcka mně na ně napsaly Chvála Kristu, Ave Maria, Amen, všude namalovaly kříže.“ Pamětník se cítil dotčeně a tenisky si vzal s sebou na tělocvik. Učitel, který se později stal i okresním inspektorem, se ho nezastal, spíš naopak. Tento negativní zážitek ale vyvážila návštěva místního kněze, který si tenisky nechal a koupil mu jiné.

Na gymnázium takové děti chodit nebudou

Přestože měl pamětník na vysvědčení samé jedničky a všechny předpoklady ke studiu, na gymnázium do Blanska ani do Boskovic se nedostal. Rodiče se snažili zjistit proč. Navštěvovali stranické sekretariáty, školní výbory, ale až v Blansku na OVKSČ (Okresní výbor KSČ) se dozvěděli, že takové děti na gymnázium prostě chodit nebudou. Sloupská kostelnice Aloisie Broušková (jejich rodině zabavili malý hotel ve Sloupě) bývala spolužačkou Josefa Korčáka, tehdejšího předsedy vlády. Nikdo z rodiny netušil, že mu napsala dva osobní dopisy, kde se ostře vyjadřovala k nepřijetí pamětníka na gymnázium. Od komunistů z Blanska se rodiče ještě dozvěděli, že soudruh Korčák je také vyučený soustružník a kam až to dotáhl. Poslední záchranou před nástupem na učňovskou školu se ukázalo otcovo dávné přátelství s ředitelem Střední průmyslové školy v Jedovnicích, kovaným komunistou Josefem Jermolajevem. Návštěvu u ředitele doma, které se pamětník účastnil se svým otcem, popisuje následovně: „Všechny papíry o nepřijetí jsem mu dal, on je před námi roztrhal a řekl: ,Nikdy ses tam nehlásil, na to zapomeň a nikomu to nesmíš říct.‘“

Neprověřen, nepřijat

Strojírenství nebyl obor, který by si pamětník oblíbil, ale problémy na škole neměl a dodnes na ni rád vzpomíná. V roce 1977, ještě před maturitní zkouškou, si podal přihlášku na Vysokou školu polygrafickou do Lipska v Německu. Zkoušky proběhly, ostatní spolužáci už měli vyrozumění o přijetí z jiných škol, ale on zatím žádné. Nakonec přišlo až z Úřadu vlády a znělo: „Neprověřen, nepřijat.“ Jakmile poslali soudruzi z Blanska zpět všechny materiály ohledně jeho osoby, bylo jasné, proč se na žádnou VŠ nemohl dostat. Ředitel průmyslovky byl v době, kdy jeho zástupce vypracovával posudky pro maturanty, nemocný, a tak si ve svém posudku mohl přečíst červeně podtrženou větu: „Rodina je nábožensky založená.“

Nejprve začal pracovat v podniku Metra Blansko, kde díky svému vedoucímu Josefu Kučerovi, varhaníkovi v Ostrově u Macochy, získal dobrý posudek a následně mohl nastoupit na Stavební fakultu do Brna, obor Ocelové konstrukce a mosty. Na pocity po oznámení o přijetí vzpomíná: „Byl jsem nejšťastnější člověk na světě, že jsem se dostal na školu, to vás zalijou takový pocity tepla a vděčnosti, že to prostě není možný.“

Návštěva StB

Od svých 17 let pamětník působil jako hlavní varhaník ve sloupském v kostele a hrál při mších, svatbách i pohřbech. Jednoznačně byl na očích veřejnosti a jeho činnost neušla pozornosti ani StB (Státní bezpečnost). Na setkání s příslušníkem StB, který nejdříve doma vystrašil jeho rodiče, pamětník nikdy nezapomene. Protože měl jako varhaník dokonalý přehled, StB po něm chtěla, aby hlásil počty lidí při bohoslužbách, odkud jezdí autobusy do poutního kostela a jejich SPZ. „Dodneška si vzpomínám, že jsem se najednou prostě nebál. Řekl jsem jim, nezlobte se, já nemám důvod, toto ode mě neuslyšíte. Odpověděli: ,No, jak myslíte‘,“ vypráví pamětník, který tímto spolupráci jednoznačně odmítl, přestože netušil, jaké to může mít v budoucnu následky.

Inženýr zámečníkem

Ve čtvrtém ročníku VŠ dostal nabídku od docenta Bohumila Straky věnovat se dřevěným konstrukcím a pro tento obor se opravdu nadchl. Po dokončení vysoké školy v roce 1982 chtěl nastoupit do Jihomoravských dřevařských závodů, kde o něho měli už po prvním kontaktu veliký zájem. Stačilo bohužel jen negativní vyjádření místní organizace KSČ a čerstvému absolventu stavební fakulty byl titul a pět let studia k ničemu. Nastoupit musel do Strojního podniku v Brně-Líšni jako zámečník za mzdu 8 Kčs na hodinu. Tak rozhodovali soudruzi o osudech lidí, třeba jen na základě jejich názorů a přesvědčení.

Práce, prostředí, ale hlavně spolupracovníků a kvalitních řemeslníků, které poznal během svého působení v podniku, si velice považoval a sám o tom říká: „To byla úžasná škola života, každýmu vysokoškolákovi bych to přál, aby se nikdy nedíval na řemeslníka, který ale umí, přes prsty.“

Sedm dní natvrdo

Pamětníka nijak nepřekvapilo, když v roce 1982 dostal povolávací rozkaz k nástupu vojenské služby ke stavebnímu vojsku – bývalých PTP (pomocné technické prapory). Byl přiřazen jako vedoucí skupiny vojáků pokládající koleje k velkorypadlům v dolech na Mostecku a náročnou práci vykonávali za každého počasí. Ještě během studií musel absolvovat vojenskou katedru, kde procházeli důkladnou přípravou na možnou ofenzivu tím, že studovali mosty postavené v západním Německu. Podle pamětníkových slov se na vojně choval dost lehkovážně, protože poslouchal Hlas Ameriky, Rádio Vatikán nebo četl zakázanou náboženskou literaturu.

Jednou nedostal povolení na vycházku, přesto šel s ostatními na koncert oblíbené skupiny Spirituál kvintet. Co se stalo po návratu do kasáren, popisuje takto: „Měl jsem vypáčenou skříňku, byla tam celá generalita, všechno bylo vysypané na posteli a já jsem se jenom modlil, co z tohoto bude. No, a tak mě zavřeli jako zločince.“ Ráno ho odvezli pod ozbrojeným dozorem ke krajskému odvodnímu prokurátorovi, kde dostal jasné varování. Nepříjemné pocity a velký strach na samotce ve vojenském vězení v Lounech, kam ho potom na tři dny zavřeli, popisuje pamětník s pohnutím v hlase: „Zavřeli mě do sklepa, do kobky, kde byl záchod bez prkýnka, skládací postel, přidělaný stůl, strašně to tam smrdělo a malé okýnko nahoře. Chtěli, abych dostal konečně strach, dostal jsem dvě kousavé deky, přes den jsem nesměl sedět, ležet nebylo na čem, každou hodinu kontrola. V noci jsem musel odevzdat pásek a boty a pustili na mě dvoustovku žárovku.“ Během sedmidenního věznění za ním přišel velitel věznice a chtěl nakreslit zahrádkářskou chatu, a to už byly příjemnější starosti. Zbývající pobyt na vojně se už snažil nedělat problémy, ale při odchodu odmítl podepsat posudek, který nakonec nadřízení upravili.

Podzemní církev a svatba

Po návratu z vojny pracoval v Dřevařských závodech a jeho prvním větším dílem byl návrh objektu vyhořelé Pily v Rájci-Jestřebí. V tomto období pamětník navázal spojení s podzemní církví, kde četl a předával dalším zájemcům zakázanou náboženskou literaturu. Krátce také přemýšlel o studiu teologie a budoucím kněžství, ale po několika tajných přednáškách v bytech se nakonec rozhodl jinak. V roce 1985 se oženil s Jaroslavou Blahovou, kterou poznal při organizování táborů ROH (Revoluční odborové hnutí), kde oba působili jako vedoucí. Postupně se jim narodily tři děti – Anna (1986), Vít (1989) a Jan (1995).

Skautem na celý život

Celoživotní poslání objevil pamětník ve skautském hnutí, které poznal už v dětství koncem 60. let, kdy byl Junák krátce obnoven. Sloupský kostelník Otakar Syka založil v tomto období smíšený oddíl v nedalekých Němčicích a desetiletého Jana skautskou myšlenkou nadchl. Otakar Syka byl politickým vězněm odsouzeným v roce 1949 ke 14 letům vězení za velezradu. Bohužel do skautského oddílu v té době pamětník chodit nemohl, ale odebíral časopisy a hltal každé slovo z knížek Jaroslava Foglara. Všechno se změnilo revolucí v roce 1989, kdy se jako mladý nezkušený skaut ocitl na ustavujícím sněmu v Brně v pavilonu A, na který vzpomíná: „Když jsem tam viděl ty staříky, jak jsou nadšení, tak jsem si říkal, to je úžasný, do toho půjdu. Nakonec se všichni postavili, zvedli ruku a zpívala se skautská hymna a já jsem zjistil, že neznám ani slovo. Tak jsem si říkal, že toto prostě musím dohnat.“ V únoru roku 1990 založil v Blansku skautský křesťanský oddíl Cesta, kterým během 30 let prošly stovky dětí. Později dalším dělením vzniklo osm jiných oddílů blanenského střediska. V roce 2003 založil skautské křesťanské středisko Světla.

Tolik lidí už pohromadě nikdy neuvidím

Událostí v roce 1989 se pamětník účastnil osobně nejen aktivním vylepováním plakátů v Blansku, které příslušníci VB (Veřejná bezpečnost) v noci strhali, ale i přítomností na slavnosti ke svatořečení Anežky České ve Svatovítské katedrále 26. listopadu. Většina se potom přesunula na Letenskou pláň, kde probíhala manifestace, které se zúčastnilo asi půl milionu lidí: „Tolik lidí pohromadě už nikdy neuvidím. My jsme se jenom chvěli, najednou máte pocit, že vám nasadili křídla, že se nemůže nic stát, že všechno bude nádherný a že všichni jsou dobří,“ popisuje pamětník tehdejší atmosféru.

V dalších letech vedl se svou ženou skautský oddíl, byl vůdcem skautského střediska v Blansku, pracoval jako vedoucí stavebního úřadu, učil na Masarykově střední škole v Letovicích a na Střední škole stavebních řemesel v Brně v Bosonohách.

Své vyprávění plné upřímných pocitů, popisů událostí a zajímavých postřehů tento skaut tělem i duší zakončuje několika myšlenkami: „Moje heslo vždycky bylo: ,Svěř Pánu svou cestu a spolehni se na něho.‘ Podstatné je mít moudrost rozlišit, co je důležité, aby se člověk nezabýval blbostma. Když člověk udělá chybu, tak se vždycky zvednout a vidět tu imaginární Boží ruku a prostě se o tu ruku opřít a zvednout se. Dostal jsem nějaké dary a ty musím rozvíjet, a ne plakat nad tím, co se mně nepodařilo. A nikdo nic nikdy nedělejte sami. Vždycky, když se mně něco podařilo a bylo to požehnané, nikdy jsem to nedělal sám.“