Ing. Václav Pošta

„Bylo to skutečně vykořisťování. Výhody byly jen zástěrkou. Výhody byly finanční, bytové anebo rekreační. Nebo to třeba byla možnost koupit si na Den horníků televizi, mrazák, ledničku anebo šusťák. Nikdo si ale neuvědomoval, v jakém prostředí ti lidé... v jakém prostředí my jsme pracovali a za jakých okolností. Ven se dostalo jen minimálně informací ohledně bezpečnosti, ohledně úrazovosti. Takže si myslím, že i v té době si ti lidé ty výdělky a zvýhodnění zasloužili. A myslím si, že by tu práci měl každý zkusit a teprve pak o tom něco říkat.“

„Opět rozhodla maminka. Měl jsem už dokonce povolávací rozkaz k raketovému vojsku. Potřebovali tam měřiče. Byl to velmi pohnutý rok. A když mi přišel ten povolávací rozkaz, říkal jsem si, že bych to zkusil na vysokou školu. Do té doby jsem to odmítal. Měl jsem ve Slaném první lásku, zkrátka jsem odmítal odejít z města. Máti říkala, abychom to na vysokou zkusili. Měl jsem skutečně v životě štěstí, protože v té době se dělaly další pohovory a v tom pohnutém roce brali na vysoké školy všechny. Zkoušky jsem dělal dodatečně a 6. října 1968 jsem nastoupil na vysokou školu. Pamatuji si jako dnes, že jsem vystoupil v Ostravě-Porubě, což je dnes nádraží Ostrava-Svinov. Bylo ráno kolem šesté hodiny. Napadal na mě prach z místní šachty Šverma. Vím, že jsem první týdny v Ostravě trávil u očního. Nebyl jsem zvyklý na takový spad popílku. V tom roce 1968 jsem tedy začal studovat hornicko-geologickou fakultu.“

„Oni [kriminalisté] nám na začátku řekli, že hledají sudy a v těch sudech by měli být postižení, které potřebují najít. Mi se do toho moc nechtělo. Řekli, že ti, kteří to provedli, jsou stále venku, tak jsem si dával podmínky, kdo nás bude neustále hlídat. Věděl jsem, že je to práce na měsíc, na dva, na tři. To není tak, že přijedete, potopíte se a všechno je hotovo. Podařilo se mi na to sehnat robota, ponorku, která se mohla na kabelu spouštět až do hloubky sto padesát metrů. Tím jsem chtěl usnadnit potápěčům ponory. Potápěč totiž může udělat za den jeden, maximálně dva ponory do takové hloubky, protože dekompresní časy jsou dosti dlouhé. A to místo, že se to bude dít pod Žďákovským mostem, se teprve vyvíjelo. Také se musel sehrát tým. Provádělo se to totiž tak, že stlačený vzduch se vháněl potápěčům do jejich potápěčského obleku. Jeli na přetlak, ne na individuální láhve, protože by to bylo problematické kvůli dekompresi. S potápěcím robotem jsme dělali hodně, abychom ušetřili ponory lidí a nedostávali je zdravotně na dno. Postupně se věc vyvíjela. Byli jsme skutečně pod policejní kuratelou, byli jsme hlídaní. Policie byla v celém údolí. My jsme byli pod Žďákovským mostem na velkém pontonu, kde byla veškerá technika. Začalo se mapovat dno. Nejdříve jsme dostali mapy, jak to dno vypadalo před zatopením. Mohli jsme se tedy opřít o některé stavby, které byly zatopeny. Tak jsme se orientovali. Začalo se používat chemické světlo. To, co už bylo prozkoumáno, se nechalo dole ve vodě nasvítit. Postupně jsme našli všechno, včetně lidí v sítech. Bylo mi řečeno, že je to velký úspěch policie.“