„U nás to bylo tak, že první jedl tatínek, potom děti a co zůstalo, to si vzala maminka. Měla to tak v hlavě nastaveno. Snažila se, jak mohla. Do školy chleba s margarínem, na večeři taky. Měli jsme ale to štěstí, že jsme měli ve Spálově u Oder rodinu a oni nám posílali třeba něco ze zabíjačky. A pak děda měl barák a velkou zahradu ve Skrochovicích. Pamatuji, že jsme chodili do Svinova, kde byla hranice. On tam mohl přijet a my také. Tam jsme se setkali a on nám tam mohl něco dát. Taky jsme museli nějaké ovoce dát těm oficírům. Děda choval hodně holuby, takže nám vozil i holuby, králíka, ale nebylo to vždycky.“
"Na Rusy mám špatné vzpomínky, protože oni nevěděli, co to je záchod. Vlezli do postele a močili na matrace. Používali to jako záchod. Bylo to hrozné. Tatínek mi vždycky říkal: 'Jak uslyšíš dunivé kroky, schovej všechny hodiny pod gauč.' Tak já jsem ty hodiny před těmi Rusy schovávala. Pekelný stroj, to bylo u nich kolo. Byli to vojáci, kteří přišli v první linii, taková verbež. Co neukradli, to neměli. Po nich přišli oficíři a to už byli inteligentní lidé. U tatínka potom i šili. Říkali mu, že by měl jít šít do Moskvy, že by tam byl dobře placen."
„Vím, že tatínek poslouchal cizí rozhlas, že poslouchal Londýn. V našem domě za zdí jsme měli esesáka. On byl na frontě, ale bydleli tam jeho rodiče. Jednou přišel na dovolenku, řekl, že to slyší a že nás udá. Ale jeho maminka, paní Hudková, synovi řekla: ‚To nemůžeš udělat, protože to jsou velmi dobří lidé.‘ Potom jsme už neposlouchali rozhlas u nás doma, ale chodili jsme přes nádraží ke známému z Přívozu.“
„Zatroubil alarm a my šli do krytu ve sklepě. Vzala jsem panenku pod paži a konvičku s vodou, protože jsme nevěděli, jak dlouho tam budeme. To se opakovalo několikrát. Chodila jsem do školy na Nádražní třídě, říkalo se jí U hodin. Bylo to poblíž bývalého kina Svoboda. Někdy i několikrát za noc jsme museli do krytu a ráno se šlo normálně do školy. A tatínek mi vždycky říkal: ‚Nikdy nezůstávej v tom krytu ve škole.‘ On měl takovou pásku na ruce a měl za úkol nahánět lidi, kteří byli v době poplachu venku, aby šli do krytu. Říkal tedy vždycky, že si pro mě přijde, a taky že jo. Uličkami různými se tam dostal, takže jsem v tom školním krytu nikdy nebyla.“
Ten bratranec, Rudolf se jmenoval, měl kytaru a on na tu kytaru hrál a já jsem měla ještě jednoho bratrance a my jsme tam byli v těch Škrochovicích, on už věděl, že bude odsunut a my jsme mu řekli, aby nám tu kytaru nechal, i když jsme neuměli nikdo hrát a on řekl: "To to radši rozbiju, než to nechat Čechům."
"Můj strejda z Nového Jičína si vzal konfiskát po Němcích - vilku, pěknou, a on tam dokonce měl jednoho Němce, který žil dole ve sklepě. A nechoval se k němu moc dobře. To byl vzdělaný člověk a on mu to dával najevo, že byl Němec. No a to se nám nelíbilo, rodiče mu to pořád vymlouvali, že se má chovat k němu trochu jinak. No... už i ten konfiskát, že?"
"Tam [v domě na Mariánskohorské ulici] byli Němci, pár Čechů tam taky bylo, tak napůl asi, a za našimi zdmi bydleli nějací Hudkovi a ti měli syna, který byl u SS, a on zrovna přišel z té vojny na dovolenou. A protože můj tatínek měl na stěně rádio a nepočítal s tím, že on se vrátí na tu dovolenku... No a on nás chtěl udat. Jenomže jeho maminka ho prosila, ať to nedělá, protože jsme dobří sousedé, že k nám chodí šít taky. On mermomocí chtěl, že to půjde hlásit a ona ho nakonec přemluvila, tak to neudělal. No a pak už tatínek neposlouchal to rádio, chodili jsme pak do Přívozu k jednomu známému poslouchat Volá Londýn."
Jarmila Potomáková, za svobodna Olbrichová, se narodila 20. září 1933 ve Slezské Ostravě. Vyrůstala a válečné roky prožila v Ostravě-Přívozu. Zažila první a největší bombardování Ostravy během druhé světové války v srpnu 1944. Je také pamětnicí osvobozování Ostravy Rudou armádou v dubnu 1945. Jejich byt byl při bojích zasažen granátem. Otec, Alois Olbrich, byl soukromý krejčí. Živnost provozoval s jedním pomocníkem doma. Po únoru 1948, kdy v Československu začala komunistická diktatura, čelil nátlaku na vstup do družstva služeb. Živnost ukončil až v roce 1967, kdy začal pracovat v podniku Míroděv. Rok nato zemřel. Jarmila nesměla jako dcera živnostníka studovat. Po kurzu těsnopisu a psaní na stroji nastoupila v podniku Stavby sídlišť, pozdějším Bytostavu v Ostravě. Provdala se za hasiče Josefa Potomáka a měla s ním dvě děti. Do důchodu pracovala jako sekretářka v Hasičském záchranném sboru podniku Vítkovické železárny.
