Josefa Povolná

* 1924

  • „Šly jsme a hledaly jsme, co jsme bydleli, tu hospodu v Esslingenu. A víte, že jsem to našla? I tu továrnu, co stála. Vyšla tam jedna paní, do popelnice nesla něco. Já povídám: 'Aleno, zeptej se jí, jestli tam byla ta továrna, vždyť tam v tom místě to muselo být.' A ona říká: 'Jo, byla tady továrna a ten továrník to předělal na byty a toho mistra tam nechal bydlet. Ale on před rokem umřel.' Bývala bych se s ním ráda viděla, s tím mistrem. On byl docela hodný. Vždycky nám přinesl výplatu a už se usmíval a říkal: 'Nesu peníze!' No, německy.“

  • „Tam nás ubytovali do nějaké hospody, taková malá hospůdka. A on ten šéf, co měl tu továrnu, oni tam chodili i na jídlo a nás vzali s sebou. On byl takový spravedlivý a nebyl asi nějak pro toho Hitlera, myslím, že nebyl.“

  • „My jsme říkali, že už bude brzo konec války, že půjdeme domů. A ta jedna Ukrajinka, když byl nálet, tak jsme tam byli v kotelně, a ona mi povídá, že ony ne. Ono se jim domů nechtělo, protože oni je posílali na tu Sibiř a ty Rusky z toho měly strach, že by je poslali na tu Sibiř. To víte, když tam byli Němci, když vtrhli do toho Ruska, to, co bylo k jídlu, všechno šlo pro ty Němce a oni neměli co jíst. Protože mi jedna ta Ruska říkala, že vyměnili zlaté prstýnky za hlavičku zelí.“

  • „Dělaly jsme tam na mašinách a na těch frézách a bórmašinách [vrtačkách], no a všelijaké takové věci, jedno děvče zas to tam skládalo do beden. Jinak jsme si vydělaly jako tady v Čechách, ale musel jste zaplatit byt, musel jste stravu a já nevím, co jsme ještě platily. Takže nám nezbylo skoro nic z té výplaty.“

  • „Ve čtyřiačtyřicátém mně bylo 20 let, a potom byl nějaký ministr Moravec a věnoval nás, ten ročník, Hitlerovi jako dar, že musíme na práci do Německa.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tábor, 02.10.2021

    (audio)
    délka: 01:59:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nějaký ministr Moravec náš ročník věnoval Hitlerovi jako dar a museli jsme na práci do Německa

Josefa Povolná ve věku 18 let, 1942
Josefa Povolná ve věku 18 let, 1942
zdroj: archív pamětnice

Josefa Povolná, rozená Lososová, se narodila 12. února 1924 v Dobronicích u Bechyně do chudé rodiny jako poslední z pěti sourozenců. Otec, polír, dojížděl za prací do Prahy, kde měl jistější zaměstnání a vyšší výdělek. Nacistickou okupaci Československa zažila jako patnáctiletá, tedy těsně po ukončení základní školy. Brzy potom začala pracovat v bechyňských lázních. Tam v době protektorátu pobývaly německé děti. V roce 1944 „daroval“, jak říká pamětnice, kolaborující protektorátní ministr Emanuel Moravec celý její ročník Hitlerovi na práci. Od března toho roku tak byla totálně nasazena ve strojírenské firmě v Esslingenu nedaleko Stuttgartu. Na rozdíl od většiny ostatních pamětníků nevzpomíná na tu dobu ve zlém. Velká část tamních Němců, včetně šéfa v továrně, se k ní a k jejím českým kamarádkám chovala velmi slušně, nedávala nijak najevo svou nadřazenost, jak to bylo jinde obvyklé. Pamětnice naopak tvrdí, že někteří z nich byli velmi vstřícní a spravedliví. Šéf v továrně ji ochotně pustil zpět do Čech na pohřeb kamarádky z vesnice, která byla totálně nasazena ve Štýrském Hradci a zahynula tam při bombardování. Zpátky do Německa se ale už nevrátila, protože Stuttgart, jako jedno z průmyslových center, byl častým cílem náletů a navíc se k němu blížila spojenecká vojska. Na totální nasazení ale Josefa Povolná nemohla zapomenout. Ve svých 80 letech se tak (díky neteři, která se do Německa vdala) vrátila na místa, kde v roce 1944 pracovala, a hledala tam své dávné známé. Podařilo se jí setkat s jejich potomky a najít i hospodu, kde za války bydlela, a také místo, na kterém stála továrna, dnes přestavěná na byty. Poslední léta tráví pamětnice v G-centru v Táboře.