Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Prach (* 1933  †︎ 2023)

• narozený 7. října 1933 v Písku

• jako dítě zažil válečná léta v Písku

• zažil osvobození Písku americkou i sovětskou armádou

• vystudoval keramickou výtvarnou školu

• vyhozený z vojenského učiliště v Hranicích kvůli údajné protistátní činnosti

• amnestován díky nástupu nového prezidenta do úřadu

• dálkově vystudoval UMPRUM, celoživotně pracoval jako propagační výtvarník

• zemřel 29. ledna 2023

15. března 1939… tak to mi bylo šest let

Jindřich Prach se narodil 7. října 1933 v Písku. Tatínek byl cukrář a maminka zůstávala v domácnosti, Jindřich byl jejich jediný syn. Už od dětství ho bavilo kreslení a bylo nepochybné, že se u něj rozvíjí výrazný výtvarný talent. Zpočátku kreslil prince a princezny pro stejně staré holčičky a kamarádům vojáky a hotové kresby jim posílal z balkonu činžovního domu, ve kterém s rodiči bydlel. Ze všeho nejraději měl vojáky v historických kostýmech. Když 15. března 1939 dorazili do Písku vojáci německého wehrmachtu, byl i z jejich příjezdu nadšený. Podívat se na ně šel na písecké Velké náměstí, kde stála nejen vojenská technika, ale kde vojáci postavili i polní kuchyni a zdarma rozdávali polévku. Byl to typický německý Eintopf a Jindřichovi vůbec nechutnal. Ale hudba, která na náměstí vyhrávala, se mu líbila hodně a stejně tak i uniformy většinou velmi mladých vojáků. Nejzajímavější ale byly tanky, nikdy nic podobného neviděl.

Němečtí vojáci pak v počtu téměř 1500 mužů obsadili písecké kasárny a i přes počáteční klukovské nadšení, malý Jindřich brzy z chování dospělých vycítil, že něco není v pořádku. Vyvolávalo to v něm rozporuplné pocity a podobné zažil, když ho němečtí vojáci vyzdvihli do výšky, aby si mohl prohlédnout fotografie z filmů promítaných v místním kině. Fotografie byly příliš vysoko a byli na nich vojáci v historických kostýmech… a Jindřich stál na špičkách a snažil se na ně dohlédnout. Nevinná příhoda v něm znovu vyvolala nejasné pocity, němečtí vojáci se smáli a na něco se ho ptali a Jindřich mlčel, protože jim nerozuměl.  

Buď potichu, u sousedů je gestapo

Německy se ale začal učit vzápětí, na počátku okupace mu bylo šest a nastoupil do první třídy. Školu za Československé republiky nezažil a tak mu připadalo přirozené, že někteří z učitelů zdraví žáky vztyčenou pravicí a ve třídě visí portrét vůdce německého národa. Naplno si uvědomil, že je něco špatně, když dlouho neviděl souseda pana Petrlíčka a od rodičů se dozvěděl, že ho zatklo gestapo. „Už za první republiky to byl velkej komunista a byl několikrát zavřenej. Měl syna Mildu, to byl vysokoškolák, byl starší než já, ale s ním jsem si tykal,“ vypráví Jindřich Prach a pokračuje dál, „jednou jsem se vracel domů a na schodech proti mně najednou vyběhl Milda. Měl turistický boty a byl oblečenej jako kdyby šel na nějakou túru a já mu povídám: ‚Mildo  kam letíš?‘ A on mi neodpověděl a byl pryč… a když jsem přišel nahoru, tak jsem slyšel z vedlejšího bytu, od Petrlíčků, rachot, řvaní a křik… A taky jak paní Petrlíčková říká: ‚Nechte mi mý dítě! Proč mi ho berete?‘ A rodiče na mě, abych byl potichu, že jsou vedle gestapáci.“ 

Milda Petrlíček gestapo podcenil, schoval se ve sklepě dřevníku na dvoře, našli ho tam a stejně jako jeho otce Aloise Petrlíčka ho převezli do koncentračního tábora. Oba měli štěstí, na konci války se domů vrátili. Jindřich si pamatuje, jak měl Milda na sobě části americké vojenské výstroje od vojáků, kteří koncentrační tábor (pravděpodobně Dachau) osvobodili.

Tatínek o tom nikdy nechtěl  mluvit

I v rodině Jindřicha Pracha se některé věci změnily. Díky přídělovému systému měli po celou dobu války nedostatek potravin, tatínek poslouchal nacisty zakázané rozhlasové vysílání z Londýna a také dostal příkaz odjet na nucené práce do Německa. Jindřich si vzpomíná, jak byli společně na pracovním úřadu, kde si otec příkaz k odjezdu do Lipska vyzvedl. Jako vyučený cukrář tam pak jeho otec pracoval jako pomocná pracovní síla ve stavebnictví. Naštěstí se vrátil poměrně brzy a malý Jindřich měl z jeho návratu dvojnásobnou radost. Tatínek mu z Německa přivezl nebývale krásnou hračku, velký mechanický tank.

Odjet z Německa ale mohl Jindřichův otec jen díky dědictví po příbuzných. „Němci byli dost úplatní a tak z toho dědictví uplatil úřady i doktora a vrátil se domů,“ říká Jindřich Prach. Otec po návratu vyprávěl o bombardování, které v Německu opakovaně zažíval. Jak kromě pum padaly z amerických letadel i nádoby se zápalnou tekutinou. Vzpomínal, jak se ukrývali ve sklepě a hořící tekutina tam začala z ulice stékat a jak museli sklep narychlo opustit. A otec také vyprávěl o ruských zajateckých táborech, které v Německu viděl, a o tom jak strašlivě Němci se zajatými sovětskými vojáky zacházeli. „Ale víc toho už nevyprávěl, všichni, kteří něco takového zažili, tak o tom nikdy nechtějí mluvit,“ dodává Jindřich Prach. 

Ať byla doba jakákoliv, tak my kluci jsme si stejně žili ve vlastním světě

Další vzpomínky z období války, které si Jindřich Prach vybavuje, také souvisí s jeho zálibou ve vojenské technice: „Ještě než přišel Stalingrad, tak se dělaly v Písku Dny brannosti. Němci během nich vystavili tanky a další výzbroj a to bylo pro nás pro kluky fantastický, do všeho jsme si mohli vlézt a zaměřit. Hrála tam hudba, bylo tam nějaké občerstvení… a jednou tam přišel takovej frajer, byl to letec, měl modré výložky, brigadýrku, bílou šálu a byl celej mokrej. A pak jsme se dozvěděli, že se někde se Storchem snažil podletět dráty a ono mu to nevyšlo a skončil ve vodě.“ Po bitvě u Stalingradu, která přinesla do té doby vítězné německé armádě první velkou a zásadní porážku, Dny brannosti, jako přehlídka německé vojenské síly, v Písku skončily.

Jindřich Prach dál vypráví, jak s kamarády chodil do lesa nad Pískem, kterému se říká „Amerika“ a tam si stavěli bunkry a hráli na vojáky. Ale k osamocené budově „U Honzíčka“, bývalému hostinci, ale i bývalému sanatoriu a nemocnici, se přiblížit neodvažovali. Během války se tam usídlili jen o málo starší chlapci, patřící k Hitlerově mládeži a Jindřich Prach k tomu dodává: „Oni byli ti kluci takoví docela od rány… taky jsme tam udělali nějakou výpravu, ale dál jsme si tam pak netroufali…“ 

Bezstarostných klukovských her se válka zdánlivě nedotkla, Jindřich říká: „Ať byla doba jakákoliv, tak my kluci jsme si žili ve vlastním světě.“ Ale že to stejně neprožívají všichni, věděl. I v Písku bylo v době heydrichiády popraveno mnoho vlastenců, mezi nimi i František Machovec, profesor písecké obchodní akademie a otec jen o rok starší Radky, kterou znal Jindřich ještě z doby, kdy oba mohli chodit na cvičení do Sokola (pozn. medailon Radky Křivánkové, rozené Machovcové, je také součástí portálu Paměti národa). 

Hele, oni bombardujou…

Další, zpočátku neobvyklou a později už všední podívanou, se pro Jindřicha během války staly také časté přelety bombardovacích letadel. Bomby ale na město Písek nikdy američtí letci neshazovali, ve městě nebyly žádné továrny, ve kterých by se vyráběly zbraně nebo munice pro nacistické Německo. S blížícím se koncem války protileteckých poplachů přibývalo, ale málokdo už jim věnoval pozornost. Jindřich se naopak rád chodil na letadla dívat. „Když bylo jasno, zůstávalo po přeletu letadel nebe modré a plné kondenzačních čar a to byla krása,“ vzpomíná. A dál vypráví, jak ho jednou v noci tatínek vzbudil, že se musí na něco podívat. Utíkali spolu na půdu a z vikýře viděli na horizontu směrem na západ obrovskou žluto-rudou záři. Jindřichův tatínek potom vyšel před dům a od ostatních sousedů, které také znepokojila neobvyklá podívaná, se dozvěděl, že hoří téměř tři stovky kilometrů vzdálené Drážďany.

V Písku varování před nálety nikdo vážně nebral, letadla nad městem jen přelétla. Bomby, které nesla, byly určené pro města ležícími dál na západ, za hranice protektorátu. Jindřich Prach dál vzpomíná: „Bylo to už na konci války, myslím, že v neděli, během oběda… začali houkat, že je nálet… tak jsme jedli dál, ale najednou slyšíme rány a výbuchy a táta zpozorněl a říká: ‚Hele, oni bombardujou…“ Otec pak vyběhl ven a zjistil, že hloubkaři bombardují písecké nádraží a malou továrnu v sousedství. První „opravdový“ nálet se pro obyvatele Písku stal velkou senzací. Když letadla zmizela a všechno utichlo, k nádraží pak mířily „celá procesí“, říká Jindřich Prach. Společně s s tatínkem se tam vydali také.

Jindřich cestou sbíral střepiny a nábojnice, ale viděl i mrtvé ležící v řadě u nádraží. „Byli to Maďaři, kteří se vzdali a už jeli vlakem zpátky domů. A ti Američani je tam takhle zmasakrovali. Jeden neměl půlku hlavy… to nebylo moc příjemné vidět… a pak najednou začali houkat znovu a my jsme tomu zase vůbec nevěnovali pozornost. A pak jsme slyšeli hukot a ta letadla se vracela. Všichni začali utíkat a my jsme běželi nahoru na Putimskou vysokou a tam jsme zapadli do nějaké škarpy… a jak se ta letadla blížila, tak to vypadalo, jako že letí na nás…“ vzpomíná dál Jindřich Prach. Domů se s otcem naštěstí vrátili v pořádku. Byl 29. duben 1945, jen několik málo dnů před koncem války a jihozápadní Čechy byly plné uprchlíků před postupující frontou a spojenecká letadla v tento den zahájila velký útok na města a městečka ležící podél demarkační linie, kde se zakrátko měla setkat spojenecká vojska.

Demarkační linie

První američtí vojáci dorazili do Písku 6. května 1945. „Byli ošuntělí, to byli ti bojoví a ti byli fajn. Od nich jsme dostali všechno, co jsme chtěli. Pak přišli další a ti byli už takoví nažehlení, frajeři. A ti nám zadarmo nedali nic. Jen „change“, něco za něco. Ty jsme tedy moc nemilovali. A tak jsme chodili škemrat k demarkační čáře, protože tam ještě zůstávaly bojový jednotky. Máma vždycky něco upekla a táta chtěl, abych přinesl svačinový konzervy. Vevnitř bylo pět cigaret, ameriky, ty byly podstatný. Byly pro tátu a zbytek, žvýkačky a nějaký suchary, tak to jsme si jako děti nechávaly,“ vypráví dál Jindřich Prach. „Výměnnému obchodu“ se v těch dnech ale nevěnovaly jen děti. Jindřich toužil po vojenských botách a písecké slečny po nylonových punčochách, a kvůli nim byly ochotné obětovat mnoho.

Kromě amerických vojáků bylo pro kluky dalším velkým zpestřením hledání „válečných kořistí“. Všude na polích okolo města ležela spousta nevystřílených nábojů i poházené vojenské výstroje. Nevystřílené velké náboje z protiletadlových střel pak s kamarádem nakládali na vozík a odváželi domů, kde měli „montážní linku“, jak Jindřich Prach s úsměvem říká. Mezi dvě dlažební kostky vsunuli náboj a kladivem vytloukali kulku, aby mohli vysypat střelný prach. „Zkušený“ Jindřich věděl, že je nebezpečné sbírat střely s barevně označenou špicí, že je tak označená tříštivá střela. Podobně staří jiní Jindřichovi kamarádi tuto zásadu ignorovali a stálo je to život. 

Část obyvatel Písku ale měla jiné starosti. Ke konci války se znovu vzpamatovávaly nacisty zdecimované odbojové skupiny a byl také ustanovený revoluční národní výbor, který situaci v Písku na konci války řešil. Demarkační linie, ke které dorazila americká armáda, byla až za městem a podle původní dohody měl být Písek osvobozený Rudou armádou. Ale její vojáci stále ještě bojovali poměrně daleko od Písku a ve městě samotném zůstávala početná posádka wehrmachtu. Němečtí vojáci byli nevyzpytatelní, ochotní udělat cokoli, jen aby se střetu se sovětskými vojáky vyhnuli. Situace v Písku nebyla dobrá a Jindřich vzpomíná, jak během jedné z průzkumných výprav do okolních lesů narazil na ukryté Němce v černých uniformách.

Město dvou armád

Dost pravděpodobně se jednalo o příslušníky elitních jednotek SS, kteří se v okolí města pohybovali. Revoluční národní výbor v Písku především z tohoto důvodu požádal o pomoc velitelství amerických jednotek, které sídlilo v nedalekých Strakonicích. Američani pak, po dohodě s velením Rudé armády, vyslali do Písku první dobrovolné jednotky, které pomohly s odzbrojením a odsunem vojáků wehrmachtu z Písku. Jindřich Prach si vzpomíná, jak pak sledoval zástupy zajatých Němců odcházejících do táborů provizorně zřízených přímo ve městě nebo v jeho blízkosti.

Teprve 10. května dorazili k demarkační linii první vojáci Rudé armády. Na rozdíl od Američanů, kteří přijeli spořádaně na tancích, Sověti přijížděli z několika stran na přeplněných nákladních autech. Američani zůstávali přímo ve městě, vojáci Rudé armády se utábořili v okolních lesích, kde si postavili zemljanky. Ve městě bydleli jen důstojníci. Sovětští vojáci bojovali v lesích východně od Písku a ještě v posledních dnech války jich mnoho padlo. Ostražitost byla na místě, v nedalekém městečku Bernartice došlo 9. května k jedné z nejsmutnějších válečných tragédii na našem území. Na bernartickém náměstí se den po oficiálním konci války začali scházet obyvatelé městečka, aby slavnostně přivítali osvoboditele… místo nich přijela kolona SS…

Pokaždé, když si na to vzpomenu, vidím jeho oči

Stejně jako v jiných českých městech, byli i v Písku mnozí, kteří se s okupací nesmířili, ale i tací, kteří s nacisty ochotně spolupracovali. Jedním z nich byl Rudolf Pařízek, po válce odsouzený k trestu smrti. V Písku v té době sídlil krajský soud, kde probíhaly tzv. mimořádné lidové soudy s kolaboranty a zrádci. Bylo vyneseno mnoho trestů smrti a exekuce se konaly přímo na nádvoří soudní budovy. To ale většina obyvatel Písku vůbec netušila. Poprava Rudolfa Pařízka byla výjimkou, konala se na píseckém „Wasserplatzu“ 21. května 1946 a byla pro veřejnost přístupná. O den později se v Praze konala veřejná poprava K. H. Franka, na kterou se dokonce prodávaly vstupenky. „Wasserplatz“ byl tehdy vžitý název pro cvičiště, které za první republiky využívala československá armáda, za války armáda německá a po válce tam byl zřízený jeden z internačních táborů a mimořádně také popraviště.

Jindřich Prach vzpomíná: „Pařízek byl píseckej udavač, dal se k Němcům. Pochopitelně, že se pak psal Parizek.“ Tehdy třináctiletý Jindřich se s kamarády dohodli, že se také půjdou na popravu podívat. S odstupem let Jindřich Prach se sebeironií dodává, jak si tehdy připadali staří a jak bylo proto ostudné, že ještě žádnou popravu neviděli. Policejní hlídka ale kluky na místo nevpustila s tím, že to není nic pro ně. Zklamaně odcházeli, ale cestou zpátky míjeli vojenskou eskortu přivádějící odsouzence. „On šel mezi nimi, měl pouta, pumpky a podkolenky a lesnickej kabátek se stojáčkem jako nosili Němci… byl takovej krásnej, vlahej májovej večer a na nebi červánky… a když nás míjeli, tak on se na nás podíval a já dodneška vidím ty jeho oči… a tenkrát jsem si říkal, co si ten člověk asi myslí… když  vidí z dálky tu šibenici a houfy lidí…“ vzpomíná Jindřich Prach.

Třináctileté kluky ale nic neodradilo, měli „válečnou kořist“, vojenský dalekohled a teď se jim hodil. Jindřich Prach pokračuje dál: „Byl tam popravčí s pomocníkem, celý v černém, na hlavě buřinku. Pak přišel nějaký úředník, zřejmě soudce, přečetl rozsudek no a… pak to následovalo… potom přišel v bílém doktor, konstatoval smrt a popravčí, který měl bílé rukavičky, je sundal, hodil je na toho popraveného a odešel... a že by jsme si z toho pak dělali psinu, to tedy ne… byli jsme docela zamlklí…“ 

Pak se to provalilo a já jsem se v tom svezl s nimi

Po válce nastoupil Jindřich ke studiu na reálné gymnázium, ale jeho technické zaměření mu nevyhovovalo a po roce přestoupil na keramickou výtvarnou školu v jihočeské Bechyni. S jistotou věděl, že se v životě chce věnovat výtvarnému umění. Po maturitě ale přesto podlehl lákadlům armádních náborářů a nastoupil ke studiu na vojenské učiliště. V Československu v té době již několik let vládli komunisté a do strany vstoupil i Jindřich – členství bylo podmínkou studia na vojenské škole. Ze školy ho ale v roce 1957, stejně jako z komunistické strany, vyhodili. Stalo se to tři měsíce před jejím ukončením a důvodem měla být spoluúčast na protistátní činnosti studentů učiliště (bývalé Vojenské akademie v Hranicích na Moravě).

Jindřich Prach dál vypráví: „Na škole se vytvořila protistátní skupina a vydávali takové průkazky, že se stáváš členem Osvobozenecký americký armády… taky mi jí dali. Ale já jsem jen věděl, že snad něco dělají a říkal jsem jim, ať nedělají kraviny, že to zavání průšvihem. No a pak se to provalilo a já jsem se svezl s nimi a měl mě soudit vyšší vojenský soud v Trenčíně.“ Vyšetřovala ho tehdejší vojenská kontrarozvědka, ale žádný velký nátlak na něj nedělali, jak dodává. Obviněný byl z „rozvracení republiky“, ale ještě před začátkem soudního řízení dostal milost. Zemřel prezident Antonín Zápotocký a do čela státu nastoupil nový prezident Antonín Novotný a vyhlásil amnestii. „A to mě zachránilo,“ dodává Jindřich Prach, jelikož amnestie se jeho obvinění týkala. O poznání hůř prý skončili hlavní aktéři. Měli být odsouzeni k vysokým trestům, ale o jejich dalším osudu Jindřich Prach víc neví. V 50. letech měl problémy i jeho otec. Nějakou dobu měl strávit i ve vězení, ale ani v tomto případě Jindřich, který v té době bydlel na Moravě, nic bližšího neví. Otec o tom nikdy nechtěl mluvit, ale jeho potíže se zřejmě vyřešit podařilo. Původně drobný písecký živnostník se v 50. letech stal ředitelem známé firmy Pardubický perník.  

Všechno je teď dostupné, už není po čem toužit

Po nuceném odchodu z vojenského učiliště už Jindřich Prach zůstal u toho, co mu bylo nejbližší, u výtvarného umění. Dálkově vystudoval vysokou Umělecko-průmyslovou školu, oženil se a zůstal až do roku 1967 na Moravě. Pracoval jako propagační výtvarník ve Svitu Gottwaldov, bývalé Baťově továrně na obuv. I město Zlín nechali komunisté přejmenovat, aby se zapomnělo na slavnou tradici výroby obuvi v pojetí fenomenálního Tomáše Bati. Jindřich Prach ale vzpomíná, že i přesto tam ojedinělý styl práce i elegantní způsoby stále zůstávaly. V roce 1967 vyhrál konkurz na vedoucího propagace značkového obchodu písecké textilní továrny Jitex a zůstal tam až do ukončení jejího provozu a po odchodu do penze se začal věnovat volné výtvarné tvorbě.

V závěru svého vyprávění Jindřich Prach srovnává dobu, ve které prožil dětství a většinu svého produktivního života, se současností: „Nemusíte mě brát vážně, ale já mám pocit, že lidé jsou teď sobečtí a někdy i arogantní. Všeho je dostatek a všechno je dostupné a v lidech to vyvolává sobeckost. Dřív jsme mohli toužit… v tom vidím největší problém současné doby… úpadek začínal vždy v té společnosti, která měla všeho dostatek a nám se teď všechno daří… ale přijde něco, co nás srazí na kolena…“ Jako jedno z prvních varování považuje Jindřich Prach probíhající pandemii, která mu výraznou měrou změnila život. Kvůli nákaze koronavirem ho navždy opustili jeho dva nejbližší přátelé, se kterými se roky pravidelně scházel a společně sdíleli dobré i zlé.