Jindřich Prach

* 1933  †︎ 2023

  • „A teď jsem slyšeli, jak z druhý strany, jako od Tumpacha, jak někdo… rázný boty… to šla ta eskorta a mezi sebou vedli toho odsouzence. To byl Pařízek, jestli vám to něco říká… to byl píseckej udavač, on se dal k Němcům. Pochopitelně, že se pak psal Parizek. No a on šel mezi nimi a měl pouta, měl pumky a podkolenky a měl, jako nosili Němci, ten lesnickej kabátek s tím stojáčkem. A teď šli dva, vzadu taky dva a on šel v prostředku mezi nimi. A teď přišli k nám a teď nás míjel a my tři jak jsme tam stáli a on nás míjel, tak se na nás podíval. On to byl takovej krásnej večer, krásnej, vlahej večer, nádhernej… no květnovej. Ne jako teď. A teploučko a takový jako slabý červánky… já jsem takovej trošinku naladěnej, nebo spíš… no protože člověk maluje, tak má k tomuhle vztah… a on se na nás podíval a já dodneška, když tam jdu, a speciálně, když je tohle počasí, a ani nemusí být, tak si na to vždycky v tom prostředku vzpomenu a teď vidím ty oči. A dodneška si pamatuju, co jsem si tenkrát myslel. ‚Co si ten člověk asi teď myslí…‘ Když tam jde a on to viděl z dálky, tu postavenou šibenici a houfy lidí, černo.“

  • „A teď jsem šel do baráku, po schodech nahoru a teď proti mně letěl ze schodů tenhleten Milda. Byl oblečenej, měl tul turistický boty, jako kdyby šel na nějakou túru, a tak dále a já mu povídám: ‚Mildo ahoj, kam letíš?‘ On mně neodpověděl a byl pryč. Akorát jsem přišel nahoru a tam jsem slyšel nějakej rachot, vedle u nich. A přišel jsem domů a tam na mně, abych byl potichu, vedle jsou gestapáci. No takže jsem poslouchal nějaký řvaní, křičení a co si akorát pamatuju, co tenkrát říkala paní Perličková: ‚Nechte mi mý děti, nechte mi mý dítě! Proč mi ho berete?‘ A to bylo jediný, co si z toho pamatuju, dodneška. Oni jsou takový ty vjemy, který si člověk pamatuje celý život. To ještě vám potom řeknu jednu, jeden takovej vjem. No a on letěl po těch schodech, on jim zkrátka utekl a měl to asi době vymyšlený, protože my jsme ten barák měli rohovej a jeden vchod je z jedný strany a do druhýho, ten byl společnej a dalo se to proběhnout. Čili on proběhl ten dvůr a v tom vedlejším baráku se schoval do dřevárny, dole, ve sklepě. Zřejmě předpokládal, si říkal, pod svícnem bývá největší tma. A ono to nevyšlo. Tak ho zavřeli. Oba dva se vrátili, v tom pětačtyřicátým roce. Milda přišel, pan Petrlička to ani nevím, kdy ten se dostal zpátky. Milda ten se najednou objevil, byl celej takovej voháknutej, pěkně opálenej a měl na sobě takový součásti americký výstroje.“

  • „15. března 1939… no tak to mi bylo tenkrát šest let… my jsme politiku nesledovali, jako kluci, nás to ani tak nezajímalo, no taky pochopitelně, v tomto našem věku ne. A rodiče před námi o ničem nemluvili. Potom došlo k tomu, že sem přišli Němci, německá posádka a to mám z toho takovej docela zvláštní dojem. Jako klukům se ti vojáci líbili. Ono to bylo řízný, oni měli výbornou hudbu, fantastickou a teď měli ty tanky a tohleto všechno, což jsme tady nikdy v životě neviděli a oni byli celkem slušní. A to vím, že tenkrát, na Velkém náměstí postavili Němci polní kuchyně a dávali tam lidem zdarma to jejich národní jídlo, ten eintopf. Který jsem ochutnal a který mi absolutně nechutnal. To je zoufalý, to je příšerný, je tam všechno možný, od řípy počínaje až po maso, zkrátka co se doma najde, tak se tam dá. A takže tam chodili Písečáci s bandaskami pro to, hrála tam hudba a to se nám celkem líbilo. Byla to řadová armáda a to byl ten mladý věk. A ještě si pamatuju, že jednou jsem se zastavil v pasáži, tam prosklený skříňky a v tom byly fotografie z kin. A tak jsem tam na to zíral, ono to bylo až nahoře, já jsem tam pořádně neviděl a tak jsem tam takhle na špičkách na to čuměl a najednou jsem pocítil, že mě někdo chytl pod paží a takhle mě vytáhl nahoru. A něco na mě začal tak brblat, já jsem nerozuměl, to byla němčina, tak jsem na to koukal a on mě postavil na zem a oni to byli dva kluci ve vojenských uniformách wehrmachtu a strašně se smáli. A na něco se mě ptali, ale já jsem blbě koukal, protože jsem nevěděl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Písek, 29.05.2021

    (audio)
    délka: 01:57:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bojím se, že jednou přijde něco, co nás srazí na kolena

Malý Jindřich Prach s maminkou
Malý Jindřich Prach s maminkou
zdroj: archiv pamětníka

Jindřich Prach se narodil 7. října 1933 v Písku, vyrůstal jako jedináček v rodině drobného živnostníka. Do školy začal chodit na začátku druhé světové války, většina jeho vzpomínek z dětství proto s tímto obdobím souvisí. Vzpomíná na počáteční chlapecké nadšení při příjezdu německé armády do Písku v březnu 1939 i postupné prozření, když začal chápat některé důsledky německé okupace. Byl svědkem, když gestapo zatýkalo jen o málo staršího sousedova syna a naplno pochopil, když i v jeho rodném městě začalo zatýkání a popravy po atentátu na Reinharda Heydricha. Mnoho jeho vzpomínek se pojí s koncem války, kdy do Písku přijely nejprve jednotky americké armády a následně i Rudá armáda. Zvídavost dospívajícího chlapce ho na konci války přivedla k poměrně nebezpečným hrám, kdy v okolí města sbíral odhozené zbraně a munici, ale i k jedné z posledních veřejných poprav na našem území. Jednalo se o popravu píseckého kolaboranta, odsouzeného k trestu smrti v rámci poválečných retribučních soudů. Po válce začal studovat reálné gymnázium, ale po roce přestoupil ke studiu na Střední keramickou školu v Bechyni, kde naplno mohl rozvíjet svůj výtvarný talent. Pod vlivem probíhajícího intenzivního náboru pak po maturitě na výtvarné škole nastoupil ke studium na Vojenské učiliště (bývalou Vojenskou akademii) v Hranicích na Moravě. Těsně před ukončením byl ze školy vyloučený, důvodem měla být účast v protikomunisticky zaměřené činnosti skupiny studentů. Byl vyšetřovaný vojenskou kontrarozvědkou a následně obviněný z „rozvracení republiky“, díky amnestii po nástupu prezidenta Antonína Novotného do funkce mu byla udělená milost. Po odchodu ze školy začal pracovat jako propagační výtvarník ve Svitu Gottwaldov, bývalých Baťových závodech a do Písku se vrátil v roce 1967, když vyhrál konkurz na vedoucího propagace v tehdy proslulém podnikovém obchodě písecké textilní továrny Jitex. Ve vedoucí funkci tam zůstal až do odchodu do penze. V době natáčení rozhovoru (2021) se věnoval nejen vlastní výtvarné tvorbě, ale také se angažoval ve veřejném dění ve svém rodném městě. Jindřich Prach zemřel 29. ledna roku 2023.