Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Pražák (* 1928  †︎ 2022)

• narozen 27. července 1928 v Nechanicích

• navštěvoval obchodní akademii

• 1944 nucené nasazení na zákopové práce a do slévárny

• 1950 základní vojenská služba

• absolvování poddůstojnické školy a školy pro důstojníky v záloze

• získána hodnost podporučíka, povýšení na velitele roty

• pohovor na ministerstvu národní obrany a přidělení na korejskou misi

• 1953 odjezd na korejskou misi

• 1968 účast na celokrajském shromáždění kulturní fronty, ostrá rezoluce proti invazi

• výpověď z práce, problémy na vysoké škole

• práce dělníka v aranžovně

• 1988 nucený odchod do důchodu

• 1989 vedoucí oddělení odboru ochrany památek na okresním úřadu

• 2002 odchod do důchodu

• zemřel v dubnu 2022

Mládí v Nechanicích

Václav Pražák se narodil 27. července 1928 v Nechanicích, nedaleko Hradce Králové. V tomto malém městečku prožíval spokojené dětství. Otec pracoval jako živnostník a věnoval se výrobě zakázkové obuvi. „Táta byl takovej nóbl švec.“ Když se však začala rozšiřovat konkurence v podobě Baťových výrobků, otec Václava Pražáka přišel o mnoho zákazníků a stejně jako řada dalších menších obuvníků musel skončit. Podnikavý duch ho ale neopustil a s maminkou si v Nechanicích zařídili malý obchod s potravinami.

Válečná léta zastihla Václava Pražáka v období dospívání. Původně chtěl studovat na učitele. „Už jsem měl nacvičenou Dvořákovu humoresku. (…) Jenomže v tý době Němci učitelskej ústav zrušili.“ Nastoupil tak na obchodní akademii a ve volném čase hrál s kamarády v kapele. „Nejkrásnější léta jsem prožíval za války.“

Němci v Nechanicích obsadili fabriku Stýskal a na jejím dvoře si zřídili koňský lazaret. „Tam měli spoustu koní, které léčili.“ Jinak válka život na vesnici příliš neovlivňovala.

Nucené práce

V roce 1944 byl Václav Pražák spolu s ostatními studenty poslán na nucené práce. V nedaleké továrně Škoda museli kopat zákopy jako ochranu před střepinami ze spojeneckého bombardování. „Tam jsme se dost ulejvali, tak pak za trest nás dali do slévárny šedé litiny. Tam jsem pracoval jako pomocník slévače.“ Ve fabrice se odlévaly hlavně mísy k motorům do tanků a další součástky válečného průmyslu.

Václav Pražák vzpomíná na veselou příhodu, když s kapelou pořádali na náměstí v Nechanicích koncert ku příležitosti 1. května. Němci začali vybíhat ze zabrané budovy měšťanky v domnění, že už nastal konec války, když se na ulici slaví. „No tak jsme je ubezpečili, že teda konec války ještě není, že to hrajeme proto, že je Prvního máje.“

Opravdový konec nastal o několik dní později. „Když došlo k těm květnovým událostem, tak byli [Němci] odzbrojeni. Pak zase přijel posel z Hradce a znovu se chopili zbraní.“ Nakonec došlo k úmrtí německého velitele při přestřelce v nedalekých Kunčicích a německá posádka se rozutekla.

Po 5. květnu do Nechanic dorazila Rudá armáda, konkrétně bačinská motomechanizovaná divize. Generál a užší vedení se usadili na zámku Hrádek u Nechanic „My jsme sousedili s farskou zahradou a tam oni se ti Turkmenistánci každý večír a každý ráno modlili. Takhle vkleče, směrem k východu. To jsem jako kluk pozoroval.“

Když se situace uklidnila, Václav Pražák se seznámil s divizní dechovou kapelou usazenou v měšťance. „S těma muzikantama jsem se seznámil. Oni si ode mě brali kytaru. Každej večer hráli v hospodě, takže v Nechanicích bylo dost veselo.“ Později v květnu se konala velká přehlídka a poté celá divize odjela.

Mně vojna nevadila, já jsem sportoval

Po válce musel Václav Pražák znovu nastoupit do druhého ročníku. „Takže jsme maturovali a bylo nám dvacet.“ Vzpomíná, že únor 48 ho zastihl na abiturientském plese. „V ten večír se to nějak provalilo.“ Další den, když jel vlakem z Nechanic do Hradce Králové, tak už na nádraží hlídkovaly Lidové milice.

Po úspěšném složení maturitní zkoušky nastoupil jako vedoucí na internátní školu, kde působil asi dva roky. V roce 1950 mu přišlo předvolání k nástupu do základní vojenské služby.

Václav Pražák nejprve absolvoval přijímač v Táboře a po měsíci byl s posádkou převelen do opuštěné továrny na ševcovská kopyta v příhraničí. „My jsme tomu říkali kopytárna. Nebylo tam světlo, nebylo tam teplo a nebylo se kde umývat.“ S kamarády si alespoň sehnali vysoké kostelní svíce na svícení a oplachovali se v potoce.

Jednoho dne si Václava Pražáka nechal předvolat velitel roty a oznámil mu, že byl vybrán do poddůstojnické školy. „Mně ta vojna nevadila, protože jsem dost sportoval. Vycvičenej jsem byl ze Sokola, z volejbalu a fotbalu.“ Nastoupil tak do školy v Přešticích. „Nepěkně nás tam proháněli.“ Pamětník se však osvědčil a mohl pokračovat do školy důstojníků v záloze ve Frýdku-Místku. „Já jsem si to usnadnil tím, že jsme si tam zařídili volejbalovej manšaft, takže jsme se občas dostali i mimo kasárna. Navíc jsme tam dali dohromady kapelu, se kterou jsme občas chodili ven zahrát.“ Major s nimi byl spokojený, a tak jim jejich aktivity toleroval.

Závěrečné zkoušky se konaly ve výcvikovém prostoru na Slovensku. Krátce předtím si Václava Pražáka a další vojáky-studenty předvolal politruk. Předložil jim k podpisu papír, kterým se měli upsat k pokračování ve vojenské kariéře, protože v této době armáda čelila nedostatku důstojníků. „Já a několik dalších jsme říkali: ‚Tak to teda ne!‘ A on říká: ‚Hoši, tak tady položíte stranický legitimace a můžete jít.‘ Řekli jsme mu: ‚Tak to zkus!‘ A on to nezkusil.“

Závěrečné zkoušky se skládaly z taktického cvičení, pořadových zkoušek, teorie a nakonec tělocviku. „Skončil jsem, včetně toho tělocviku, samý pětky. Výtečnej.“ Po nejlepším dosaženém výsledku byl Václav Pražák rozkazem ministra národní obrany povýšen z vojína na podporučíka.

Zbytek vojenské služby strávil v Borech u Tachova, u 18. pěšího pluku. Chyběli politruci, a tak Václava Pražáka jmenovali takzvaným výchovným náčelníkem. Spolu s velitelstvím sídlil na zámku v Boru. „Já jsem se měl starat o marxistické vzdělávání důstojnického sboru.“ Čas ale většinou trávili tak, že v zámeckém parku stříleli z pistole na lahve a další cíle. „Takže jsem se vycvičil ve střelbě z pistole. Namísto školení.“

Po nějakém čase Václava Pražáka povýšili na velitele roty. Následoval rozkaz dostavit se na velitelství do Tachova. Tam mu kádrový důstojník oznámil, že se zítra má hlásit na Smaragdu. „Já jsem nechápal.“ Poté se dozvěděl, že se jedná o ministerstvo národní obrany. Další den proto odjel do Prahy. Když dorazil na ministerstvo, ihned ho odvedli do velkého sálu, ve kterém již sedělo několik důstojníků. „Dali přede mne papír a řekli: ‚Tohle přelož do angličtiny.‘“ Václav Pražák byl sice zaskočený, ale svůj úkol splnil. Následovala zkouška z konverzace. „Postupně všichni odcházeli, se vytráceli, takže já už jako mezi těma posledníma jsem byl zavolanej. V takový místnosti seděl štábní kapitán a ten říkal, jestli bych nechtěl zůstat na vojně. A já jsem říkal: ‚Podívejte, v žádným případě, matka je sama, otec mi umřel. Já na vojně nemůžu zůstat, protože se musím vrátit. Matka je už stará a tak dále.‘ On povídá: ‚My bychom pro vás měli nějakou akci, ale nemůžu vám říci, co to bude, nemůžu vám říci, kdy to bude. Ale bude to v zahraničí a nemůžu vám říci, kam to bude. Ale jestli chcete, tak se můžete rozhodnout.‘“ Václav Pražák pod tlakem autorit na nabídku kývl.

Po čase byl znovu povolán do Prahy, kde ho spolu s ostatními adepty naložili do autobusu a odvezli na Komorní Hrádek. Tam vyfasovali zelené pracovní uniformy a začala výuka angličtiny, střelby z pistole a paravýcviku. „Tam se mně vyplatila ta střelba z pistole. Tam jsem byl jednička.“ Přes intenzivní výcvik stále nevěděl, jaká mise ho čeká. Následoval přesun do Ruzyně. „Kluci, co tam v tý Ruzyni sloužili, tak tam chodili a říkali: ‚To jsou ti, co jdou do Koreje.‘ Tak jsme se dozvěděli, že jdeme do Koreje.“

Mírové rozhovory v roce 1952 ale ztroskotaly a nástup na misi se odložil na neurčito. Nově ušité uniformy, vyfasované holínky, dalekohled a další vybavení si tak zabalili a vrátili se ke svým posádkám. „Byli jsme parádně vybavený.“ Na přelomu října a listopadu Václavu Pražákovi skončila povinná vojenská služba a mohl se vrátit domů, do Nechanic.

Korejská mise

Po návratu do civilu pamětníka přijali na oblastní správu ministerstva pracovních sil, kde se podílel na řízení učilišť v kulturně-výchovném oddělení. Krátce po návratu z vojny se také seznámil se svou budoucí ženou.

V roce 1953 dostal oznámení, aby se další den ráno hlásil na okresní vojenské správě. „Podle paragrafu 39 branného zákona nastupujete zpátky do armády a hlásíte se v Praze u útvaru 9999. (…) Tak jsem v tu ránu věděl, o co jde.“

Již jako nadporučík se znovu hlásil v Ruzyni, kde začalo další kolo vojenského výcviku a angličtiny. Odjezd byl naplánován na konec června. „Vyfasovali jsme všechno. l Tatry 137, Jeepy, jen jsme nemohli mít zbraně.“ Václav Pražák vzpomíná na slavnostní odjezd z pražského nádraží za doprovodu kapely a s projevem ministra. „Bylo to velký rozloučení.“

Celkem asi 250 příslušníků československé armády odjelo z Prahy vlakem směr Sovětský svaz. „Cesta byla únavná.“ Teprve v Minsku na nádraží byla první delší přestávka, dvacet minut. Cesta probíhala v horkých letníc dnech a někde za Bajkalem už pobyt v rozpáleném vlaku nebyl k vydržení. Uprostřed tajgy si tak vojáci vymohli zastávku uprostřed louky. „Tam jsme blbli jako kluci. Kotrmelce, honili jsme se jak malý děti. Ten pohyb nám chyběl.“

Cesta vlakem byla náročná také z důvodu špatné stravy. K snídani, k obědu i k večeři stakan vodky. „Ten, kdo to konzumoval, tak byl celej den mírně pod párou.“ Václav Pražák jako velký sportovec konzumaci vodky odmítal, a tak v žaludku cítil „nepěknou tíži“.

Po dlouhé cestě dorazili do Číny, kde museli vlak přesunout na tamní koleje. „Tam nám dali první čínské jídlo. (…) To bylo jak balzám, po tý nepěkný stravě ve vlaku.“ Další zastávka byla v Harbinu, centru severovýchodní Číny. Odtud se mu podařilo poslat první telegram domů.

Když vlak dorazil do hraniční oblasti mezi Čínou a Korejí, začaly problémy. Most přes řeku Jalu byl zničený po nedávném bombardování. „Most byl posvazovanej, jeli jsme krokem.“ Na korejské straně se napojili na železnici, která sloužila zásobování severní části Koreje z Číny. „Ta byla věčně bombardovaná, po obou stranách byly krátery. To bylo zrovna po období dešťů, takže ty byly plný vody. Vesnice vybombardovaný, lidi kousek dál od trati v kopcích žili v zemljankách. Proti nám jezdily vlaky s vojákama raněnejma z fronty.“ Byl teprve týden po skončení války.

Další zastávkou byl severokorejský Kesong. Václav Pražák vzpomíná na zcela zničené nádraží, na kterém se ještě povalovala těla obětí války. „Mrtvolnej zápach.“ Odsud byla již poměrně krátká cesta do Pchanmundžonu na 38. rovnoběžce. Zde si postavili stanové městečko a dozvěděli se svůj úkol. Tím byl dohled nad dodržováním nedávno uzavřené dohody o příměří. „Podstata tý dohody byla, že se můžou vyměňovat vojáci, kus za kus, a zbraně, také kus za kus. Tanky, děla a tak dále. A na tohle my jsme dozírali, co se odváželo, co odcházelo z Koreje a co přicházelo znova do Koreje.“ První štací Václava Pražáka byla vybombardovaná chemická fabrika ve městě Hungram. Českoslovenští a polští vojáci zde zastupovali sever a Švédové a Švýcaři jih. „Moc pohybu se tam nekonalo, takže pohoda.“ Odtamtud cestoval do Tegu, vnitrozemského přístavu a největšího letiště v Jižní Koreji. „Kontrolovali jsme, kdo odlítal a přilítal. Co přivezli.“ Z tohoto umístění si Václav Pražák vybavuje zajímavou historku, kdy za nimi jednoho dne přišel americký major a říká: „Pánové, pojďte se na něco podívat.“ Americké stíhačce se nevysunulo přední kolo podvozku a musela nouzově přistát. „Gejzír jisker (…) až na konci ranveje se jí podařilo zastavit.“

Z Tegu odjel Václav Pražák do Kunsanu, velkého přístavu na jihu Koreje, který Američané a další spojenci využívali k výměně svých jednotek. Nebylo výjimkou, že na jedné lodi přijelo 5000 amerických vojáků a stejný počet Koreu opouštěl. „Tak to jsme všechno museli spočítat.“ Napínavá byla také situace na outportu, přístavu mimo hlavní prostor, kde docházelo k výměně munice. „To byly obrovský vory a na tom vyrovnanejch dělostřeleckých nábojů, granátů a všeho možnýho. A to jsme museli taky všechno počítat.“ V Kusanu dostihl Václava Pražáka telegram o narození syna.

Posledním místem korejské mise byl Sinuiju, železniční přechod mezi Koreou a Čínou. „Tam jsem to dokroutil.“ Václav Pražák odjížděl až mezi posledními. Cestou zpět strávil týden v pekingském hotelu. „Tam se o nás dobře starali. (…) Byli jsme v družstvu čínsko-československého přátelství.“ Následovala opět dlouhá cesta do Československa, s několikadenním rozchodem v Moskvě.

Po návratu do Prahy strávil ještě několik dní v nemocnici. „Tam nás prohlídli, kdo si převez jaký parazity. Tam jsem si tři dny pobyl, než to ze mě vyhnali.“ Pak už následovala vytoužená cesta domů. Když dorazil, synovi bylo už šest měsíců. Za zásluhy v korejské misi byla Václavu Pražákovi potvrzena propůjčená hodnost kapitána.

Všechno se muselo kontrolovat a povolovat

Po návratu do Československa odešel Václav Pražák do zálohy. Díky svým dobrým výkonům mu ještě za čas nabídli místo u kontrarozvědky. „Cestovat do zahraničí bez pasu a jako civil.“ Václav Pražák věděl, že se jedná o velmi nebezpečnou činnost, a z odpovědnosti k rodině nabídku odmítl.

Následoval návrat do bývalého zaměstnání u oblastní správy pracovních záloh. Když za nějaký čas tento systém rušili, pamětník spolu se svým bývalým vedoucím přešel pod městský národní výbor, na odbor kultury. Tam nastoupil na pozici kontrolora divadel a všeobecné zábavy. „Všechno se muselo kontrolovat a povolovat.“ V této době začal dálkově studovat filozofickou fakultu v Praze.

Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 došlo ke svolání celokrajského shromáždění kulturní fronty. Protože vedoucí odboru byla v té době na dovolené, byl organizací a vedením akce pověřen Václav Pražák. Závěrem shromáždění byla ostrá rezoluce proti vstupu vojsk, pod kterou se všichni podepsali.

Běžte tam a nebojte se nic

Když zanedlouho přišla normalizace, vyhodili pamětníka ze strany a následně i z krajského národního výboru a byl také předvolán ke kárné komisi na vysoké škole. Naštěstí znal jednu z členek komise, která měla zároveň blízko k rektorovi univerzity a Václavu Pražákovi s ním dohodla schůzku. „Prohlídl index a povídá: ‚Vždyť to máte všechno v pořádku. Běžte tam a nebojte se nic.‘“ Následovalo slyšení před komisí. „To bylo divadlo, oni se mnou jednali jak po másle. Že jsem se jako památkář zapojil do voleb a pomáhal se vším. (…) Nakonec mi řekli, že je všechno v pořádku. Myslím, že jsem byl jeden z mála, který po té kárné komisi nebyl vyhozen ze studií.“

Práci získal v krajském památkovém středisku v Pardubicích. Asi po dvou dalších letech přišel čas závěrečných zkoušek na filozofické fakultě. V této době existoval nárok na tři měsíce volna k vypracování diplomové práce a na přípravu na státní zkoušky. „To už tam byl novej ředitel, znormalizovanej, tak jsem za ním přišel a požádal jsem ho o tři měsíce. A on se na mě tak podíval a povídá: ‚Já vám to volno dám, tři měsíce, ale pod podmínkou, že mně tady dohodou podepíšete výpověď, a když nepodepíšete, tak se vám postarám o to, že na ty zkoušky nepůjdete a že tu školu nedoděláte. Máte dva dni na rozmyšlenou.‘“ Václav Pražák neměl na výběr, a tak výpověď podepsal. Státní zkoušky úspěšně složil, ale po promoci marně hledal práci. „Když se dozvěděli, že jsem vyloučenej, tak pro mě práci neměli.“

V důchodu bych se ukousal nudou

Naštěstí se mu nakonec podařilo získat práci přes starého známého, kterému dříve ze své pozice pomohl. Pan Bláha, vedoucí hradeckých kin, Václavu Pražákovi sehnal práci dělníka v aranžovně. „On měl ty funkcionáře nahoře dost zkorumpovaný.“ Pamětník tak vozil po městě informační panely a pracoval také na dekoracích. Po čase ministerstvo kultury nařídilo tzv. rekonstrukce mzdových soustav včetně reorganizace pracovníků. Za městská kina přidělil ředitel Bláha tuto práci Václavu Pražákovi. „Tak jsem rozdělil správu městských kin na tři úseky (…) provozní, programově-propagační a ekonomickej. A já jsem říkal: Hele, já se udělám vedoucím toho programovýho úseku.“ A nikdo nebyl proti. „Takže jsem programoval hradecký kina. (…) V každým se musel hrát nějaký sovětský film.“

V roce 1988 dovršil Václav Pražák šedesátku a stranická organizace rozhodla o jeho ochodu do důchodu, přestože chtěl pokračovat ve své práci. Nalezl si proto místo konzervátora v památkovém ústavu. „V důchodu bych se ukousal nudou.“

Po revoluci došlo k rozdělení státní ochrany přírody a památek, která do té doby byla pod jednou institucí. Václav Pražák nastoupil na hradecký okresní úřad na odbor ochrany památek. „Už jako vysloužilej důchodce. Dokonce jsem to dotáhl na vedoucího oddělení. (…) Nebyl to lehkej džob, v té době se pořád něco přestavovalo a občas jsme museli někoho zabrzdit.“ Na této pozici vydržel až do reformy územní správy v roce 2002, která znamenala zrušení okresních úřadů.