Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Vladimír Prchlík (* 1929  †︎ 2022)

• narozen 22. března 1929 v Praze

• od svých pěti let členem Sokola

• od roku 1935 navštěvoval obecnou školu smíšenou na Spořilově, později reálné gymnázium v Michli

• od roku 1945 studoval na Vysoké škole elektrotechnické v Dejvicích

• práce na Výzkumné základně v oblasti životního prostředí v Praze

• dvouměsíční stáž v Anglii a Kanadě

• po roce 1989 působil na ministerstvu životního prostředí

• byl členem České obce legionářské

• zemřel 13. srpna 2022

Ing. Vladimír Prchlík, CSc., se narodil 22. března 1929 v Praze. Při křtu v církvi husitské přijal jméno Zdeněk. S rodiči bydlel na nově postaveném Spořilově. Jeho tatínek žil s rodinou ve Vídni, v první světové válce bojoval na východní frontě, byl zajat a v Caricynu, pozdějším Stalingradu, se přidal k československým legiím. Na frontě onemocněl tyfem, ale nákazu přežil. Po válce vystoupil z římskokatolické církve, protože cítil, že viděl hodně bezpráví a církev mnohé situace nezvládla.

V rodině byla velmi silná sokolská tradice, a tak maminka tehdy pětiletého Vladimíra vzala do spořilovského Sokola, kde od té doby trávil většinu volného času a aktivním členem je dodnes. Od roku 1935 navštěvoval obecnou školu smíšenou na Spořilově. V deseti letech začal hrát na housle. Chodil do církevního sboru a později na gymnáziu do smíšeného pěveckého sboru profesora Klobouka, jehož členem byl i pozdější zpěvák Josef Zíma. Jednou za rok měli výroční koncert ve Smetanově síni, který míval hlavně za protektorátu velký ohlas.

Germánská výchova

Za protektorátu nastoupil Vladimír Prchlík na Reálné gymnázium v Ohradní ulici v Praze-Michli a výuka byla pod přísným dohledem okupantů. „Při vstupu do školy jsme museli zdravit zdviženou pravicí. Ředitel byl nacista dosazený Němci a chodil to každý den kontrolovat,“ říká pamětník. Potíralo se všechno české. Když bylo někde v učebnici napsáno, že její tisk zajistila Česká matice školská, muselo se to zamalovat nebo rovnou vystřihnout, aby o češství nebyla jediná zmínka. Každý den měli němčinu, přičemž v němčině se vyučovaly i některé předměty, jako matematika nebo fyzika. „Dnes jsem za to vděčen, dělal jsem pak překladatele i tlumočníka.“

Po válce byl přijat na Vysokou školu elektrotechnickou UK, která měla nově zřízené pracoviště v Dejvicích. Zde se stal odborným asistentem na katedře výroby a rozvodu elektrické energie u profesora Řezníčka. Ten byl původně ředitelem v ČKD, za války utekl do Spojených států, kde pracoval pro největší americkou energetickou společnost Westinghouse. Vladimír Prchlík promoval v roce 1952. V téže době přišel na školu příkaz od ministerstva, že nečlenové strany a neperspektivní osoby musejí školu opustit. „Dne 25. srpna 1952 mi přišel dopis, že se mám dostavit na děkanát. Zde mi sdělili, že jsem neperspektivní a že mě musejí vyloučit. Zaručili mi jen to, že mi zajistí nové místo.“ To svému bývalému odbornému asistentovi našli ve státním ústavu Chemoprojekt, kde projektoval hlavně slovenské chemičky nebo rafinerie. Po šesti letech byl přeřazen do Kovoprojektu, kde pracoval například na projektech pro ČKD.

Na životní prostředí se u nás nedbalo

Na začátku roku 1968 se uvolnily politické poměry. Vladimír Prchlík vzpomíná: „Jeden velvyslanec vyjednal v Ženevě se Světovou zdravotnickou organizací (WHO), že bude v Československu zřízena první výzkumná základna v oblasti životního prostředí. Sídlo měla mít v Bratislavě a pobočky v Praze a Košicích… Jeden můj kolega našel v Rudém právu, že se na ta místa pořádá celostátní konkurz. Tak jsme se přihlásili a vzali nás.“ Jelikož pamětník uměl dobře anglicky a německy, provázel zahraniční experty po československých závodech. Šlo o pětiletý program rozdělený na tři etapy. „V té první se analyzoval stav životního prostředí u nás, byli jsme tu v péči o něj dost pozadu. Z toho se vypracoval odborný audit a někteří zahraniční experti byli vysláni do našich závodů, aby tam lidi vzdělávali a dohlíželi na zlepšení situace. Třetí etapou byly odborné stáže v zahraničních závodech.“ Pamětník vyrazil na dvouměsíční stáž do Anglie a Kanady. To byl začátek jeho odborného růstu, zavítal na špičková pracoviště ministerstev i na výzkumná stanoviště, kam běžně nebyl přístup. „Dostal jsem se například do jaderné elektrárny v Pickeringu, v Ontariu. Tam jsem viděl, jak je to všechno složité a vysoce technicky náročné. O to větší mám radost, že jsme to potom při stavbě Temelína také zvládli.“ Po stáži vypracoval zprávu v angličtině, na jejímž základě dokončil kandidaturu a promoval na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě, jelikož pražská fakulta neměla životní prostředí zavedeno jako vědecký obor.

Z Bratislavy na ministerstvo

V roce 1989 ukončil své působení v Bratislavě. Přijal nabídku svého přítele Bedřicha Moldana zakládajícího ministerstvo životního prostředí na místo v odboru pro zahraniční spolupráci, kde uplatnil své technické a jazykové znalosti a četné kontakty mezi odborníky zabývajícími se životním prostředím. Před plánovaným vstupem České republiky do Evropské unie překládal vstupní dokumenty, především odborného rázu. „Nejvíce toho bylo pro ministerstvo pro místní rozvoj. Překládal jsem hlavně ty odborné pasáže, kontext většinou překládali jiní.“ Zde pracoval až do důchodu. Dnes se věnuje překládání a tlumočení. Vladimír Prchlík je členem České obce legionářské, pro kterou připravuje sborník o legionářích ze Spořilova.