„V té době po roce 1968 jeden velvyslanec, který pracoval v Ženevě ve Švýcarsku, byl to Slovák, projednal s mezinárodní organizací zdravotníků čili organizací World Health Organization, WHO, že bude v Československu vytvořena první výzkumná základna v oblasti životního prostředí. Na pět let bude tato organizace poskytovat finanční a hmotnou podporu s tím, že vznikne toto středisko a bude mít pobočku v Praze a v Košicích, ale sídlo bude v Bratislavě. V této době byl veřejný konkurz, já jsem o tom zdaleka nevěděl, ale můj kolega, velmi dobrý přítel, starší, takový můj tehdejší rádce, člen strany, ale dobrák, našel v Rudém právu, což byl ústřední deník strany, že se toto mezinárodní výzkumné středisko zakládá a že je možno se přihlásit na konkurz. Tak jsme se oba přihlásili jako Pražáci, ale konkurz byl celostátní.“
„Ten režim vyžadoval, naučte se německy a nejen německy, ale přímo výuka fyziky, matematiky byla v německém jazyce. Ti učitelé se museli prakticky přes noc naučit základní pojmy a samozřejmě učebnice byly okamžitě vyměněny. Vím, že na učebnicích třeba bylo, že se ten tisk zajistil péčí České matice školské. Tak to se muselo inkoustem zamazat nebo vystřihnout, aby tam nebylo nic o češství. Muselo to být všechno už přizpůsobeno tomu budoucímu režimu.“
„My jsme dostudovali v roce 1952, ale bohužel přišel na školu od ministerstva příkaz, že nečlenům strany, kteří nejsou perspektivní, má být doporučeno, aby školu opustili. To se stalo takovým způsobem, jak se to někdy dělalo a možná ještě dělá. O prázdninách, kdy jsou všichni na prázdninách, na škole byly dva měsíce, ale přece jenom je člověk vázán, že 1. září nastoupí. A 25. srpna jsem dostal dopis, abych se dostavil na děkanství, a tam mi bylo řečeno, že jelikož nejsem perspektivní, že se mnou bude rozvázán pracovní poměr. Jediné, co mi zaručili, že mi najdou místo.“
Ing. Vladimír Zdeněk Prchlík, CSc., se narodil 22. března 1929 v Praze. S rodiči bydlel na nově postaveném Spořilově, kde od roku 1935 navštěvoval obecnou školu smíšenou. V pěti letech se stal členem Sokola a je jím dodnes. Za protektorátu nastoupil na Reálné gymnázium v Ohradní ulici v Michli a výuka probíhala pod dohledem okupantů. Po válce začal studovat na Vysoké škole elektrotechnické Univerzity Karlovy, která měla nově zřízené pracoviště v Dejvicích. Působil jako odborný asistent na katedře výroby a rozvodu elektrické energie u profesora Řezníčka. Pamětníka, „neperspektivního nestraníka“, roku 1952 ze školy vyloučili a přidělili na místo ve státním ústavu Chemoprojekt. Po šesti letech byl přeřazen do Kovoprojektu. Po roce 1968 vyhráli s kolegou konkurz na místa v nově vznikající Výzkumné základně v oblasti životního prostředí se sídlem v Bratislavě a pobočkami v Praze a Košicích. Jelikož uměl dobře anglicky a německy, provázel zahraniční experty po československých závodech. Absolvoval dvouměsíční stáž v Anglii a Kanadě, která měla zásadní vliv na jeho odborný růst. Po ní dokončil kandidaturu a promoval na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě, kde následně pokračoval v práci. Při zakládání ministerstva životního prostředí po listopadu 1989 využil Vladimír Prchlík nabídky přítele ministra Bedřicha Moldana a začal pracovat v odboru pro zahraniční spolupráci. Před plánovaným vstupem České republiky do Evropské unie překládal vstupní dokumenty, hlavně odborného rázu. Zde pracoval až do důchodu. Věnoval se překládání a tlumočení, byl členem České obce legionářské a žil v Praze. Vladimír Prchlík zemřel 13. srpna roku 2022.
