Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilém Prečan (* 1933)

• narozen 9. ledna 1933 v Olomouci jako nemanželské dítě

• rodiče za války pracovali pro odboj a schovávali partyzána

• po válce působil v Československém svazu mládeže, vstoupil do KSČ

• vystudoval v Praze historii, poté byl přidělen do Bratislavy, kde poznal Milana Šimečku i svoji budoucí ženu Helenu

• 1957–1970 – pracoval v Historickém ústavu Čs. akademie věd, zabýval se především Slovenským národním povstáním

• od 60. let kritikem oficiální historiografie

• v roce 1968 inicioval vydání Černé knihy mapující dny po sovětské invazi

• trestně stíhán, vyhozen z práce

• od roku 1970 pracoval jako dělník a později šatnář

• roku 1976 odešel do exilu v Německu, kde spolupracoval s předními disidenty

• po roce 1989 zakládal a vedl Ústav pro soudobé dějiny

Vilém Prečan se narodil 9. ledna 1933 v Olomouci. Jeho maminka Elvíra Fornusková byla svobodná matka a po maturitě studovala v Praze na filozofické a právnické fakultě. Zamilovala se ve vlaku do o jedenáct let staršího ženatého Slováka. Pamětník se o svém biologickém otci dozvěděl až ve svých dvanácti letech a teprve o deset let později se s ním poprvé setkal. Maminka pocházela z jedenácti dětí, její otec byl vrchní poštmistr a babička Viléma Prečana měla obchod s uhlím. Maminka od dětství trpěla zánětem kostní dřeně a prodělala několik operací. Zůstala jí kvůli tomu částečně nepohyblivá levá ruka. Rodina žila ve Vrbátkách u Prostějova.

Maminčina první svatba a předválečná léta

V listopadu 1935 se maminka provdala za obvodního lékaře ve Vrbátkách Františka Prečana, který ji také dříve ošetřoval. Sňatek zorganizovala pamětníkova babička a ženichovi slíbila velké věno. Strýcem Františka byl arcibiskup Leopold Prečan. „V té rodině byla tradice, že tam byly nemanželské děti,“ říká pamětník. Ve třech letech byl z Viléma Štěpána Fornuska přejmenován na Viléma Prečana. Rodina byla katolicky založena a on sám byl v útlém dětství velice zbožný. Zejména díky maminčiným sestrám byl hýčkaným dítětem.

Rodina se před válkou přestěhovala do Strážku na Moravě. „Prvních osm měsíců jsem tam byl jediné dítě a pohyboval jsem se hodně v prostředí dospělých. Ve třech a půl letech jsem byl poprvé strašně zamilovaný do osmnáctileté dívky, za kterou jsem běhal jako pejsek,“ říká pamětník. Už ve čtyřech letech se s pomocí vysloužilého vojáka naučil číst. Mezitím se mu narodil první bratr.

V roce 1938 se rodina přestěhovala do Dubu nad Moravou. V pěti a půl letech věku začal Vilém Prečan nepovinně chodit do školy, a první třídu tím pádem vlastně absolvoval dvakrát. Ve škole byl premiantem a jeho největším kamarádem se stal chudý chlapec Mirek Hladný, se kterým se dělil o svačinu. K šestým narozeninám dostal Máchův Máj, jenž se učil nazpaměť. Na záchodě si také četl noviny používané místo toaletního papíru a zajímavé výstřižky si schovával. Vzpomíná si na období Mnichova i na první den okupace. Maminka byla 15. března 1939 v Olomouci, kde viděla příchod německých vojsk.

Válečná léta a Ladislav Kožíšek

Mamince se zatím zhoršila nemoc a při hledání úlevy zavítala na spiritistickou seanci. Na ní poznala Ladislava Kožíška, který působil jako médium a s nímž se ona i její muž spřátelili. Pamětník poté k jeho rodině jezdil na návštěvy i na celé prázdniny. „V projevech, které psal jako médium v transu, se dozvídali i prognózy o vývoji války,“ říká Vilém Prečan. Od roku 1939 rodiče spolupracovali s komunistickou odbojovou organizací Moravská rovnost.

22. června 1941 zatklo oba rodiče gestapo: „Za pár dní pro mě přijel strýc – my jsme mu tak říkali – Kožíšek a ten odvezl mě i bratra do Bystřice nad Perštýnem.“ Rodiče byli po dvou, respektive třech týdnech z vazby propuštěni. V této době se však také dohodli, že se rozvedou. „Maminka říkala, že jí doktor Prečan řekl: ‚Ve vězení jsem tě proklínal, s jinou bych byl šťastný,‘“ říká pamětník. Maminka se poté dala dohromady s Ladislavem Kožíškem a František Prečan s jednou z jeho sestřenic. Pamětník se na několik měsíců vrátil s otcem do Dubu a v prosinci 1941 se přestěhoval za maminkou a Ladislavem Kožíškem (dále označován jako otec) do Bystřice. Maminka se za něj vdala v říjnu 1942, těsně před narozením jejich první společné dcery Vítězslavy. Koncem roku 1943 se jim narodil syn Radovan a v květnu 1945 ještě další dítě. Mladého Viléma proměňující se rodinné poměry silně ovlivňovaly: „Stále jsem hledal nějakou otcovskou postavu, což mě dost ovlivňovalo. Někoho staršího, na koho bych se orientoval.“

Působení Kožíškových v odboji začalo být od léta 1944 velmi nebezpečné. Velitele partyzánské skupiny Prokop Holý, agenta NKVD Rudolfa Procházku, vypátralo gestapo, musel utéct a rodiče jej u sebe schovali. Vilém Prečan byl do celé věci zasvěcen a také aktivně pomáhal, za což byl po válce vyznamenán. Rudolf Procházka rodině vyprávěl o sovětském ráji. Na základě jeho přesvědčování vstoupili rodiče v květnu 1945 do KSČ. Bystřici na konci války osvobozovaly rumunské jednotky, které podle pamětníkových vzpomínek ukradly, co mohly.

Život v poválečných letech, svazáckým představitelem

V září 1945 se kvůli otcově práci rodina přestěhovala do Brna a v jednom bytě s nimi bydlel i Rudolf Procházka. Ladislav nastoupil jako okresní tajemník KSČ v Hustopečích. Vilém Prečan od roku 1943 studoval na germanizovaném gymnáziu v Novém Městě na Moravě a po stěhování přestoupil na brněnské gymnázium. Na obou školách byl primusem třídy, organizoval mimoškolní aktivity a také působil ve sboru. „Už jako mladí jsme žili politikou,“ dodává. „Volby byly v květnu 1946, mně bylo tehdy třináct. Někdy na začátku května jsme si ve třídě uspořádali vlastní volby. Já jsem samozřejmě volil komunisty.“

13. února 1948 pamětníkovi operovali slepé střevo. Domů se vrátil 20. února, tedy v den, kdy vláda podala demisi. Po 25. únoru se na gymnáziu zakládala svazácká organizace. Vilém Prečan se stal členem krajské komise Československého svazu mládeže. V roce 1949 se podílel na propagandistické akci Mládež vede Brno, během níž mladí lidé na tři dny zaujali vedoucí místa ve městě a v podnicích. Tehdy patnáctiletý Vilém se akce zúčastnil jako školský inspektor. O rok později několik dní vedl gymnázium a působil také v komisi pro udělování Fučíkova odznaku. Svoji náklonnost ke komunismu vysvětluje rodinnými poměry, četbou sovětské literatury a utopií o spravedlivé společnosti. „V mládí člověk vidí černobíle. A některé věci ani nechce slyšet. Byl jsem NUO – nadšený, uvědomělý a obětavý budovatel socialismu.“ Ve čtrnácti letech přes maminčin odpor vystoupil z církve.

První lásky, vstup do KSČ a studium na vysoké škole

Jeho osobní život byl dosti vypjatý: „Strašně jsem toužil po lásce a neustále jsem potřeboval nějaký objekt lásky a zbožňování, takže jsem byl odmalička neustále zamilovaný. Dělal jsem si ze sebe legraci, že mám srdce jako autobus – jedna vystoupí, ale už tam druhá nastupuje.“ První velkou lásku prožil v sedmnácti letech, druhou brzy poté v oktávě. „Když mi řekla, že to končí, byl to pro mě takový otřes, že jsem utrpěl nějaký nervový kolaps. Asi deset dvanáct dní jsem ležel. A jen jsem se z toho dostal, měl jsem jiný objekt.“

V létě 1951 vstoupil Vilém Prečan do KSČ. Po maturitě se rozhodl pro studium na Vysoké škole politických a hospodářských věd. Maminka by však bývala raději viděla, kdyby nastoupil do zaměstnání, a ředitel gymnázia jej chtěl poslat do kadetky. VŠPHV dnes označuje za školu „indoktrinace a sebeindoktrinace“, učily se zde především dějiny v dobové interpretaci. Hlavní přínos školy vidí pamětník v tom, že jej naučila učit se. „Ta fakticita mi zůstala,“ dodává Vilém Prečan. Vedle maturantů na škole studovali absolventi dělnických kurzů, kteří přinášeli povědomí o skutečném světě a o smýšlení dělnické třídy. „My jsme tehdy začali mít dojem, že něco není v pořádku.“ V tomto smyslu přivítal zatčení Rudolfa Slánského v listopadu 1951: „Měli jsme pocit, že teďka dojde k obrodě. Že to, co jsme cítili, že není v pořádku, bylo opravdu dílo nepřátel ve straně, a že teď bude pořádek.“

Maminka z komunistického přesvědčení vystřízlivěla už počátkem padesátých let, Ladislav Kožíšek nikoliv. Přelomová byla měnová reforma v roce 1953. Rodina se šesti dětmi trpěla věčným nedostatkem peněz a k tomu se přidávaly manželské konflikty. Vilém Prečan vystupoval proti reformě, za což jej tehdy chtěla jeho dívka veřejně pranýřovat. Velkým otřesem pro něj v té době byla smrt Stalina a Gottwalda a následně zatčení a poprava Lavrentije Beriji. Po zrušení VŠPHV byla fakulta, na níž pamětník studoval, v říjnu 1953 přeřazena pod Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.

Život v Bratislavě, Milan Šimečka a seznámení s budoucí ženou

Po absolvování vysoké školy byl Vilém Prečan v roce 1955 na umístěnku přidělen do Bratislavy, na Katedru marxismu-leninismu Lékařské a farmaceutické fakulty Univerzity Komenského. Vedl semináře z dějin dělnického hnutí a KSČ. Také se zde seznámil a spřátelil s Milanem Šimečkou. „On mi říkal: ‚Já už se nemůžu dočkat toho XX. sjezdu, jak tam dostane Stalin na prdel.‘“ Tento sjezd způsobil pamětníkovi, který byl naučen Stalina nekriticky uctívat, šok. Navíc se s ním rozešla dívka, se kterou od prvního ročníku chodil. Na Slovensku zatím probíhaly první snahy o zrovnoprávnění Slovenska, spojené s kritikou strany. „Jako samizdatová literatura se tam rozšiřovala kapitola z Košického programu,“ dodává. Vilém Prečan se proto dostával do střetu s místními komunisty a byl napomínán.

V dubnu 1956 se na studentské zábavě seznámil s Helenou Mihálikovou, studentkou konzervatoře. Hned na první schůzce se spolu pohádali kvůli církvi. Následně se dostal do konfliktu s její rodinou, která byla protikomunisticky založená. „Nakonec v květnu 1957 v jedné slabé chvilce tchyně řekla, že ano, a pak už to nebylo k zastavení. Babička říkala: ‚Šak, deti moje, devet rokov nás iba bijú. My potrebujeme mäť jednoho komunistu v rodině. Aspoň sa nás niekto zastanie.‘“ Ale svatba musela být v kostele.

Působení v Čs. akademii věd, vědecká práce

V roce 1957 se pamětník dozvěděl o vypsaném konkurzu na místo aspiranta nejnovějších československých dějin na Historickém ústavu Československé akademie věd. V konkurzu zvítězil a od 1. října 1957 nastoupil do práce v Praze. „Česká historiografie byla tehdy ještě v dogmatickém stavu a od politiky vládní strany se nijak neemancipovala. To začalo až na začátku šedesátých let,“ odpovídá Vilém Prečan na přímou otázku po stavu historické vědy po konci stalinismu. Ředitel ústavu Josef Macek byl zároveň členem ÚV KSČ. Vilém Prečan měl nejdříve pracovat na disertaci o Mnichovu, ale nakonec mu bylo téma na základě intervence vedení změněno na období 1945–1948 na Slovensku. 

Do toho musel řešit existenční otázky. V květnu 1958 se novomanželům narodila dcera Noemi a v listopadu 1959 syn David. Rodina původně jen těžko sháněla bydlení a trpěla nedostatkem peněz. Nakonec se přestěhovala do družstevního bytu na Petřiny. V roce 1963 se jim narodila třetí dcera, ve stejném roce byl Vilém Prečan jmenován kandidátem věd (CSc.) a brzy poté vědeckým pracovníkem Historického ústavu. V této době také začal kriticky nahlížet vůdčí roli KSČ včetně oficiální historiografie, což jen potvrdily jeho studijní cesty do Sovětského svazu, Polska, NDR a později i do Rakouska a především SRN: „Setkával jsem se tam s mladými kolegy, kteří se v té době ptali svých rodičů: ‚A co jsi dělal za nacistického režimu?‘ To bylo politické probuzení mladé generace v západním Německu, které vyvrcholilo v roce 1968 studentskými demonstracemi, kterých jsem se také účastnil.“

Ve své vědecké práci se intenzivně zabýval problematikou Slovenského národního povstání a dále jej zajímaly poválečné procesy s představiteli katolické církve. Jeho v roce 1966 vydaná rozsáhlá kniha o SNP měla dobrý ohlas mimo jiné i mezi bývalými partyzány, jejichž jméno očišťovala. Už v roce 1963 se Vilém Prečan seznámil s Gustávem Husákem, který byl mezitím politicky rehabilitován. O SNP také zpracoval filmový týdeník, který však bezprostředně po začátku promítání zakázal Vasil Biľak. Vilém Prečan se následně musel zpovídat před ÚV KSS. Zároveň psal kritické recenze vůči oficiální literatuře věnující se SNP. „Vynutili jsme si schůzku v příslušném oddělení ÚV KSČ a konfrontaci s Husákem a tam jsme s ním celý den polemizovali, hádali se a dokazovali, jak on nemá pravdu.“ Prečanem připravovaný seriál článků o SNP „Ani pravda, ani lež“ cenzura zastavila.

V Historickém ústavu působil jako tajemník redakce Československých dějin 1945–1960, kde psal kapitolu dějin Slovenska 1945–1948. Kvůli měnícímu se politickému prostředí však byla publikace odkládána a rukopis byl nakonec dokončen v roce 1968. „Měli jsme tehdy debatu s ředitelem ústavu o tom, že se kapitola o únoru 1948 nebude jmenovat ‚Vítězství pracujícího lidu‘. To jsme prostě odmítali, protože už jsme viděli, jak to bylo s Únorem,“ říká.

Rok 1968, počátek normalizace a Černá kniha

V prosinci 1967 se po třech letech setkal s Gustávem Husákem, který jej zasvětil do vývoje v ÚV KSČ a střetu mezi Dubčekem a Novotným. K novému vývoji byl ale Vilém Prečan zpočátku skeptický: „Říkal jsem si, že to zase skončí v nějakém biľakovském podprůměru.“ Diskuse však nakonec byla překvapivě otevřená a pamětníkovi na přelomu března a dubna 1968 vyšel v Reportéru článek s názvem „Je čas mluvit o Slovensku“, plédující za zrovnoprávnění Slovenska v demokratických poměrech. „Byl jsem sám překvapen, kam jsem až tehdy došel. Nejenom ve svém myšlení, ale i ve svém vyjadřování,“ hodnotí to Vilém Prečan. Také pracoval v archivech západního Německa a sledoval vznikající sociálně-politické hnutí.

Vilém Prečan nahlížel reformní proces jako nezbytně vedoucí ke svobodným volbám a transformaci KSČ v normální politickou stranu. „Samozřejmě byla neustále obava, co řeknou Sověti,“ dodává. 17. srpna v Historickém ústavu diskutovali o pravděpodobnosti sovětského vojenského zásahu s experty ministerstva zahraničních věcí. Ti takový vývoj nepředvídali. V noci z 20. na 21. srpna ho však známá informovala o invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Tehdy jsem si zase po několika letech zapálil cigaretu,“ dodává. Do Historického ústavu se 21. srpna kvůli obsazení Pražského hradu nedostal, a s kolegy se proto scházel v náhradních prostorách. Třetí den okupace sepsali koncept prohlášení pražských historiků, kde stálo, že „není svobody v životě na kolenou“. Zároveň začali ihned pracovat na sbírání dobové dokumentace – prohlášení, letáků, nahrávek vysílání rozhlasu i fotografií z demonstrací. Celkem pět set stran materiálu bylo na podzim 1968 chvatně publikováno pod názvem „Sedm pražských dnů. 21.–27. srpen 1968. Dokumentace“, ale známější je laický název Černá kniha. Vyšla v nákladu 3000 kusů a byla zdarma distribuována především mezi odbornými pracovišti a velkými archivy. V říjnu 1968 byl pamětník ještě dva týdny v archivu v západním Německu a od května do června 1969 v Oxfordu. Myšlenku na emigraci však dlouho odmítal.

Publikace Černé knihy přirozeně vzbudila mezi sovětským vedením vlnu nevole. V prosinci tamní vláda poslala oficiální protestní nótu, na jejímž základě byla další distribuce zastavena a kniha stahována z oběhu. „Proti Černé knize hřímal Husák v dubnu 1969 ve svém projevu, když převzal po Dubčekovi funkci prvního tajemníka,“ říká Vilém Prečan.

Vyhození z práce i ze strany, trestní stíhání

Akademie zůstávala nezávislá až do roku 1970. Tehdy byl vyměněn dosavadní ředitel Macek za normalizátora Říhu a ústav přejmenován: „Byla vyhlášena reorganizace a v jejím rámci zrušeno oddělení nejnovějších dějin, což nám řekli na konci dubna s tím, že dostáváme výpověď s dvouměsíční lhůtou. Brzy jsem zjistil, že existuje nějaká černá listina, protože mě nikde jinde nevzali.“ Následně pamětník s psychickými problémy strávil osm měsíců na nemocenské.

V létě 1970 bylo zahájeno trestní stíhání proti autorům Černé knihy. Vilém Prečan byl po konci nemocenské předvolán k výslechu a bylo mu doručeno obvinění z trestného činu pobuřování proti republice. Mezitím nastoupil jako dělník do kotelny v motolské nemocnici. Absolvoval celkem šestnáct výslechů. Naučil se nazpaměť příslušná ustanovení trestního zákona a trestního řádu, takže znal svá práva. V roce 1973 měl být na základě amnestie k 25. výročí Vítězného února případ uzavřen, avšak prokurátoři proto trestný čin překvalifikovali na podvracení republiky. Po dvou týdnech byla přesto obžaloba stažena na základě pokynu ÚV KSČ. „Zřejmě to bylo v souvislosti s návštěvou člena politbyra francouzské komunistické strany, který byl tehdy u Husáka, a Husák řekl, že za rok 1968 nebude nikdo trestně stíhán,“ uvažuje pamětník. Případ byl navíc v západní Evropě poměrně dost exponován a Sověti neměli zájem, aby se rok 1968 na Západě dále rozmazával.

Vilém Prečan byl stejně jako ostatní členové KSČ pozván na stranickou prověrku, ale odmítl se dostavit. „Napsal jsem jim, že jsem zjistil, že předsedou komise je Václav Král, člověk, kterého si nevážím ani politicky, ani lidsky. Po čase jsem dostal písemné oznámení, že jsem byl vyloučen a abych vrátil legitimaci. Na to jsem se vykašlal a při domovní prohlídce mně potom major Fráňa tu legitimaci našel a řekl mi, že mi to už dávno nepatří.“

Práce v nočním podniku a odchod do exilu

Do roku 1974 pracoval v motolské nemocnici, mj. na úklidu kuchyně. Poté mu známí sehnali místo šatnáře a vrátného v nočním podniku s romskou muzikou v Nuslích nazvaném Koliba u Pastýřky, kde si i jako nehospodský typ po čase zvykl a především si tam vydělal. Podle instrukcí nadřízeného se musel podílet na rozkrádání spočívajícím v nepřiznávání platících hostů. „21., 22. ledna – to jsem byl zrovna u zubaře – přijedu do práce a vedoucí, pan Hlaváček, mi říká: ‚Pane doktore, je to v prdeli.‘“ Důvodem byl zásah StB. Od 1. února byl Vilém Prečan přeřazen do práce ve skladu, kam však kvůli zdravotnímu posudku nemohl nastoupit. Dostal výpověď, ale začal se soudit. Zároveň se na základě přemlouvání manželky, která se obávala, že pamětníka dříve nebo později zavřou, rozhodl pokusit s rodinou legálně vystěhovat do zahraničí.

V roce 1976 byl i se svou ženou pozván k pohovoru na vízové oddělení. „Jedna z otázek, které jí položili, byla: ‚Prosím vás, je váš manžel doma také tak nesnesitelný? Naši soudruzi se s ním bojí setkat.‘“ V červenci téhož roku odešel s rodinou do emigrace do Německa, předtím se ale ještě musel domácím úřadům vyplatit za odstudovaná léta a za vývoz věcí. Prodali proto rodinný domek a koupili si auto, kterým poté odjeli. Německý přítel jim nabídl ubytování v domě po rodičích nedaleko Hannoveru. „Samozřejmě ty začátky nebyly snadné. Největší starost byla, aby si děti zvykly a mohly začít chodit do školy.“ Vilém Prečan živil rodinu ze stipendia Humboldtovy nadace a spolupracoval s Ústavem pro soudobé dějiny v Mnichově, kde se zabýval Československem v politice velmocí v letech 1943–1948. Poté, co mu v lednu 1977 vyšel článek v Timesech, mu bylo odebráno československé občanství. V roce 1979 strávil tři měsíce ve Spojených státech na stipendijním pobytu. V Německu zažil vypjaté období poslední vlny denacifikace i řádění ultralevicové skupiny Rote Armee Fraktion (RAF). Především si však uvědomoval vysokou kvalitu tamní demokratické debaty.

Život v emigraci

Kromě snahy opět se po letech profilovat jako historik měl v emigraci ještě jeden cíl: „Cítil jsem se v otevřeném konfliktu s režimem. Věděl jsem, že je potřeba uchovat intelektuální kapacitu české společnosti, což znamenalo také, aby exkomunikovaní historici mohli pracovat jako historici alespoň ve volném čase,“ vzpomíná na tu dobu Vilém Prečan. „Odchod do emigrace nesměl znamenat, že jsem zběhl od svých povinností. Zejména poté, co – jak já říkám – vypukla Charta.“ S textem se ztotožnil a pomoc chartistům chápal jako svoji povinnost. Seznámil se s Jiřím Pelikánem, Pavlem Tigridem i Janem Kavanem. Rozmnožoval Chartu a obdobné texty ve snaze tvořit cosi jako exilovou instituci vědy a kultury. V létě 1978 se však dostal na hranici osobního vyhoření.

Vilém Prečan vzpomíná na napětí mezi emigranty, kteří odešli po válce, a těmi, kteří odcházeli po roce 1968. „Byli lidi, pro které jsem byl dlouho bývalý komunista. Dokonce psali i anonymní dopisy Karlu Schwarzenbergovi.“ U Pelikána a Tigrida měl ale pevné zázemí. V roce 1982 se Pelikánovi, Mlynářovi a Hejzlarovi v Brémách podařilo při univerzitě prosadit vytvoření instituce zabývající se střední a východní Evropou a vlivem Sovětského svazu tamtéž. Pamětník zde měl být odpovědný za československou agendu, avšak kvůli jeho výraznému politickému profilu se sociálnědemokratické vedení nakonec rozhodlo proti tomu, neboť by to údajně mohlo Prahu pobouřit. „To byla samozřejmě velká rána. Mně v roce 1981 skončilo stipendium. Jinému zaměstnání jsem se vyhnul, protože jsem se orientoval na to, že budu v těch Brémách.“ Kvůli své komunistické minulosti nebyl přijat ani jako badatel do Svobodné Evropy. „Tehdy jsem dospěl k závěru, že se nedá nic dělat a musíme mít vlastní instituci.“

Bylo to v době Reaganova založení neziskové organizace na podporu demokracie v zahraničí National Endowment for Democracy. Koncept projektu poslal Vilém Prečan předním disidentům v exilu, mj. Ivanu Medkovi, Zdeňku Mlynářovi, Jiřímu Pelikánovi, Pavlu Tigridovi a Erazimu Kohákovi. Zatímco ale evropské instituce žádaly přísně vědecký přístup, americká nadace naopak očekávala více politický projekt, a proto jej v prvním roce nepodpořila. V roce 1986 už však Washington věnoval 50 000 dolarů na její první rok fungování. Skupina nazvaná Dokumentační středisko na podporu nezávislé literatury v Československu vyvíjela svou činnost ze zámku Schwarzenberg. Mimo jiné sbírala materiály k Chartě 77, vydala publikaci ke dvacátému výročí Pražského jara nebo rozmnožovala samizdatovou literaturu a tisk. Jejich aktivity podporovala i nadace Open Society Foundations George Sorose.

Rok 1989 a působení po revoluci

„Kdybyste se chtěl vsázet v létě 1989, že to do půl roku bude vypadat tak, jak to vypadalo, tak by se vám každý vysmál,“ říká pamětník k očekáváním spojeným s koncem režimu. Začátkem listopadu byl Vilém Prečan na semináři ke středoevropské kultuře ve Varšavě. Ještě v polovině listopadu uvažoval o svolání porady k tomu, jak urychlit politický vývoj v Československu. „Volali mně z Ameriky a říkali: ‚Proboha, kdy už se tam taky pohnou?‘ A já říkám: ‚Co když ten kůň prostě nemůže? To ho chcete bičovat, když leží na zemi?‘ A pak se všechno obrátilo, jako když se mávne proutkem.“ Jako klíčový faktor vidí kromě příznivých mezinárodních podmínek brzký vznik opozičního centra, které dokázalo revoluci řídit a stát se partnerem vlády.

V listopadových dnech byl Vilém Prečan v intenzivním kontaktu s představiteli Občanského fóra a také formuloval výzvu ke sbírání archivních materiálů po vzoru roku 1968. 26. prosince jej telefonicky kontaktoval Václav Havel a nabídl mu, aby vedl nově zakládaný Ústav pro soudobé dějiny Čs. akademie věd. 14. ledna se po třinácti a půl letech vrátil do Prahy a 15. ledna dostal od akademie formální pověření nový ústav vybudovat. „Tak se stalo, že začalo pendlování mezi Scheinfeldem a Prahou.“ Šanci ukázat, co skutečně umí, se v rámci spravedlivého přístupu rozhodl dát i většině historiků, kteří pracovali a publikovali během normalizace.

V roce 1995 byl Vilém Prečan jmenován docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 2005 profesorem historie na Univerzitě Palackého. V letech 2008–2010 byl a od roku 2013 znovu je členem vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Žije v Praze.