Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilém Prečan (* 1933)

• narozen 9. ledna 1933 v Olomouci jako nemanželské dítě

• rodiče za války pracovali pro odboj a schovávali partyzána

• po válce působil v Československém svazu mládeže, vstoupil do KSČ

• vystudoval v Praze historii, poté byl přidělen do Bratislavy, kde poznal Milana Šimečku i svoji budoucí ženu Helenu

• 1957–1970 – pracoval v Historickém ústavu Čs. akademie věd, zabýval se především Slovenským národním povstáním

• od 60. let kritikem oficiální historiografie

• v roce 1968 inicioval vydání Černé knihy mapující dny po sovětské invazi

• trestně stíhán, vyhozen z práce

• od roku 1970 pracoval jako dělník a později šatnář

• roku 1976 odešel do exilu v Německu, kde spolupracoval s předními disidenty

• po roce 1989 zakládal a vedl Ústav pro soudobé dějiny

Ve čtvrtek 10. listopadu 2016 jsme navštívili pana Viléma Prečana. Narodil se roku 1933 v Olomouci. Když začala druhá světová válka, bylo mu šest let. Jeho rodiče se zapojili do odbojové činnosti.

22. června 1941, v den přepadení Sovětského svazu, nacistické gestapo, tedy tajná policie, v celém protektorátě zatýkala podle určitého klíče lidi, které měla v nějakém podezření, vedla je v patrnosti, že by mohli být něčím nebezpeční ať už z hlediska antinacistické propagandy, nebo z jakéhokoliv důvodu. Do hledáčku gestapa se dostali i rodiče Viléma Prečana.

„Když jsem přišel ze školy, tak jsem se dozvěděl od naší služky Olgy, tehdy se patřilo, že měl lékař služku v domácnosti, poněvadž bylo mnoho práce, pacienti, ordinace byla u bytu, tak mně řekla, že gestapo už tatínka odvezlo. A že teďka čekají na maminku, která byla v Olomouci, 15 km od Dubu nad Moravou, že přijede autobusem. Na náměstí na ni čekalo auto a odvezli ji.“

Rodiče byli po třech týdnech propuštěni z vazby.

Po válce vystudoval Vilém Prečan historii. V období pražského jara se ihned pustil do dokumentace sovětské okupace. Toto svědectví později vyšlo v souboru s názvem Černá kniha.

„Já jsem udělal jakýsi koncept, co všechno a jaký materiál potřebujeme. Vyslali jsme ještě některé kamarády, aby fotili po Praze, protože tehdy ještě všecky ty nápisy, všecko ještě existovalo, aby to rychle vyfotili. Začali jsme to shromažďovat. A co bylo velmi cenné, manželka Aloise Svobody - novinářka Věra Svobodová celých sedm dní natáčela na magnetofon vysílání svobodného rozhlasu. Takže my jsme to měli (zaznamenané) na magnetofonu, nahrávka se přepsala a my jsme měli přesný čas, minutu po minutě, jako vodítko.“

Za normalizace se Černá kniha stala pro komunistický režim nepohodlným svědectvím konce svobody v Československu. Nepohodlným se stal i Vilém Prečan, který byl nakonec okolnostmi donucen k emigraci.