Břetislav Přech

"Jak jsem vám říkal, já jsem měl opravdu ve třetím ročníku krizi, kdy najednou přišla těžší látka a dost jsem se s tím musel poprat. Ale zažil jsem tam příběh takový zvláštní. Tam byl kolega, který chodil asi o rok výš než my a měl z houslí trojku. A chodil k panu profesoru Macháčkovi, to byl jeden z nejlepších profesorů tam. A jeho tatínek přijel v pololetí za synem ho zkontrolovat, jak se učí, a říkal: 'Ty máš trojku! Tak to ne, z tebe muzikant nebude.' A ten jeho vlastní otec ho ze školy odhlásil, protože neměl dobrou známku a aby se učil něco jiného, aby nebyl jenom dobrý, aby byl výborný. Takže to jsem si taky zapamatoval a zjistil jsem, že když už něco studuju, tak že to studovat musím. Ale věřte, ono vybrat si povolání je – sami to možná teď budete prožívat – on člověk dokud není opravdu dospělý, a to je někdy až hodně po dvacátém roce věku, tak z toho nemá ještě tak nějak rozum, co vlastně chce. Jsou výjimky, někdy jsou děti, které vědí, co chtějí, a dělají to, ale tady to je největší otázka šťastného potkání správného učitele. Říká se, když jste ve správné době na správném místě, když jste na křižovatce a když máte to štěstí, že se dostanete k výbornému učiteli, profesorovi nebo to nemusí být jen profesoři, to mohou být i na dílně, třeba mistr, který vás bude učit truhlářem, tak jde o to, jestli vám vlije i takovou lásku k tomu, abyste to chtěli dělat."

"Jinak ještě bych chtěl říct, že jsem měl také zase štěstí, že můj profesor, který mě učil orchestrální hře, byl pan Antonín Devátý. To byl vynikající dirigent i skladatel, starší pán, tatínek té slavné herečky Ivanky Deváté. A tak toho jsme moc měli rádi, protože to byl zkušený člověk a předal nám spoustu moudrých věcí."

"Já jsem měl asi velikánské štěstí, že můj tatínek, který kdysi na vesnici chodil taky do houslí a chodil k tamějšímu truhláři, který ho trošku učil hrát, tak asi chtěl, abych v tom třeba taky pokračoval. Ale to znamenalo se přihlásit do hudební školy, kde se musela udělat zkouška, takzvaná talentová, kde ten učitel vás zkouší, jestli umíte zpívat, jestli dobře slyšíte, jestli máte rytmus. A když tohle to dítě splní, tak je přijato. A protože tam na té hudební škole vesnické se učily akorát housle a klavír, víc předmětů a nástrojů nebylo, tak já jsem prostě začal na housle. A to bylo až ve třetí třídě. Ale měl jsem ohromné štěstí, protože na tu vesnickou školu, tam se přistěhoval pan učitel, který měl krásné jméno, jmenoval se Kazimír Koblitz, a o tom vám pochopitelně povyprávím víc, protože to je příběh až skoro neuvěřitelný."