Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Přibyl (* 1923  †︎ 2015)

• narozen 7. 2. 1923 v Kyjevě, Ukrajina

• 1941 - domobrana Moskvy

• 19. 5. 1942 - vstup v Buzuluku do československých jednotek

• služba v kulometné rotě a v rotě technického zabezpečení

• bitva o Kyjev, karpatsko-dukelská operace

• 1944 - svatba

• 1945–1946 - likvidace pozůstatků 1. československého armádního sboru v SSSR

• po válce v armádě

• 1968 - otevřený nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

• funkcionář Československé obce legionářské

• zemřel 30. června 2015

Ing. Václav PŘIBYL, plukovník v. v.

(narozen 7. 2. 1923 v Kyjevě, Ukrajina)

 

Od narození až do konce války v Sovětském svazu

 

Mládí v Sovětském svazu

Václav Přibyl se narodil 7. 2. 1923 v Kyjevě do rodiny chemického inženýra s československým státním občanstvím. Otec do Kyjeva přicestoval ještě před vypuknutím první světové války, vystudoval zde Kyjevský polytechnický institut a stal se chemickým inženýrem. Po první světové válce spolupracoval se Škodovými závody a dodával do Ruska strojní zařízení. Maminka Václava Přibyla zemřela v jeho čtyřech letech, ale jelikož již tehdy byla vdovou po carském důstojníkovi padlém za první světové války a zbyl po ní syn, a tatínek se poté ještě oženil a měl dceru, tak měl Václav Přibyl nevlastního bratra i nevlastní sestru.

„A v Kyjevě jsem se jenom narodil, protože jinak jsme cestovali. Každý rok jsme cestovali jinam. Především na Ukrajině a potom dál, protože otec pracoval na obnovení cukrovarů po občanské a první světové válce. Průmysl byl celý zplundrovaný. Především pracoval na obnově cukrovarů a uvedení do provozu. Čili vždycky přijel na určité místo a celkem jsme změnili deset míst.“

Václav Přibyl šel tedy do první školy v Proskurově^[1], poté studoval u Charkova, v Kazachstánu, v Bělorusku a ve Voroněžské oblasti. Díky školám a prostředí uměl rusky, ukrajinsky, a dokonce se učil i kazašsky. Po maturitě odešel studovat vysokou školu do Moskvy. To už se ovšem psal rok 1940, rok před vypuknutím německo-sovětského konfliktu.

Domobrana Moskvy

Václav Přibyl se chtěl okamžitě po napadení Sovětského svazu Německem hlásit do Rudé armády spolu se svými spolužáky. Několika kolegům se skutečně podařilo do Rudé armády vstoupit, ale Václav Přibyl byl pořád československým občanem, a tak nemohl být přijat.

„Němci se blížili k Moskvě a pak začalo bombardování Moskvy. Bombardování bylo pochopitelně spojeno s určitými škodami. I materiálními škodami. Rozbité domy, vznikaly požáry a tak dále. Němci používali ve velké míře zápalné pumy. A v Moskvě bylo hodně dřevěných budov, nejenom na okraji, ale i v centru. Čili potřeba byla lidová. (…) Úkolem domobrany bylo likvidovat [následky] hned na místě, v každém rajoně vznikaly nějaké škody. To je první věc. Druhou věcí domobrany bylo likvidovat různý německý agitační materiál, který měl za úkol rozvrátit morálku obyvatelstva i vojáků. Nebudu vyprávět obsah letáků, ale byly všelijaké, formou karikatur na Stalina a na židobolševický režim. Další věcí bylo účastnit se stavby opevnění, kopat protitankové zákopy a zátarasy. A neposlední věcí bylo udržovat jistý pořádek, likvidovat paniku a podobně. Když padaly pumy, tak nějaká skupinka z té domobrany šla až na půdy těch domů a tam se očekávala [puma]. Protože ona třeba prorazila střechu a zůstala tam.“

Po odražení německé ofenzivy odjel Václav Přibyl k sestřenici své maminky, která již byla těžce nemocná a brzy zemřela. Po pohřbu se Václav Přibyl rozhodl pro odjezd do Buzuluku, kde se už formovaly československé vojenské jednotky v SSSR.

V Buzuluku

Po dvoutýdenní karanténě byl 19. 5. 1942 zařazen do kulometné roty a jako vzdělaný vysokoškolák byl připravován na velitele kulometného družstva vyzbrojeného těžkými kulomety Maxim. Mnozí příchozí vojáci byli vyhladovělí a vysílení, přicházeli z trestaneckých lágrů a gulagů v Sovětském svazu. Navíc byly na přelomu května velké výkyvy počasí: „A když byla velká vedra, tak jsme ve dne necvičili, ve dne jsme museli spát. A to byla taková srubová kasárna. Po Polácích jsme to převzali. Ale ve dne tam spát nebylo možné, protože tam bylo takové vedro, to bylo hrozné. Přičemž jsme měli anglickou výstroj, sice letní, ale ta byla taková dosti neprodyšná. Takže když jsme šli na výcvik, bylo všechno propocené. Ta košile, co byla pod tím battledresem, byla úplně promočená. To jsme potom sušili na slunci. Tak se potom rozhodlo, že výcvik bude v noci. Takže jsme byli zase přes den nevyspalí.“

Tajná mise v sovětském gulagu

„Nakonec jsem byl taky určen na takovou misi, která byla přísně tajná. Dnes, kdyby mně to nabídli, tak bych na to asi nešel.“ Václav Přibyl měl zjistit, proč nejsou českoslovenští občané propouštěni ze sovětských gulagů a nemohou se připojit k československým jednotkám.

Důvodem, proč byl vybrán právě Václav Přibyl, byla jeho výborná znalost ruského jazyka a také skutečnost, že v lágru u Pečory pracoval na výstavbě železniční sítě jako civilní inženýr jeho nevlastní bratr. Odjel tedy na dovolenou na návštěvu svého bratra, ale účel jeho návštěvy byl jiný: „Byl jsem tam skoro celý měsíc. Byla to maskovaná věc. Byl jsem přidělen k vojenské misi, která v té době byla v Kujbyševě^[2]. (…) Kdyby se dozvěděli pravý účel, tak možná by mně hrozilo, že zůstanu v tom lágru, a ani z toho nikdy nevyjdu.“

Důvod, proč Čechoslováci nemohli z gulagů, byl jednoduchý. Prostě nemohli^[3]: „To byl stavební podnik, který byl založen na tom, že tam byli trestanci. A bylo tam také plno netrestanců, jako můj bratr, kteří do toho byli nabráni a kteří neměli žádný závazek. Oni tam nemohli ani nikam odejít. To je jako vojenská organizace. Tam se využívali trestanci. To byli trestanci, kteří chodili pod stráží. Doprovázeli je do společné práce, na stavbu, čili tam byl bachař, který je hlídal s karabinou. Doprovázeli je z lágru a zpátky do lágru po skončení práce. Druzí trestanci byli především sovětští občané z politických trestů a pracovali jako trestanci, ale měli propustku z lágru. Čili volně šli na své pracoviště, projekční kanceláře nebo ředitelství a podobně. To byli technici, inženýři, specialisté různých kategorií. Po skončení práce odešli do lágru a v lágru spali. Ale byli extra. To byl ten systém gradace… No a krom toho tam byli zaměstnanci, kteří nebyli trestanci, jako můj bratr. Hned po skončení vysoké školy ho nakomandovalo NKVD. Důvodem byl [jeho původ], syn bělogvardějce a otčíma má cizince, tak ho hned NKVD sebralo.“

V rotě technického zabezpečení

Jelikož byl Václav Přibyl vzdělaný člověk a nedostudovaný inženýr, byl zařazen do roty technického zabezpečení 1. československé brigády (tzv. RTA). Vše potřebné musel zařizovat přes vojenskou misi v Kujbyševě a poté v Moskvě: „Přebírali jsme techniku, náhradní díly, zbraně a podobně, které nám potom transportovali do jednotek na doplnění.“

Když se nashromáždily potřeby pro jednotky, jelo se na československou vojenskou misi a tam jim byly předloženy požadavky. Technická rota ale udržovala kontakty s ruským velením a spoustu záležitostí si musela nejprve vyřídit: „Ta diskuze byla, jak to pro nás dostat. Jak lidi nebo funkcionáře umluvit, kteří [byli] v celé té hierarchii na určitých místech velení nebo zabezpečení, kteří o tom rozhodují: ,Podívejte, my potřebujeme tolik a tolik aut. A nechceme třeba gazíky a dejte nám studebakery.‘ A on říká: ,A co my budeme dělat? Studebakery chtějí všichni.‘ – ,Tak my vám dáme trofejní auto přidělené.‘ (…) A podobně.“

Jinými slovy, zbrojní průmysl dával svou výrobu na základny a výroba dále putovala k rotě technického zabezpečení. Ta disponovala zbraněmi, vozidly a jinou technikou, kterou rozesílala vojákům a jednotkám. Každá jednotka měla své technické zabezpečení, jehož funkce nekončila pouze přidělováním vojenského materiálu: „Protože tanky bylo potřeba pořád ošetřovat, seřizovat, doplňovat olejem. Třeba zbraně se musely čistit, doplňovat, kontrolovat. Další zabezpečení bylo zbrojní zabezpečení, museli jsme dávat zbraně a všechno, co k nim patří, nejenom naládovat. Ta zbraň potřebuje také čistit, seřizovat, kontrolovat.“

Karpatsko-dukelská operace

Prakticky po celou dobu války sloužil Václav Přibyl v rotě technického zabezpečení s výjimkou krátké služby s kulometem v ruce během karpatsko-dukelské operace: „Když byly na Dukle těžké boje, byla vymlácena jedna kulometná rota mého kolegy z Buzuluku, Arnošta Steinera. Z té roty zůstaly asi dva kulomety, družstvo bylo poraněné nebo mrtvé. Tak jsem se přihlásil, že se k tomu vrátím. Tak jsem tam byl krátce, když jsme útočili, zejména na tu kótu 534. Tam jsem působil nějaký den, ale zase z družstva byli lidí zranění nebo mrtví. Potom jsem byl odvolaný zpátky.“

Poslán do Jugoslávie před okupací vojsk Varšavské smlouvy

Po válce Václav Přibyl likvidoval v Sovětském svazu pozůstatky 1. československého armádního sboru, ale už v roce 1946 se vrátil do Československa. Zůstal v armádě a vystudoval vojenskou školu, postupně se stal zástupcem velitele tankových a mechanizovaných vojsk velitelského okruhu, náčelníkem tankového vyzbrojování, zástupcem velitele první tankové divize ve Slaném a náčelníkem Západního vojenského okruhu. V roce 1967 získal hodnost plukovníka.

Zajímavá je vzpomínka Václava Přibyla na rok 1968: „Předtím probíhalo velké cvičení, které se pořád protahovalo. To bylo společné cvičení československé a sovětské armády za účasti nějakých jednotek, symbolicky tam, myslím, byly nějaké německé a maďarské jednotky. To je velké cvičení. A to cvičení se furt protahovalo, pořád nám vymýšleli nějaké nové situace. Politická jednání pořád probíhala, a nakonec bylo jednání v Čopu. A my jsme všichni byli spokojení. Konečně se dojedná, všechno bude OK. Cvičení bylo ukončeno. Celá řada [z nás] šla potom na dovolenou, já jsem v tu dobu také jel na dovolenou. Tehdy nám povolili jet dokonce do Jugoslávie, tam jsme jako vojáci a důstojníci z povolání jet nesměli. Přijel jsem do Rumunska, jel jsem autem svým a s manželkou, vraceli jsme se domů, a najednou nám Rumuni říkají: ,Hele, u vás je válka?‘ – ,Jaká válka?‘ – ,Sovětská armáda je tam.‘ (…) Nás nechtěli pustit ani do republiky.“

Poté se pamětník vrátil na Západní vojenský okruh do Příbrami a všichni vojáci včetně velitele, generála Procházky, se postavili proti okupaci. Zavládla bezmocnost a emoce, Václav Přibyl a další jeho kolegové složili vojenská vyznamenání. Václav Přibyl tak byl zbaven funkce a po několika výsleších byl vsazen do výzkumného ústavu na funkci referenta. Zde pracoval až do důchodu, po roce 1989 byl rehabilitován. V současnosti je stále činný v Československé obci legionářské, dříve byl místopředsedou ČSOL, nyní (rok 2010) je předsedou historické komise 1. československého armádního sboru.

V roce 2010 natočil a v roce 2011 zpracoval Luděk Jirka

---